Kde jsem?

Kde to jsem? Je mi zima, třesu se po celém těle. Je tu tma. Kde jsem? Všude dýchá hrozné ticho. V hlavě mi stále běží jedno slovo „konec“ Ne, už nedýchám. Bože, kde to jsem? Nikdy jsem v Tebe nevěřila a nevěřím vlastně ani teď. Nechci propuknout v neovladatelný pláč, ale nejde to, mrtvé slzy zlehka stékají na studenou zem. Kde jsem?
Někdo rozsvítil svícen uprostřed místnosti: „Kde jsi a kde jsem já?“ Holé stěny zdobí třináct dveří, ale já se nemohu postavit a některé z nich otevřít. Dívám se na ně, jedny mě určitě dostanou ven, jedny, ale které? Jsou pro mě nadějí, znamenají žít. Pokouším se vstát, ne, upadám na zem, jsem slabá, nedostanu se odtud. Jedny dveře vedou ven, nemohu na to přestat myslet. Snažím se vzpomenout, co se dělo před tím, než jsem se ocitla tady. Myslím, že byla noc. Jsou to jen útržky, nemohu si to vybavit. Nevím, odkud jsem přišla, už si nepamatuji ani vlastní jméno, jsem nikdo, nikde. Jen vím, že tu nejsem od vždy, něco bylo před tím, než jsem se ocitl zde. Kde jsem? Které dveře? Musím si vzpomenout, co se dělo předtím, musím vědět kdo jsem.
Zítra někde daleko vyjde slunce a život tam poběží dál i beze mě, i bez úsměvu na tvých rtech. První svíčka pohasla, po místnosti se rozlehlo příšeří.
Víš, když jsem poprvé napsala báseň, měla jsem takový zvláštní pocit, takové teplo, co hřálo mou duši, kdybych věděla, že mě to dostane až sem. Kam vlastně? Ano, přiznávám, chtěla jsem do jiného světa, ale copak je toto svět? třináct dveří, jeden starý svícen, já, pár vzpomínek a spoustu myšlenek. Mít tak papír a tužku, zachytit tajemnost každé chvíle tady.
Něco bouchlo! „Je tu někdo? Vylez, slyším tě!“ Byl to asi jen tlukot mého srdce nikdo, tady není.
Zkouším vstát. Stojím na nohou, ohřívám si zkřehlé ruce u starého svícnu. Zdi jsou holé a strašidelné, znovu mě ovládá záchvěv strachu, že tu budu navždy, že nedokážu otevřít ani jedny dveře.
Přistupuji ke zklamané zdi, jistě jí někdo moc ublížil, tak jak to dokáže jen závist, cítím z ní pláč, utrpení prvních lásek. Nehty do ní vrývám svou první báseň, lehkou a bezstarostnou jako je první sněhová vločka. Pohybuji se v začarovaném kruhu, není z něj úniku. Musím sál věřit.
Nedokážu se dostat blíž ke dveřím, nemůžu se na ně podívat. Jsou těžké, snad už ani nedýchají. Třeba se nemám vrátit.
Tolikrát jsem nevěděla, jak dál. Tolikrát jsem si přála zemřít, všude viděla jen beznaděj a strach. Opět zarývám nehty do zdi. Nepřestávej věřit, vždy můžeš udělat krok vpřed! Myslím, že tomu sama nevěřím, možná právě proto jsem tady. Ale kde? Lehám si na zem, už nedokážu déle vstát. Zavírám oči, další proud vzpomínek.
První pusa, musím se usmát, když si vzpomenu, byla jsem ještě tak malá. Tehdy mi ještě nikdo nebral můj svět, ještě jsem mohla v klidu snít. Časem se to zhoršilo, najednou začalo vadit mých pár snů, nemohla jsem se jich vzdát, tak jsem v nich zůstala, vykašlala jsem se na skutečnost. Tak obtížný byl návrat zpátky, něco ze mě tam už zůstalo. Ten kousek mě, co smí milovat, se nevrátil. Mnohokrát jsem ho hledala, marně. Neboj se svých snů! Nic jiného si nemůžu vybavit. Druhá svíce dohořela.
Rozhlížím se kolem, je tu tolik východů a já nemůžu ani sáhnout na kliku. Tak to bylo vždycky, nikdy jsem se nemohla hnout z místa, každý krok byl nesmírně těžký. Udělala jsem tolik chyb, tolikrát jsem lhala i sama sobě. Proč? Nevím. Snad, aby byl svět jednodušší. Moc jsem se bála toho, co cítím, toho, že píšu. Měla jsem strach ze všech svých básní, proto jsem je ukrývala až na dno skříně a ještě zamykala. Ale byly i šťastné chvíle, ty co mě držely nad vodou.
Zaskřípaly dveře. Srdce bije na poplach. Vane silný vítr, zhasil zbytek svící, rozráží dveře. Něco prudce září. Choulím se k zemi, nemám se kde schovat Nemohu se dívat, zavírám oči. Někdo vešel, cítím kroky, lehké, plné naděje a snů, ta bytost mi přece nemůže ublížit, je v ní tolik lásky. Otvírám oči. Stojí u mě, bíle lehké šaty, rozpuštěné vlasy a tak jiskřící oči, je tolik volná, svobodná. „Přece jen jsem tě našla, ano, jsi to ty.“ Usměv ještě více rozzářil její tvář. „Řekni něco. Copak ty neumíš mluvit?“ Hladí mě po vlasech. I když je němá, hodně mi toho předává, jako by mi darovala všechnu sílu, co má. Objímá mě a mizí.
Tak jsem ji přece našla. Naposledy zarývám nehty do zdi. Nevzdávej se, každý má právo žít až do konce! Otevírám dveře, první, které mě napadly. Prostě jsem jedny otevřela.

Jsem zpátky. Ležím na louce. Vládne noc. Vracím se domů, všechno mi přijde tak krásné. Neubráním se pláči, poprvé v životě pláču štěstím. Můj strom. Lezu na něj jistěji, než kdy dřív, až úplně nahoru. Jsem tak šťastná. Nade mnou svítí hvězdy, skrývají jiný svět. Teď chci zemřít, nemám strach. Je ta nejhezčí chvíle ke smrti, slunce už taky opustilo svět. Skáču dolů. Dopad na zem. Je konec.Přede mnou kráčí dvě dívky vstříc tajemství, jsou šťastně, nebojí se snů. Vím, že se neohlédnou. Našly se.