Večerní procházka

V místnosti byla dokonalá tma. Takhle to měl rád, nemohl vidět bordel, který měl v pokoji. Velké reproduktory na něj chrlily ohlušující muziku. Nechal si vymývat mozek, nemusel při tom myslet na vlastní vztek, bolest ani na problémy které ho čekaly venku. Držel hlavu v dlaních a nechal muziku, aby ho prostoupila, pomalu se začínal usmívat. Konečně, nabral dost síly, aby se odvážil ven.

Poslepu došel ke dveřím, vzal si klíče a začal se obouvat. Sousedé naštvaně vyběhli ze svých bytů a hlasitě nadávali na hluk v jeho bytě. Nevšímal si jich, nikdy nedělají nic, co by ho přimělo alespoň to ztlumit. Jeden z nich před něj předstoupil a zabránil mu, aby šel pryč. Ronin, tak si říkal, s nezájmem shodil souseda ze schodů. Podíval se na chlápka od krve a jeho úsměv se trochu rozšířil. Pak chvatně seběhl schody a zmizel ve večerním šeru.

Procházel večerní ulicí a viděl kolem sebe tu špínu, kterou svět nabízel. Děti s flaškou vodky a cigaretou v puse, staré babky sedící na lavičce a ostřížím zrakem kontrolující veškeré dění okolo. Počmárané zdi domů, které počmáral někdo, kdo se zoufale snažil zviditelnit. Milence, kteří nemohli nebo nechtěli vydržet s projevy vzájemné lásky až domů. Poškozené domy a jejich pyšné majitele. Panelákové domy, odporné, nepohodlné, ale levné ubytování.

Měl pocit, že je na světě sám, věděl, že to tak není, ale nemohl se toho pocitu zbavit. Říkal si ronin, člověk beze jména, beze cti, člověk bez práva na život, člověk čekající na smrt, člověk neustále trpící vlastní vinou a mučený vlastní minulostí. Nikdo nepochopil, co pro něj jeho přezdívka znamená. Nikdo se to ani nesnažil pochopit. Nikdo se o něj nezajímal. Jeho vnitřní já to milovalo, jeho maska to nesnášela. Vždy se našli lidé, kteří by měli zájem o jednu nebo druhou osobnost, našel se jen jeden člověk, který by měl zájem o obě nebo jej alespoň velmi dobře předstíral. Tento člověk mu hodně pomohl, ale také hodně ublížil. Ronin se nemohl rozhodnout, jestli je lepší maska nebo jeho vnitřní já, maska by nikdy neublížila nikomu kdo je mu blízký, ale zase se bál že by neměl dost odvahy pomoct někomu v tísni. To by se s vnitřním já nikdy stát nemohlo, pomohl by i největšímu nepříteli, ale jeho skoro až zvířecí pudy by mohly ublížit jedinému člověku, kterému mohl věřit…

Každodenní souboj těchto dvou osobností pak způsoboval, že dopadl tak jak dopadl. Čekal na smrt ve své krásné podobě takovou, jaká přijde. Nesnášel psychiku lidí, nikdy ho nepřekvapila příjemně. To, co mu bylo na lidské psychice příjemné, bylo jednoznačně odsuzováno společností jako nemravné. A sám se přitom musel zabývat vlastní psychikou. Někdy měl pocit, že se z toho zblázní a bude mít klid, vždyť už teď je vlastně blázen. Spousta lidí by ho tak nazvala. Tak je to. Je blázen.

Pokračoval ve své procházce, cítil jak ho opouští síla kterou nabral z muziky, otočil se a odcházel domů, třeba někdy dojde k odpovědím na své otázky, ale dnes to nebude…