Poutník...

...Šel jednou do světa hledat to, co zatím nikde nenašel. Už předtím dlouho hledal, ale nepřineslo to žádný výsledek, takže se rozhodl zkusit štěstí ve vedlejší zemi. Věděl, že cesta to bude dlouhá a nesmírně složitá. Dlouho se nad tím rozmýšlel, ale jednoho dne se rozhodl, že se na tu cestu vydá, aspoň pozná nové končiny a zažije nová dobrodružství, ať již cestou, nebo až v nové zemi. Jelikož neměl dostatek peněz rozhodl se, že pude celou cestu pěšky, a že bude spát pod širým nebem. Aspoň bude pořád na čerstvém vzduchu, bude mít čas na přemýšlení a bude chvilku žít v souladu s přírodou. První „dobrodružství“ nastalo už na hranici. Celník chtěl úplatek, ale náš Poutník neměl peníze. Celník mu tedy vysvětlil, že si to bude muset odpracovat. Jelikož se chtělo Celníkovi spát, vysvětlil Poutníkovy, jak má strážit hranici své rodné země, a šel si lehnout. Za pár hodin, dejme tomu za pět, už mohl Poutník pokračovat v cestě. Vůbec ho nemrzelo to zdržení, protože mu bylo jedno co ještě příjde dneska nebo zítra, zkrátka si nedělal žádné plány do budoucna. V tom možná byla jeho síla – svoboda, nezávislost na čase. I když někteří z vás by mohli namítat, že Poutník jen tak bezcílně bloudil životem, možná máte pravdu. Ale věřte mi nebo ne, Poutník byl spokojeny. Jeho styl života mu vyhovoval. Jakmile dorazil do jednoho města -pár set kilometrů za hranicemi– zjistil, že už nemá vodu a ani žádné jídlo. Proto se rozhodl, že si nabere vodu z blízkého potoka, kde tekla průzračně čistá voda. Ale moc dobře věděl, že s jídlem to bude obtížnější. Bylo zrovna jaro a většina lesních plodu se teprve začala probouzet k životu. A tu si všiml nedaleké usedlosti. V dáli byla jedna chaloupka a menší stádo ovcí. Přišel tam a Ovčák se ho ptal co pohledává v těchto končinách. Poutník odpověděl, že hledá jednu věc, kterou nemůže ve svoji zemi najít a kterou k životu potřebuje snad každý normální člověk. Byla to sice věc imaginární, ale nesmírně důležitá – byla to láska. Ovčák se na chvíli zamyslel, pak nabídl, že mu dá pár krajíců chleba s ovčím sýrem a trošku mléka když mu pomůže podojit pár ovcí. Poutník souhlasil, a hned se dali společně do díla. Jakmile se Poutník najedl, vyrazil do blízké mezi, vyspat se pod širákem. Noc uplynula jako voda a ráno se mohl Poutník znovu vydat hledat. V dalším městě, do kterého dorazil našel jednu Dívku a zamiloval se na první pohled. Věděl, že je Dívka těžce nemocná, a proto se ji snažil ve všem pomáhat. Čím více ji pomáhal, tím více se do ní zamiloval, čím více času trávil s ní, tím lépe ji poznával. Čas, který trávil s Dívkou patřil k jeho nejkrásnějším časům v životě. Avšak pořád nevěděl, jaký vztah k němu chová ta Dívka, jestli ho bere jako kamaráda nebo jestli ho taky miluje. Protože někdy nás člověk miluje, ale netuší, jak moc mi milujeme jeho. Měl hodně příležitostí se zeptat, ale pořád nenašel odvahu. Strašně se totiž bál odpovědi. Až jednou takhle odpoledne seděli v trávě u jezera a povídali si, tak konečně získal odvahu a zeptal se ji. Ale její odpověď jej dokonale zbavila iluzí. Dívka přiznala, že už má přítele. Poutníkovi se zhroutil celý svět, ale nedal na sobě nic znát. Ještě téhož večera řekl dívce, že se vrací do rodného města. Večer se vydal na cestu, ale moc věcí si sebou nebral. Věděl,že do rodného města již nedojde. Ztratil totiž poslední naději na to, že láska existuje. Věděl, že se mu rozbil jeho sen a že již nemá pro co žít, a že již nemá ani sílu žít. Rozhodl se proto pro smrt, a jak jinak než v souladu s přírodou. Došel k jezeru, kde dříve sedávali s Dívkou. A pomalu začal sestupovat pod hladinu. Studená voda pomalu stoupala do výše pasu, pak do výše krku, až vystoupala nad jeho hlavu. Poutník zmizel pod hladinou. Po pár dnech jezero vyplavilo jeho mrtvé tělo. Všichni tušili proč se to stalo. Ve městě mu vystrojili pohřeb a udělali krásný náhrobek, na který vytesali a zlatem vybarvili nápis – "Zde leží poslední romantik, zemřel, protože neměl pro co žit. Zemřel, protože neměl smysl života a protože nenašel lásku". Dívka teďka chodí každý den k jeho náhrobku, přináší mu květiny a vzpomíná na ty krásné chvíle tam nahoře u jezera...