Vaše Diana

Jmenuji se Diana a je mi 15 let. Jsem normální vychovaná dívka, která má velmi milé a hodné rodiče, ale ne vše se asi vydařilo jak mělo. Celou základní školu to bylo v pořádku, měla jsem tam spoustu kamarádů a nikoho nezajímalo, že moje maminka je z romské rodiny,a že jsem po ní zdědila tmavou pleť.
Jenže přišel konec deváté třídy, všichni se rozutekli a já zůstala sama. Prázdniny jsem sice ještě prožívala v kruhu svých přátel a nikdy si nepřipouštěla poznámky od nějakých kluků nebo holek co jsem potkali na ulici. Moji kamarádi se mě vždycky zastali a toho jsem si na nich nejvíc vážila, nikdy nechtěli připustit, že bych se od nich nějak lišila a tak jsem to ani já sama moc neřešila, nemusela jsem se ani tolik ničím trápit. Jenže pak nastal konec prázdnin a taky nástup na novou školu. Vybrala jsem si vzhledem ke svým průměrným známkám obyčejné učiliště, protože mě nikdy nebavilo moc se učit a tak po dohodě s rodiči to padlo jako nejlepší řešení. První den ve škole už jasně naznačoval, že mezi děvčata s piercingy v obočí, tlustými černými linkami pod očima a mezi kluky, kteří měli palestiny okolo krku a v uších sluchátka kde dunělo techno asi nikdy patřit nebudu. Už při vchodu na školní dvůr jsem si vyslechla pár velmi nepříjemných poznámek jako: ,,Proboha co to sem jde za černou držku??´´ nebo ,,Ježíš schovejte si všechny věci ještě nám je ta cigorka ukradne!!´´. Bylo mi hrozně, najednou jsem postrádala své přátelé, kteří by jim něco řekli, začaly se mi hrnout slzy do očí a nedokázala snést tu potupu. Najednou jsem byla sama, utápěla jsem svoje myšlenky a pocity v naprosté bezmoci v sobě a raději se soustředila na učení. Jenže s postupem času to bylo stále horší, poslouchala jsem neustálé výsměšky na moji pleť, svalovalo se na mě kouření na záchodech a pálení všeho možného ve třídě a tak mě učitele považovali za velmi nezvladatelného žáka. Vždy když jsem přišla domu slyšela jsem od mámy v kuchyni: ,,Ahoj Dianko tak co ve škole?Dobrý??´´. Neměla jsem sílu jí to říct a tak jsem řekla, že je všechno v pořádku, zavřela se do pokoje a pustila si nahlas rádio, aby nikdo neslyšel, že brečím. Probrečela jsem zase celé odpoledne, přestala chodit ven a stále si promítala co se ten den dělo ve škole a nenacházela jsem žádné řešení jak z toho ven. Byla jsem jako ve velkém začarovaném kruhu, ze kterého nebylo cesty ven. Škola, škola ,škola, to bylo pro mě v poslední době peklo, nikdy jsem nezažila, že by mě někdo takhle urazil, byla jsem sama, byla jsem na dně, byla jsem opuštěná, měla jsem chuť umřít.
V nové škole už uběhlo jedno pololetí a ostatní pořád nepřestalo bavit smát se na můj účet. Stále jsem snášela jejich posměšky, urážky, jejich vydírání. Učitelky ty nic nedělali, byla jsem přece podle všech odporná, hnusná, špinavá cikánka co se doma ani nemeje. Byla jsem prostě špína!! Postupem času jsem si to už sama začala připouštět, že jsem asi vážně tak odporná, začala jsem se s tím smiřovat.V té škole nebyl vůbec nikdo kdo by se se mnou bavil, už půl roku jsem nezažila, že bych přišla do třídy a někdo mi řekl ahoj, nic takovýho. Strašně ráda jsem vzpomínala na moji bývalou třídu, která mě brala, zastávala se mě a nikdy jsem od nich neslyšela něco tak strašného jako tady.
Nevím jestli si tenhle dopis někdo přečte, jestli ho někdo najde, ale jestli ho právě teď třeba vy držíte v ruce a čtete, byla bych moc ráda, abyste ho dal mojí mamince a tátovi, protože nikoho na světě nemám tak ráda jako je…
A taky jim prosím vás vyřiďte, že když jsem umírala tak to nebolelo, bylo to rychle a já nijak netrpěla. Nikoho kdo mi tehdy nadával a ponižoval nebudu jmenovat, je to zbytečné, život už mi to nevrátí…Mami, tati! Moc vás miluju…


Vaše Diana