Bezejmenný

1.
„Ahój, já jsem Max!“ zaječel jsem na kohosi, kdo mi koupil panáka – ani nevím, kde se vzal.
„Čus! Já jsem Pája! Tak na co to bude? Na holky?“
„Jasně!“ hodil jsem do sebe zapáchající tekutinu, zatočila se mi hlava a pak jsem ucítil štiplavý nářek mého žaludku.
Kolikátý to už byl?
Radši jsem to ani nepočítal. Byl jsem fakt namol.
Kupec alkoholu se vytratil a tak jsem šel hledat ostatní.
Jenže daleko jsem nedošel. Spadl jsem na zem, protože do mě narazila nějaká holka a horečně mi pomáhala vstát.
„Čauky, moc se ti omlouvám! Víš co? Koupim ti panáka na usmířenou!“
'Bože!'
Netrvalo dlouho a pozvala mě na další tři. Byl to absint.
„Do pr**le, mně je zle!“ vykřikl jsem a zjistil, že všechno vidím nejméně pětkrát.
„Ježíš, seš snad chlap ne? To vydržíš, poď na dalšího!“ odtáhla mě k baru.
Donutila mě, abych vypil dva.
Potom jsme šli trsat a můj žaludek začal silně protestovat.
„Hej promiň, ale já musim na vzduch! Kloudně mě to natahuje…“
„Jdu s tebou,“ řekla.
Ani jsem nebyl u východu, když jsem ucítil, že všechno, co jsem za tu noc vypil, šlo nahoru.
Támhle je nějaká zídka! pomyslel jsem si a okamžitě k ní vyběhl.
Přetáhl jsem se přes ni a konečně uvolnil ten tlak, který podrážděný žaludek vytvářel.
„Jsi v pohodě?“ položila snad nejpitomější otázku, kterou jsem kdy slyšel.
„Ty vole, vopravdu nejsem!“ kašlal jsem slova.
Konečně to přestalo. Měl jsem pocit, jako bych ze svého těla odhodil půltunovou zátěž.
„Nevíš kolik je?“ zeptal jsem se.
„Půl páté…“
„Do p***e, kámoši už určitě museli jít! Fakt dík no! Měj se pěkně, já už musim,“ povídám a zoufale se vydávám hledat své přátele, kteří na mě snad někde počkali.
Ta holka se se mnou radši ani nerozloučila a šla hledat další úlovky. Zábava se pomalu chýlila ke konci.
Punková hudba se rozléhala všude okolo, písně mi splývaly jedna s druhou a pomalu jsem přestal vnímat to, co dělám a co cítím.

2.
Ráno jsem se probudil v pangejtě u silnice. Byl jsem celý od bláta, vedle mě ležela čísi gothic holka (raději jsem ani nechtěl vědět, proč tam byla) a okamžitě se ozvala tak silná kocovina, až se mi z toho udělaly mžitky před očima.
A pak jsem si všiml, že o kus dál leží v bahně i moje parta. Další vjem byl, že jsem v půlce cesty z Dolního Újezda domů.
Vyndal jsem mobil a pak vyvalil oči na svoje kalhoty. Celé od zvratků a se stopami sexu. Podíval jsem se na tu holku a hned mi všechno bylo jasné.
'Do lenochodí pr**le! Tak tohle jsem fakt pros**l!'
Další překvapení mě čekalo při pohledu na čas.
Půl osmé ráno!!!
'Matka mě zabije!'
Zvedl jsem se, abych probudil ostatní a okamžitě mnou projela ostrá vlna bolesti, díky čemuž mne málem přejelo auto…
Do hodiny jsme byli u hranic našeho města. Emo dívku jsme tam raději nechali.
Přátelé spolu s mojí nejlepší kamarádkou na tom byli dost podobně. Sotva jsme se vlekli, kocovina, hlad, vyčerpanost, to všechno dělalo svoje.
Poničený žaludek vážně zakručel, zareagoval jsem: „Ty vole, myslím, že můj žaludek právě snědl moji slinivku!“ Následoval smích.
Jenže to dost bolelo. Takový hlad jsem snad nikdy neměl.
Tiše jsme pochodovali a snažili se vyhýbat očnímu kontaktu kolemjdoucích. Musel na nás být komický pohled, až politováníhodný: já s pozvracenými kalhoty a od spermatu, moje nejlepší přítelkyně měla roztrhané tričko a džíny se silnou vrstvou bláta a ostatní na tom byli naprosto stejně.
„Litomyšl se probouzí…“ řekl jsem, ale přerušila mě Míša: „… a my dem spát!“
Rodiče naštěstí nebyli doma a tak se spalo do pozdních večerních hodin. Sprcha před postelí byla ta nejlepší v mém životě.

3.
Další týden byla další zábava.
A pak znova a znova…
Byl jsem na každé.
A popravdě… bylo to se mnou čím dál tím horší. Dal jsem se na marihuanu a vždycky dopadl tak, že to radši ani nestojí za řeč.
Po roce, kdy jsem byl věčně v lihu, jsem oslavil osmnáctiny a odchod ze školy (panečku, oslava to byla opravdu kloudná!), se všechno změnilo.
Ještě více k horšímu.
Nebyl den, kdy bych nebyl napitý nebo úplně ožralý. Stalo se to součástí mého života. Všechno pomalu nabíhalo na vrchol skály, jen aby to pak spadlo dolů.
*
„Ahojky, Lucinko,“ pozdravil jsem moji slečnu a lásku.
„Čauky, miláčku…“ políbila mne na ústa a pak se to zvrhlo v dlouhý francouzák.
Najednou se ale odtáhla. „Ty jsi zase pil! Děláš si ze mě srandu? Nevidíme se celej tejden, já se na tebe těšim jak na Vánoce a ty se zase ožereš! To potřebuješ chlast i k tomu, abychom byli spolu?“
„Luci…“
„Na to výmluvu neseženeš. Já tě varovala, že ještě jednou tě nachytám opilýho, když seš se mnou a končíme. Nemá to cenu, když musíš mít chlast, abys mě miloval. Tvoje láska je pití, já už to nejsem. Měj se, mám toho dost!“
„Ježiši! Vrať se, prosím!“ křičel jsem za ní na lavičce, ale odpovědí bylo rozeběhnutí. Zmizela za rohem.
Už nikdy jsem ji od té doby neviděl.

4.
„Slyšely jste to? Max se rozešel s Luckou! Takovej krásnej pár to byl!“ smutně šuškala dalším holkám jedna dívka z tisíce, která už o tom věděla.
„No to si piš, že slyšely. Prej kuli tomu, že je věčně v lihu. Taky bych takovýho kluka nechtěla!“
„Mně by to bylo jedno. On je strašně krásnej…“ odpověděla další a malinko si poskočila.
„Jo, a taky pěkně pitomej, když přišel o Lucku,“ doplnila ta, která šířila onen drb.
…
Pomluvy se začaly rozšiřovat jako morová epidemie. A mně nezbylo nic jiného, než trávit večery v těžkém oparu alkoholu.
A nepřilepšil tomu ani telefonát Míši, že už nechce mít nic co do činění s někým, kdo nechá Lucku jen kvůli alkoholu. Jenom chlast mě zprostil deprese, která nedočkavě klepala na dveře mojí mysli.
Obrátil jsem se na mého dobrého přítele, Péťu. Vždycky mi pomohl.
Ale tentokrát mě odmítl.
Netušil jsem proč. To, že jsem absolutně závislý na alkoholu, mně přišlo normální.
Nevěděl jsem, proč ostatním ne.
K tomu začaly městem proudit zvěsti o tom, že jsem zbavil tu gothic dívku panenství. Mé pověsti to nijak nepřilepšilo a opět jsem to řešil alkoholem a drogami.
Vytvořil se začarovaný kruh. Čím více jsem pil, kouřil a fetoval, tím více špatností jsem dělal a ty pak vytvářely hrozné pomluvy, které mě jen donutily k dalšímu ničení sebe sama.
Už jsem ani neměl domov. Domů jsem se neodvážil a tak jsem trávil život v drogových doupatech a snažil se zapomenout na všechno, co mě čekalo za tenkou zdí reality. A jak jsem postupně upadal a vymýval si mozek, ta stěna se zvětšovala a zesilovala. Realita už pro mě neexistovala.

5.
Utíkal jsem. Honili mě policajti. Nevěděl jsem proč, ale jedna věc byla jasná – nechci, aby mě chytli.
Jenže všemožné opojné látky způsobily, že to netrvalo dlouho a byl jsem na záchytce.
„Uvědomujete si, co jste udělal?“
„Ne.“
Pak jsem si všiml, že mám plné kapsy peněz.
'To bude trávy!'
„Jak se jmenujete?“
„… hmm… jak se jmenuju? Nevíte to náhodou vy?“
Policista raději odešel něco pošeptat kolegovi.

6.
Basa. Stísněný prostor, s jedním okénkem s tlustými mřížemi. Depresívní a temná.
Mně se tam ale líbilo. Chránila mě před okolím.
Jenže… jak jsem se jmenoval?
Problém byl, že mě nedokázala uchránit před mnou samým.
'Jak se jmenuju?!'

7.
Maxmilián Dobrovský.
Tak jsem se jmenoval.
Škoda, že to bylo napsáno v nekrologu sebevražd.