Takhle to dál prostě nešlo. 1

Sedím v ponuré díře na starým červeným potrhaným křesle a lakuju si svoje nehty na černo.Ještě přejedu řasy řasenkou a podmaluju černou linkou. Přes černý topík a minisukni hodím černej kabát, kterej mi sahá až na zem.Na nohy si nazuju černé šněrovací botky na vysokém podpatku a můžu vyrazit.
Projdu temnou chodbou a vyjdu na neosvětlenou ulici. Ani pes by sem dobrovolně asi nešel… Je to tu pustý a po večerech i děsivý. Zde panuje parta mojich kámošů.. dle lidí největší špína z celého zdejšího světa.. prej děti ulice… Možná maj v něčem i pravdu. Většina z nás buď utekla z domova a nebo neměla kam jinam jít a zůstala zde.
Občas sme tu pořádali akce a pořádně dráždily okolí… ale poslední dobou je to bída.
Pokračuji dál temnýma uličkama. Nechce se mi dneska do práce, ale nemám na výběr. Poslední peníze sem dala za hulení a zásoby jídla pomalu došli. Můj svět je takovej malej parník kterej plave na rozbouřeným moři a nikdy nevím kdy příde poslední bouře která mě stáhne až na samé dno. Jednoduše můj život je plnej smutku, bolesti, žalu a samoty.
V 15 sem utekla z domova. Nedalo se to vydržet rodiče si přestali rozumět a hádali se a pak sem si připadala zbytečná a navíc… přišlo mi že mě maj jak kouli přivázanou u nohy... Děsně bolelo tohle zjištění a nikdy jim to neodpustím.Dřív sme byli supr rodina vše bylo krásné až do chvíle co si táta našel nějakou ženskou.
Tenkrát po mě vyhlasíli celostátní pátraní ale neuspěli.Hned po odchodu jsem si nechala obarvit vlasy na rudě červenou a totál změnila image. Nikdo neměl šanci mě poznat. Pak jsem se ozvala a řekla našim aby to vzdali, že sem živá a že už se nevrátím. Od té doby o nich moc nevím.
A tedy od svých patnáctin se toulám všude možně s partou lidí. Bydlíme kde se dá. Počínaje sklepení pod domy, opuštěné tovární haly a niní bydlíme v opuštěné ulici. Nikdo jiný zde ani bydlet nechce a vlastně ani nikdo pořádně neví komu ty byty patří.
Dojdu až k silnici.Opřu se o patník a čekám až přejedou auta abych mohla přejít na druhou stranu a vydat se pod nedaleký most. Zde se schází celá naše parta, lépe řečeno zbytek naší party.
Z dálky už slyším povyk mích kámošů. Dneska se má jít kalit, ale já bohužel nemůžu.
Musím mastit do práce. Jinak pracuju v baru jako barmanka, servírka, tanečnice a od 18 taky jako striptérka. Nemůžu si až tak stěžovat šéf po mě nikdy nechce abych zašla za svoje hranice a stali se z nás přátelé. Taky díky tomu si přídu na pěkný prachy…
„Čao Siko.“
„Aoykys lidi.“
„Co tě sem dneska přivádí? Nemáš bejt náhodou v práci?“
„Vždyť já tam jdu. Jen sem se chtěla stavit na jedno.“
„Jo jasný.“
Kejvne nechá kolovat mím směrem brko, které mu podal Yukias.
Pořádně natáhnu. Uf to sem přesně potřebovala.
„Supr matroš.“
„No abys si eště stěžovala, když je to od něj.“ Ukáže prstem na Yukiase. Jo ten měl vždycky bezva věci…
„Jo a co brácha?“ Zeptám se Yukiase.
„No už snáma nejni našel si kámoše a bydlí s nima a maj prej nějakou kapelu.“
Docela mě tohle mrzí Yukiase brácha zvaný Yuki byl fakt nádhernej týpek.
S klukama sem se potkala před 4 roky v klubu a stala se z nás na jednu dobu nerozlučná trojka. A teď sem zůstala sama. Yuki má kapelu a Yukias si našel holku se kterou teď bydlí.
„Tak se tu mějte.“ Mávnou mi na pozdrav a já si to štráduju do baru.

Zapadnu zadním vchodem dovnitř a projdu chodbou k šatnám. Sundám si kabát a pověsím ho na věšáček.
„Ahojky Siky.“ Líbne mě šéf na tvář.
„Ahoj Davide, Tak co jak to dneska vypadá?“
„No zatím normál, ale zítra tu bude asi nářez.“
„Jak to?“
„No doufám, že s tebou můžu počítat. Maj to tu zamluvený nějací mladí kluci a budou tu pořádat nějakej odvazovej večírek.“ Nad tím slovem kluci se zatváří nějak divně, ale nevyptávám se.
Zítra sem měla mít sice volno ale tak budu ho mít jindy. Když mě tu potřebuje proč bych nepřišla stejně nemám nic v plánu.
„Jo. Tak já přídu.“
„Fajn začátek je v 6 hodin. Buď tu přesně.“
„A moment kolik platěj?“
„Nevím, ale nevypadali chudě..“ Zase se zvláštně zašklebí a zmizí s šatny.
Já se teda taky seberu a jdu si stoupnout za bar.

Nad ránem se doštrachám domů. Rychle vlezu pod sprchu a pak padnu vyčerpaně na postel.
Ještě si nastavím budík na mobilu a ponořím se do světa snů.
Ve tři hodiny odpoledne se mi rozezvoní mobil. Mám chuť s ním seknout o zem.Kterej debil mi může volat?
Popadnu zařízení a mrknu na displej.Docela čumím. Volá mi můj nevlastní brácha s kerým se pomalu ani neznám. Naposledy sem ho viděla na střední, chodily sme na stejnou ale dělali sme že se neznáme. Taky proč by sme se bavili každej měl svůj svět. On měl mího tátu a milující matku a já bydlela v nějaký díře s partou lidí z okolí. I přes to že sem byla sama závislá na sobě.Zvládla sem dodělat střední. Nastoupila sem aj na vejšku, ale pak sem to vzdala. Nebylo dost financí a hlavně čas na učení.
„Slyšim co chceš Sebastiane?“
„Čau, nemůžeš bejt aspoň po telefonu milá?“
„Můžu když mě nebudeš budit po noční. A co chceš?“
„No ty pracuješ v baru u Mostku viď?“
„Jo.“
„A budeš tam dneska?“
„Mám se tam prej stavit proč?“
„Protože my tam máme dneska s klukama akci a nějak se tam nevyznáme a potřebovali bychom pomoct. Mohla bys?“
„Jo a kdy?“
„Nejlépe hned.“
„Aha.“
„Tak šlo by kdybys tam byla za půl hoďky?“
„Co? To nestíhám. Přijeď teda pro mě.“
„Fajn a kde zrovna teď bydlíš?“
„Šmírova 18.“
„Jo budu tam. Zatím.“
No teda tak můj nevlastní bráška pořádá akci v baru? Docela čumim, když sem ho viděla naposled asi před rokem a půl vypadal tak mile a slušně. Mh.. sem na to zvědavá.
No a teď mám co dělat. Rychle vystartuju z postele a musím ze sebe udělat aspoň trochu člověka. Namaluju si černý oči a klasicky si vezmu svoje nejoblíbenější hadry.Do kabelky strčím klíčky a nějaký prachy a du směr dveře. Když si nazouvám boty a přehazuju přes sebe kabát stojí na prahu Seb.