Zamilovaní blázni..

Otevřeným oknem se ke mně dostal teplý letní větřík, paprsky zapadajícího Slunce a volání policistů. Nebavilo je čekání, nebavilo je míření pistolemi na mé auto. Skoro patnáct minut stojím se svým cabrioletem na polovičním mostě. Za mnou mě dělí sotva patnáct metrů asfaltu od policistů. Předemnou leží něco přes patnáct metrů vodorovného asfaltu a pak už jen sto metrů svislého vzduchu. Kdyby záleželo pouze na mně, neváhal bych. Už nikdy se nevrátím zpět a cesty zpět není.
Jenomže ono to pouze na mně není. Jennie tu sedí vedle mě a je stejně tak vystrašená. Kdybych jí tak mohl utěšit, ale věděla moc dobře, v čem jsme. Dlouho se dívá na lesnatou krajinu na kopci před námi, utře slzu a otočí se na mě. „Vymyslel jsi už něco?“ zeptala se prosebně.
„Ne, ještě ne.“ Odpovídám suše a ze svého nitra slyším hlas, našeptávající, že už jsou na výběr jen dvě možnosti. Ona však začíná vzlykat a skrze slzy říká, „Nechci se vrátit Alexy. Ne, když se už neuvidíme.“
Ptám se, „Víš to jistě?“ a ona přikyvuje. Tiše zašeptám „Já taky.“
Hruď se mi svírá, jako stažená v okovech a ruce se mi třesou. To vše je jen adrenalin. Podívám se na Jennie a otřu ji slzy, „Neboj se.“ V tom spatřím ve zpětném zrcátku policisty, jak už jsou téměř za autem, bleskurychle zařazuji rychlost a šlapu na plyn. Gumy kvičí a rychle rozjíždějí cabriolet kupředu. Za tři vteřiny už mám takovou rychlost, že i kdybych si to rozmyslel, tak už to je stejně vše jedno.
Jak šeredně jsem se zmýlil. Pneumatika najednou bouchne a auto se řítí směrem k betonovému zábradlí. Nejdřív se od něj auto jen odrazí, vzápětí však napříč přejíždí silnici a čelně vráží do dalšího betonového zábradlí.
Auto nemá airbag, ale stejně jsem napůl omráčen. Auto vyčnívá z mostu a já cítím, jak se naklání. Snad spadne, nesmějí nás chytit. Policisté se už ale snaží vytáhnout Jennie z auta a já začínám zuřivě kopat, mlátit sebou a cokoliv, co dokáže auto převážit a spadnout. Jennie se brání statečně. Poslední dobou se z ní stala velká bojovnice. V tom ale dostávám ránu do hlavy od nějakého fízla. Asi bych mu udělal čáru přes výplatní pásku, kdybychom z toho mostu spadli. A možná to byl jeden z těch policistů, kteří pokládají za morální povinnost nás s Jennie rozdělit.
Probouzím se až na policejní stanici. Přímo na vyšetřovně, kde mě již čeká „vycvičenej zlej polda“ a já již chápu, o co tady půjde. Moje obvázaná hlava mi napovídá, že policistům velice záleží, aby ze mě vymlátili doznání. Správně bych teď měl být ještě v nemocnici na pozorování. Tyhle teoretické zkušenosti se dají nabýt jedině v děcáku, ze kterého já i Jennie jsme.
Polda mi hned zkušeně předhodil pod nos moji „výpověď“ i s doznáním, že jsem Jennie unesl proti její vůli. Řekl jsem mu na to jen, „Vy sám víte, že to není pravda!“
Policajtovi tučné líce se na mě obořily, „Hele ty prase, ty mi nevykládej o tom, že když tě nemají rády jiné holky, tak musíš nutit svoji sestru, aby s tebou spala. Viděl jsem, jak o ní v televizi mluvíš, jako o svojí první. Pro tu holku musí být prokletí, že má za bratra takového úchyla, jako jsi ty!“
Poté, co se naší kauzy chytla média, se ze mě všichni snaží vykreslit jako tu nejhorší lidskou spodinu. A v té televizi taky pustili jen ten kousek mého rozhovoru, který se jim hodil. Tehdy jsem to měl čekat, ale byl jsem hlupák.
„To není pravda. My se milujeme!“ Zvyšuji hlas a policistu to očividně uráží. To chci. Jenže on mi vráží pěst do břicha. Ví kam praštit, aby to bolelo a s modřinami si díky té „autonehodě“ nemusí dělat starosti. Dochází mi, že Jennie teďka určitě zpracovávají, aby svědčila proti mně.
„Takže naposledy, prase, podepiš to.“ Řekl klidným hlasem polda. Jenže to nebylo naposledy. Tlačí na mě skoro půl hodiny, dokud ho nevystřídá jeho kolega. Je to prozměnu „vycvičenej hodnej polda“. Nejdřív mi hezkým tónem vykládá, jak jsem to podělal a říká mi, kolik můžu dostat let za mřížema. Že i kdybych byl opravdu nevinen, tak mě stejně žádná soudní porota neosvobodí. A já si uvědomuji, že vlastně říká pravdu. Ach já hlupák, můžu znát z vyprávění všechny policejní postupy, jak z člověka získat doznání, ale když dojde na skutečnou konfrontaci, tak se podělám. „Hodnej polda“ na mě ještě chvíli pracuje, ale už ví, že to podepíšu.
Těsně před okamžikem, kdy moje ruka klouže k peru, mám dojem, že bych mu měl něco říct. „Víte,…“ chvíli se odmlčím, ale vzápětí pokračuji, „.. když vás rodiče vykopnou v deseti letech z auta před dětským domovem, i s osmi-letou sestrou, pochopíte, že jediná rodina, co vám zbyla, je ona. Od té doby jsme byli jeden za druhého. Nejbližší osoby v tomto vesmíru. Byly jsme zamilovaní blázni. Lituju toho, jak to dopadlo, ale nelituju naší lásky a vím, že ona to vidí stejně. A když tohle podepíšu, bude mě nenávidět.“
Ten polda nevypadal na to, že by ho to zajímalo, spíše jen hrál svoji roli „hodného poldy“. Ale pak mi pověděl, „Když tohle podepíšeš, tak jí dáš ten nejnormálnější život, který po tomhle všem může ještě mít. Jsi dost přemýšlivý, tak určitě víš, že je lepší, aby nenáviděla tebe, že jsi jí daroval svět, než aby nenáviděla svět, protože jí vzal tebe.“ Něco se mu musí nechat, dokáže se vcítit fízl jeden. Pokořil mě, vyhrál. Podepisuji tu jejich vymyšlenou výpověď, výměnou za jeden rozhovor s Jennie. Souhlasí.
Jsme na policejním oddělení. U nás dva policisté, kteří nás bedlivě pozorují a pečlivě zapisují náš rozhovor. Ale Jennie stojí přede mnou, ihned se vrhá do mojí náruče a začíná plakat. Vysvětlil jsem jí, že budu muset do vězení, ale k tomu připojuji tolik lží, aby bylo vůbec možné, že přestane plakat.
Pak ke mně zvedne hlavu a říká, „Budu čekat tak dlouho, dokud se nevrátíš. A pokud se nevrátíš, budu čekat dál, dokud se nesetkáme tam, kde nám nikdo bránit nebude.“ Jsme jen další zamilovaní blázni.