Odpolední blues

Konečně sama! Ticho a klid rozprostřelo se kolem mě. Když v otevřeném okně vystavím milému slunci svoji tvář a nechám se letmě hladit paprsky jeho i dotykem chladivého vánku. Kolik života vidím, slyším, cítím kolem sebe. Blízko štěká pes. Druhý mu odpovídá, přidává se třetí.
Nedaleko nějaký otec kárá svou malou dcerku. V duchu prosím, aby ji nechal patlat se v hlíně, když ji to baví. Holčička pláče. Pak oba odcházejí.
Všude kolem je slyšet ptačí hlasy. Hádají se, křičí na sebe. Náhle všechny zmlknou. Na okamžik je slyšet jenom hluk nedalekého města. Pod oknem prochází černá kočka. Zamňouká a pokračuje ve své pouti.
Psi znovu štěkají. Kočka je dráždí svou přítomností. Klidně se prochází kolem plotů a nikam nespěchá. Když zmizí za rohem, ptáci už zase štěbetají.
Do jejich cvrkotu ozývá se z pokoje telefon – to prokletí civilizace. Zavřu tedy ten krásný den venku a jdu řešit všední, obyčejné problémy.