Druhá zima

V tu chvíli se svět začal bortit. Pěkně pomalu, aby se to hned nepoznalo. Každý čtvereček plochy získával bílou barvu a každý další čtvereček ji měnil rychleji než předchozí.

Uprostřed světa bylo úplně temno. Ale na jak dlouho?! Kolik času bude ještě ta bílá zkáza potřebovat, než nechá celý Svět zaniknout? Kolik slz, kolik úsměvů, kolik odbývajících hodin zastaví a nenechá doznět?Naděje, že tohle běsnění skočí, byla. Byla pohřbená ve změti bílých čtverečků.

Dívka přecházela napjatě po pokoji. Toužila se podívat z okna, ale pokoj žádná neměl. Na zemi ležela matrace s dekou a slamák. Na stole byl stoh papírů. Čas od času se dívka zastavila a pohlédla na dveře. Tmavě hnědá futra, ploché dveře bez ozdob, bez kliky. Tušila, že z téhle místnosti není úniku. Jenže ona nechtěla uniknout. Za dveřmi se ozval hluk. Zastavila se, vzhlédla a nic se nestalo. Asi už ji bolely nohy, a tak se posadila za stůl. Vzala do ruky první z papírů a začala v něm číst. První stránky pro ni byly jen změtí písmen, ale pozvolna správně odtušila slova, věty, příběh. A tak četla. Aspoň, než pro ni přijde, než se vrátí. Aspoň než její hostitelka bude mít čas. Aspoň o ní a o jejím příběhu něco zjistí!

Svět už postrádal ze svého povrchu tolik, kolik mu zbývalo. Zoufalí lidé, plačící děti, pomatená zvířata. Celý zbývající Svět prchal do Středu. Celý Svět prchal před bílými čtverečky. Kdo neutíkal, byl spolknut světlem stejně jako povrch, na kterém stál. Jak asi vypadal tenhle běsnící Svět z Vesmíru? A mohl vůbec někdo obdivovat tu bílou invazi? Nebo tento virus, právě pohlcující Svět, pozřel nejdřív celý Vesmír? Ano, žádný Vesmír už nebyl. Žádný Svět už nebyl. Byl jenom Střed a i ten se rychle zmenšoval.

Každou další chvílí menší plocha. Méně aut, stromů, psů, lidí. A pak už tu zbyl jen skutečný střed.

Dívka seděla na židli už dlouho. Měla studené ruce. Vzala několik zbývajících listů a přešla k matraci. Až po cestě si uvědomila, že za dveřmi je hluk, ale nedokázala opustit příběh před dočtením. A tak četla.

Vzala do ruky poslední papír a narazilo do ní ticho. Ze všech stran ji zahlcovalo a bylo setsakra ohlušující. Pohlédla ke dveřím, ale ty na svém místě nebyly. Ani stůl už neexistoval. Slamák právě pohltilo světlo a jediný bod v celém bývalém Světě byla matrace. A dívka se bála. Stoupla si na matraci a čekala. Mačkala list papíru. Mačkala ho jako jedinou věc, která na Světě zbyla. Po tvářích jí stékaly slzy a vpíjeli se do toho papíru. Najednou si vzpomněla, že musí příběh dočíst, a tak četla:

„Jakoby ta druhá zima zmrazila srdce všech lidí. Chtělo se mi křičet, ale nebyl tam nikdo, kdo by mě mohl slyšet. A tak jsem tam seděla a čekala, až si mráz přijde i pro mě…