Takhle to dál prostě nešlo.2

„Čauky.“
„Taky tě ráda vidím.“ Řeknu a narovnám se. Konečně si můžu Seba prohlídnout a pomalu mám hubu až na zemi. Má na sobě černý kalhoty, Bílou košili přes ní černou koženou bundu. Má černě naláklý nehty a namalovaný oči. Vlasy má blond a podbarvený tmavě hnědou. Musím uznat, že mu to sluší, ale příde mi to divný aby se kluk maloval.
Probere mě až jeho ruka, která spočine na mojim rameni.
„Můžem jít?“
„Jo.“ Řeknu ještě pořád trochu v šoku.Tohle sem fakt nečekala. A Vůbec co na to rodičové? Nedá mi to můsím se zeptat.
„Co doma na tuhle image říkají?“
„Já už taky doma nebydlím kočko.“ Zasměje se.
„V 17 sem se odstěhoval s kámošem a teď bydlím s dvěma kámošema ve svým.“
„Aha.“
Nasednu do jeho auta a nechám se odvíst k baru. Vystoupíme a zalezeme dovnitř. Všechno mu postupně ukážu a začnem s úpravama na večer. Když probíráme cd zjistím, že kolem nás tu je už pěknej houf lidí, které neznám. Všechno uvedli do stavu kterej se konečně Sebovi libil a teď dodělávají zbytkové úpravy. Musím říct, že to tu vypadá úžasně.
V šest hodin je všechno Ok a může se začít pařit.
„Fakt si zlato.“
„Nejni zač. a ne tak já bych se tu stejně poflakovala.“ Usměju se na Seba. Musím přiznat, že sme si rozuměli celou dobu. A děsně mě překvapilo, že poslouchá stejnou musiku jako já. J-Rock a ten by tu měl celou noc znít…Už se těším i když sem zvědavá jak to ostatní lidé vezmou.
„Hey koho to tu máme?“ Zašeptá mi něčí hlas do ucha. Pěkně sebou škubnu, ale pevný sevření a ruce na mích očích mi nedovolí se otočit. Je jasný ten hlas od někud znám, ale odkud?
„Za prví sem se vyděsila a za druhý rozmažeš mi oči brouku.“ Troch si zariskuju.
„Jako vždy výmluvy, výmluvy. Řekni rovnou žes mě nepoznala.“ Políbí mě dotyčnej na krk.
„Yuki?“ Tak tohle poznám vždycky ty jeho piersy ve rtu se nedaj nepoznat.
Pustí mě a sedne si na bar vedle mě. „Co ty tu děláš?“
„Pořádám s klukama párty.“
„Jo momentíček nejsem náhodou jeden ze spolubydlících Sebastiana?“
„Ty ho znáš?“
„Jo. Je to můj nevlastní brácha.“
„To je teda bejk, že se ani nepochlubí.“
„No víš mi se vlastně ani neznáme. Já přece zdrhla a jeho sem potkávala akorát ve škole a tam sme dělali, že se neznáme.“
„Ach ták. No nic já zatím letím už se to sem žene. Pak večer eště pokecáme.“
Znovu mě políbí a zmizí v šatnách.

Do baru se nahrnou mladí lidé, hlavně holky a pak několik pěkných týpků. No bude to zajímavej večer. Po chvilce nastoupí Seb, Yuki a další nejspíš členové skupiny za pult s musikou a začne to tu pěkně dunět. Taky se celej večer pořádně nezastavíme s koleginěma na baru. Lidí chlastaj co se dá. Asi kolem 5 ráno vyhazujem zbytek opilejch ven a začnem to tu pomalu sklízet. Kluci s celým štábem se k nám přidaj a já už se těším domů. Zítra mám volno tím pádem můžu spát do kolika chci.
„Heleď Siky nešla bys se mnou k nám?“ Zastaví se u mě Yu. Teď už prej jen Yu. Svojí dřívější přezdívku si trochu zkrátil.
„Vy se znáte?“ Zarazí se u nás Seb. Vlastně Strify jak se představil na začátku párty.
„Jo. Už docela dlouho. Si mi nikdy neřekl, že máš nevlastní ségru kámo.“
„Si se nikdy neptal a hlavně my se vlastně neznáme.“
„Jo to je fakt, až dneska ráno mi Strify volal zda vám nepomůžu a poprvé v životě sme si pokecali.“
Yu na nás chvilku čučí a pak to nevzdá a zkusí mě přemluvit.
„No tak o důvod víc abys šla s náma.“
„Jo. Pokud chceš pojď.“ Řekne nakonec i Strify a tak se vydám s nima. Představí mi i zbytek kapely a kecáme o všem možným.
K nim domu to je docela kus cesty, ale docela rychle nám to uteče. Doma začne Kiro nejmenší člen dělat večeři a já se k němu přidám abych tu nestála jen tak.
Po večeři se chvilku koukáme na telku a pak se jde spát. Sice sem jim chtěla zdrhnout domu, ale nepustily mě. Strify mi přenechal svojí postel a sám si šel lehnout na rozkládací gauč v obýváku. Byt maj opravdu úžasnej a i oni sami sou děsně supr. Nejvíc sem si začala rozumět se Strifym. Je docela škoda, že sme se neseznámili dřív když můj táta u nich vlastně žije, ale tak co minulost nevrátíme.


Probudím se někdy v odpoledních hodinách. Chvilku mi trvá než se vzpomenu kde sem a co se včera dělo. Pak vstanu a zamířím do kuchyně. Kde potkám Shina.
„Brý ráno.“
„Ahoj, Siky. Jak ses vyspala?“
„Já dobře. Zbytek ještě spí?“
Shin kejvne na souhlas a přidá vodu do rychlovarný konvice. Já se zatím pustím do mazání chleba a rohlíků marmeládou.
Když máme připravenou svojí snídani přijde do kuchyně Yu a Strify a seberou nám jí. Zprvu se o ní taháme a křikem zbudíme i Kira, kterej jinak moc brzo nevstává.
„No nic tak my si dem udělat jinou snídani.“ Necháme je s nakousaným žvancem v ruce a odpochodujem si to zpet do kuchyně.připravíme snídani i Kirovi a pak si všichni sednem do obejváku.
Celej zbytek dne sedíme a kecáme o všem možným. K večeru pak začnem hrát stupidní hry. Prvně začnem hrát karty a ten kdo prohraje musí do sebe kopnout panáka. Když nás karty omrzí hrajem člověče nezlob se a skončíme u flašky.
Všichni už sme solidně nakalený a začíná to tu bejt zajímavý. I úkoly sou čím dál tím víc odvážný.
Asi po hodině zůstanu v pokoji sama se Strifym. Yu mi sice několikrát za hru naznačil ať večer přídu za ním, ale já propadla Strifymu.Ani nevím proč.

Ráno se probudím nahá vedle Strifyho v jeho pokoji. Vůbec si nepamatuju co se dělo, ale podle toho jak tu ležíme nemusím vůbec hádat.Jenže co bude dál. Znám se s nim sotva dva dny.Vstanu aniž bych ho vzbudila a oblíknu si oblečení které je rozházené po celim pokoji.Pak se neslyšně vytratím.
Domu doběhnu skoro bez dechu. Nejni nad to si příště počkat na městskou. Jenže já nemohla zůstat stát. Nějak sem to přepískla vždyť oni maj svůj život a já taky. Tohle se nemělo stát. Doma se sesunu na křeslo a po chvilce usnu vyčerpáním.

Když se znovu probudím zjistím, že je už noc. Měla bych jít dneska do práce, ale nikam nejdu. Zvednu se a jdu se jenom projít po okolí.Potřebuju si vyčistit hlavu. Taky sem si zapla mobil a zjistila, že se mi pokoušeli kluci několikrát dovolat.především Strify. Vůbec na to nereaguju a znovu mobil vypnu. Asi budu muset změnit místo bydliště. Nechci aby si Strify zkazil život a kariéru se mnou. S holkou která vlastně ani neví co je to normální život.
Jak se tak courám nocí dojdu až k mostu. Jsou odsud slyšet hlasy lidí dojdu se tam za nima podívat a třeba bude mít někdo něco. Docela by to bodlo.
Nemýlila sem se byla tam část mojí party a pochopitelně odpalovali jedno za druhým stoupla sem si k nim do kruhu a začala vdechovat známou vůni.
Děsně se mi ulevilo. Domu sem se vrátila až nad ránem a byla sem děsně vysmátá. Úplně jinej člověk. Bylo mi děsně fajn.
Taky sem si sehnala nové bydlení úplně na druhý straně Berlína. Budu teď bydlet v lepší čtvrti a hlavně nebudu tam sama. Prej se ke mně nastěhuje aspoň na začátek Yukias. Rozešel se prej s tou holkou a nechce zůstat sám. Byla sem okamžitě pro.
Hned další den sem si zabalila saky paky a vyrazila směr nový domov.
Věděla sem že mě Strify a kluci všude možně schání. Věděla sem že byli několikrát v práci, ale nikdy mě tam nezastihly. S Davidem sem se domluvila, že budu pracovat v jeho druhým klubu, kterej nebyl až tak daleko od mojeho nového bydliště. A svůj byteček sem přenechala dvěma holkám z naší party.

Tím sem myslela, že se všechno vyřeší a každý si bude žít svůj život.Jenže po 3 týdnech sem začala mít neblahé tušení, že je všechno v háji. Nedostala sem krámy a ke všemu mi začalo být špatně.Yukias mě nakonec dotáhl k doktorovi a ten mi mile oznámil že sem fakt těhotná.
Věděla sem přesně čí to dítě je, ale nechtěla sem za ním jít. Nechtěla sem ani to dítě. Nechtělo se mi už vůbec nic. Úplně sem ztratila chuť žít. Začala sem přemejšlet o svým životě, že nejsem vlastně nic a stát se matkou byla pro mě děsná noční můra.
Nebyla sem schopná normálně uvažovat. Jediné co sem si přála bylo zemřít. Yukias se mi snažil pomoct, chtěl abych zašla za Strifym, ale to sem odmítala. Nakonec mi vyhrožovat, že za ním zajde sám.
Taky to udělal, ale já sem mezitím zmizela, bylo pozdě házet mi záchranej kruh, já byla už rozhodnutá. Jediné co sem po sobě zanechala byl vzkaz. Věděla sem že můj konec musel přijít a podle mě nebyla vhodnější chvíle než teď. Nedovedla sem si představit, že bych byla na někom závislá. Děsila mě ta představa. Věděla sem, že bych žila ve strachu, kdy mě Strify a kamarádi opustí. Věděla sem, že nejsem schopná normálně žít.Taky sem věděla, že je asi bude bolet můj odchod, ale vím, že tahle bolest časem odejde a všichni budou normálně žít dál…

Ještě hvilku sem přemýšlela zda dělám správně pak sem se pustila zábradlí… Nikdo už mě nemohl zastavit. Můj parník se pomalu potápěl až niní klesl až na dno.