Ten úsměv

Dětství, dospívání.. Pro někoho nádherné období, žádné starosti, žít život na plno. Užívat si všeho, ale nikdo si nevšimne těch pouhých detailů jako je východ slunce, opadávající strom na podzim a obyčejný úsměv, který dokážete vykouzlit na obličeji přátel. Pro někoho naprosto bezvýznamné věci. Ale já si až příliš pozdě uvědomuji, že těch úsměvů jsem skutečně moc nevykouzlila a dala bych cokoliv za to, kdyby se mi to alespoň jednou u někoho podařilo. Ne ten falešný, ironický úsměv, který na vašem obličeji tvoří pouhou grimasu, jako kdyby jste měli nějakou křeč. Ale ten dokonalý úsměv, při kterém vám září oči, a smějete se celým tělem. Ani já se takto už dlouho neusmála. Nemám totiž na koho. Všechno co jsem měla, jsem ztratila, jako kdybyste zmačkali a vyhodili papír do koše a až příliš pozdě si uvědomili, že na tom papíře bylo něco velice důležitého. A tak je to i u mě. Ztratila jsem to nejdůležitější co jsem měla. Lásku, přátelství. Připadám si zbytečná, jako ten papír hozený do koše a nikdo si ještě neuvědomil, že je na něm něco co potřeboval.
Je zima, celý den prší a studené kapky mi bubnují na kapucu u bundy. Fouká nepříjemný vítr a připadá mi, jako kdyby se mi do obličeje zabodávaly tisíce jehliček. Už tu mrznu celý den a lidé, kteří mě míjejí, mě odsuzují jediným nenávistným, opovržlivým, špinavým pohledem. Jako kdyby oni byli něco víc než já, ale možná jenom navenek. Uvnitř jsem strašně moc rychle dospěla. Tak rychle, že jsem si ani nestačila uvědomit, co všechno jsem nestihla. A nikdo se na mě nemůže povyšovat. Co já všechno ztratila. Vše pro co jsem žila. Ale pak stačí jediný pohled od kohokoli, koho ani neznáte a dojde vám, že je to nezajímá. Je jim ukradené kdo jste, čím jste, nebo čím jste bývali. Vy jste pro ně nic.
Ten úsměv, ten o kterém říkali, že by za něj dali všechno. Ten úsměv, který vždycky všem rozzářil oči. Ten úsměv, který vždycky nakazil celý dav, ten který byl tak nakažlivý. Ten úsměv, který beze slov dokázal jasně naznačit jak moc miluje. Pro někoho tak důležitý. Ale zkuste se teď tady na někoho, koho neznáte takhle usmát. Upřímně, z celého srdce. Co si budou myslet? Že rozhodně nejste zdraví. Ale kdo je dneska zdravý? Každý má nějaký problém. Ale každý si ho nechává pro sebe, užírá se v nejděsivějších depresích a všude okolo sebe rozdává smích, aby nikdo nepoznal, jakou bolest prožívá. Nikdo se nikomu nesvěřuje. I ten nejlepší přítel vás dříve nebo později zradí. I vaše největší láska, která vám neustále říká jak vás miluje, dává vám všechno na co si jen vzpomenete, říká vám, že by bez vás nemohl žít. Ano, i ta se bez vás žít naučí. Jenom musíte počkat, až ten stav, kterému všichni naprosto nepravdivě říkají láska, vyprchá. Ani nevím, proč tomu láska neříkat. Všechno má svůj název, svoje právo. Ale, láska tedy, budu tomu tak říkat, láska je to nejbolestnější co můžete kdy v životě zažít. Co na tom, že zažijete pár měsíců, pár let radosti s jedním člověkem. Jednoho dne to prostě stejně skončí. A vy pak už nikdy nemůžete být stejní. Tahle věc na vás něco zanechá. Jako kus špíny, kterou nikdy nesmyjete. Budete ji mít napsanou na obličeji. Vyrytou v sobě, kde to možná každý na první pohled nepozná. Ale uvnitř to tam bude. Už jenom ta bolest. Najednou nebudete vědět kde je, co dělá, s kým je! A co hůř, třeba se znovu zamiluje. Bude ji říkat stejně jako vám kdysi šeptal do ucha, že vás miluje a nikdy nepřestane, že pro něho budete navždycky jen ta jediná. Bude s ní v jeho posteli, kde dříve býval s vámi. Půjde s ní na místo, kde vám poprvé řekl, že vás miluje. Bude jí kupovat stejné věci. Vymaže vaše smsky, vymaže vás ze svého života a podaří se mu to. Ale vám ne. Ve vás to prostě zůstane. Chtěla bych mít ten dar jako oni. Že na vás dokáží zapomenout. Že dokáží vymazat všechno co s tou osobou prožili a začít úplně od znova. A to vy nedokážete. To nejhorší a nejsmutnější, že po vás už nikdo nebude vyžadovat ten dokonalý úsměv. Už po vás nebude chtít tu sladkou pusu, kterou jste mu vždy věnovala s takovou láskou. Už po vás nebude pořád chtít smsky na dobrou noc, jestli se vám nic nestalo, nebude po vás chtít aby jste mu neustále telefonovala. Teď mu bude volat ona. Zkuste si představit tu ironii jak jedete tramvají a najednou nastoupí on, s ní! Bude jí hladit po jejích kudrnatých vlasech, líbat na krk, šeptat do ucha. Co jí asi může šeptat? Je mi to naprosto jasné. Šeptá jí ať se na něho usměje, neboť v zápětí na něho rozzáří své oči a usměje se. Přesně takhle to šeptal i mně. Ať se na něho usměju tak jak to přece umím jenom já. Ale proč? Proč je pro něj ona lepší než já? Je to jednoduché, já už mu prostě nestačím…