Voda

Horkost zmítala jejím tělem jako vichr korunou topolu. Zavřela oči. Nejen proto, že se jí zatočila hlava, ale aby si dokonale užila vše, co se s ní děje. Ze rtů jí vyklouzl tichý sten, Chladná voda jí něžně polaskala napjaté bradavky. Její vlasy se rozprostřely na hladině jako paprsky kolem slunce, jako když rozkvétá růže. V podbříšku jí zašimralo. Pohladila své tělo a její rozkoš ještě vystupňovala. Náhle se nad rybníčkem rozlehl zvuk praskající větve. Ztuhla jako socha a otevřela oči. Vyplašeným pohledem zkoumala břehy, ale nikde nic. Její vnitřní žár vyhasl. Chvatně, ale opatrně se vydala ke staré vykotlané vrbě, kde zanechala šaty. Pocit strachu a napětí se vytratil, oblečená se už zase cítila jistěji. Rozeběhla se do útrob zlatého pole. Okolím se nesl její zvonivý smích a jen cestička, vyšlapaná mezi těžkými klasy, připomínala, že tu byla.
.
„Ne, ne, to raději umřu!“ Rozárčin křik se mísil s jejím hněvem, smutkem a bezmocí.
„Jak to mluvíš?!“ Její otec hřímal jako pohanský bůh. „Už tyhle řeči nechci nikdy slyšet! Co chceš dělat? Přemýšlela jsi vůbec někdy o tom? Věk už na to máš.“
„Tatínku, já chci zůstat tady, s tebou, pomáhat ti a ostatním lidem. Tak mě to učila maminka.“
„Kdykoliv můžeš za mnou přijít, vždyť bys nebyla daleko, rychtář má dům hned za řekou. A krom toho, kladivo neutáhneš, výhně se bojíš a neumíš ani zvednout koni nohu. Sbíráním toho plevele se sotva uživíš.“
„Naučila mě to maminka.“
„Ale maminka měla mě. To já se staral, aby bylo co jíst.“
„Nechci ho...“
„Někoho si budeš muset vzít. Můžeš být ráda, že tě rychtář chce. Každá nána ze vsi by si s tebou okamžitě vyměnila místo. Má slušné bydlení, chudý není a nevadí mu tvé skromné věno. Tohle je partie, která se neodmítá. Takovou nabídku už nedostaneš.“
„Ale je starý a ošklivý. Je to mrzout, tatínku... Budu u něj trpět.“
„Ale co bys trpěla? Ten chlapík ví jak žít, není to žádný plesnivý stařec.“
„Já prostě nemůžu.“
„U všech ďasů, proč by ne?“
„Kuba,“ špitla Rozárka.
„Kuba? Kuba! Ten mlynářův výrostek? Zapomeň na něj, vždyť on už snoubenku má!“
„...ale miluje mě...“
„Kdyby tě miloval, už dávno by tu okopával práh, ne? Už dávno by mě prosil o tvou ruku, nemyslíš?“ Kovář domluvil a místnost se ponořila do hrobového ticha. Rozárka chvíli nevěřícně hleděla na svého otce, pak sklopila hlavu do dlaní a dala se do pláče. „Ale no tak.“ Otec se rozpačitě skláněl nad svou dcerou. „Omlouvám se.“ Nevěděl, co si počít. Usedl vedle ní a pohladil jí po hlavě. „Neplač, času je ještě dost, nic jsem rychtářovi neslíbil, nějak mu to vysvětlím. Najdeme ti ženicha, kterýmu se žádný jiný nevyrovná.“ Tiše si povzdechl a začal v duchu sám sebe proklínat, že mu chybí pevná ruka a rozhodnost.
.
Rozárka uháněla mezi stromy a její smích se rozléhal široko daleko. Vyběhla z lesa na pastvinu. Její bosé nožky se míhaly pod nazvednutou sukní a ztrácely se ve svěže zelené trávě. Zastavila a ohlídla se, když se na kraji lesa objevil mládenec, vesele vypískla a dala se na útěk. Ne však moc rychle, aby jí pronásledovatel dohonil. Když jí chytil, něžně jí povalil do trávy a sám těžce dopadl vedle ní. Spolu popadali dech a spolu se smáli.
„Ne tak hlasitě,“ snažil se jí najednou uklidnit světlovlasý mladík. „Uslyší tě naši, jsme kousek od mlýna.“ Utišil jí dlouhým polibkem.
„No a?“ Rozárka se po chvilce vymanila z jeho rtů.
„Myslí si, že jsem šel za Anežkou.“
„Aha, budoucí paní mlynářová.“ Rozárka se snažila tvářit uraženě, ale moc jí to nešlo. Už dávno se smířila se skutečností, že je až druhá.
„Rozárko, nehněvej se, vždyť víš, že musím. Naši...“
„Samozřejmě,“ nenechala Jakuba dokončit větu. „Nemáš dost kuráže, aby sis vzal tu, kterou bys skutečně chtěl.“
„Rozárko...“
„Musím jít.“ Začala si upravovat sukni, ale ještě se nehodlala zvedat.
„Nebudeme se teď tady o tom bavit. Den je náš. Jsme tu spolu, ne?“ Nečekal na odpověď, popadnul jí a umlčel její případné protesty dalším dlouhým polibkem. Nebránila se. Zavřela oči, uvolnila se a přitiskla se k němu. Nechala se unášet spolu s ním na vlnách vášně. Jeho objetí náhle povolilo a ona ucítila, jak jeho ruka zápasí s její spodničkou. Když ucítila teplý dotek na nahém stehně, odtáhla se a důrazně ho odstrčila. „Co je?“ Jeho hlas zněl podrážděně, jakoby jste jej vzbudili uprostřed noci. „Neblázni, bude se ti to líbit.“ Znovu se snažil dostat jí do svých paží, ale Rozárka úspěšně vzdorovala.
„Určitě by se mi to líbilo, drahý můj, ale nemůžu.“
„Proč ne?“
„Rychtářovi by se to nelíbilo.“ Nasadila zlomyslný úsměv.
„Rychtář? Cože?“
„Přesně tak, můj věneček patří rychtářovi. Možná si ho budu brát.“
„Rychtáře? Ty si budeš brát toho dědka?“
„Možná budu.“ Rozárka se postavila a upravila. „Možná někoho jinýho!“ Zasmála se a rozeběhla se po louce směrem k vesnici. Jakub zůstal ležet jako opařen. Jen tiše doprovázel svým překvapeným pohledem dívku, dokud mu nezmizela za svahem. Když probíhala kolem mlýna, zastavila se jen na chvilku, aby popřála mlynářovi a jeho ženě, kteří zvědavě vyběhli před dům, pěkný den. Pak běžela se smíchem dál.
.
„Rozárko! Rozárko!“ Roztřesený hlas se snažil přehlušit veškerý ruch na návsi. Rozárka s košíkem plných bylin se otočila.
„Pane farář!“ Její tvář se rozjasnila a ústa vykouzlila andělský úsměv. Zvesela se vydala vstříc starému muži. Farář nebyl sám, doprovod mu dělal malý obtloustlý mnich v dominikánské kutně. Kapuci měl staženou na záda, takže jeho tonzura se leskla jako zlato. Vrásky na jeho tváři jen zdůrazňovaly příjemný decentní úsměv.
„Jak se vede tatínkovi?“ Zeptal se starostlivě farář.
„Ještě stále leží, už dva týdny se nedotknul kovadliny, ale zdá se, že už je mu líp. Dá-li Bůh, bude jistě brzy zdráv. Zrovna jsem byla za vsí nasbírat jitrocel a heřmánek, večer mu chci dopřát odvar.“
„A pomáhá mu to?“ Mnich zvědavě nakouknul do košíku.
„Ach, omlouvám se,“ ozval se trošku zmateně farář. „Rozárko, tohle je ctihodný mnich Řehoř z Řádu bratří kazatelů svatého Dominika. Dorazil dnes ráno z Olomouce, chvíli u nás pobude.“
„Až z Olomouce?“ Rozárce se rozzářily oči zvědavostí. „A co vás, otče, přivádí k nám? Nedokážu si ani představit opravdové město jako Olomouc.“
„Kdo slouží Bohu, nemůže si vybírat kde tomu tak bude,“ odpověděl mnich. „Tak lečí tvé odvary tatínka, dcero?“
„Promiňte, že jsem tak utekla od vaší otázky. Vítejte u nás. Nevím, jestli přímo léčí, ale určitě pomáhají. Heřmánek uleví od bolestných zánětů a jitrocel ještě nikomu neublížil, spíš naopak, zahání horečku.“
„To je chytré. Kde ses to naučila?“
„To všechno maminka. Já neznám ani polovinu toho, co znala ona.“
„Máš mokré šaty,“ skočil do řeči farář a ukázal na mokré skvrny na její sukni.
„Ano, byla jsem se také koupat nahoře v rybníčku.“
„Aha. Mohla by ses zítra zastavit u mě na faře? Potřeboval bych se tě na něco zeptat.“
„Ano, jistě, přijdu ráda. Jen pomůžu otci s obědem a hned poběžím za vámi.“
.
Jakmile kostelní zvon odbil poledne, Rozárka stála u fary. Farář jí zavedl do učebny, kam jako malá chodila na hodiny katechismu. Za velkým dubovým stolem seděl mnich Řehoř se stále vlídným úsměvem. Kývnul na pozdrav a odložil mísu s vínem.
„Pomohly ty bylinky tvému otci?“ Promluvil Dominikán a strčil si do úst poslední kuličku z hroznu, která mu zůstala v ruce.
„Ano,“ odpověděla s úsměvem dívka. „Vždycky mu pomohou. Má silné bolesti. Škoda jen, že je to to jediné, co mohu pro něj udělat.“
„I modlitba může léčit, dítě.“
„Ano, modlím se za něj každý večer.“
„A co ráno.“
„Trápí mě jeho nemoc, někdy propláču i celé noci pod křížkem, otče.“
„Byla jsi dnes u rybníka?“
„Ne, měla jsem celé dopoledne spousta práce. Doma chybí silná ruka. Co měl tatínek za chvilku, já dělám skoro celý den. Navíc se nejraději koupám po polední, to slunce nejvíc hřeje.“
„Rozárko, kdy jsi byla naposledy na zpovědi?“
„Jsou to dva dny, bratře,“ ozval se farář, který doposud stál tiše u dveří.
„Vás jsem se neptal,“ mnich zpražil svého kolegu ostrým pohledem. „Ve své podstatě tady ani nemusíte být. Jistě máte mnoho práce, nechci vás zbytečně zdržovat.“
„Je krátce po poledni a...“
„Služebník boží musí o věřící pečovat neustále, otče.“ Farář neměl šanci domluvit. „Odpočinek je komfort, který si nemůžeme dovolit, protože právě na to čekají síly pekla.“ Jeho pohled se zařezával do starého faráře jako hřebík do trámu. Farář se tiše otočil a zmizel ve dveřích. Dominikán vrátil svou pozornost zpět k Rozárce. Ta seděla jako přibitá. Nevěděla, co se děje, ale začal jí naplňovat nepříjemný pocit.
„Nemusíš se ničeho bát, mé dítě, dobrý křesťan se nemusí bát. Nebudeme to zbytečně zdržovat, Rozárko. Jsem tady proto, že k nám do Olomouce přišel dopis, který se zmiňuje o jistých záležitostech, které musím prověřit.“
„Záležitostech?“ Rozárka nechápala nic z toho, co jí mnich říká a ani proč jí to říká.
„Ano, konkrétně se týkají tebe.“
„Mě?“
„Jak říkám, nemusíš se ničeho bát. Krátce si popovídáme, a pokud budeš mluvit pravdu, bude vše v pořádku. Musím prověřit obvinění, která byla na tebe vznesena.“
„Obvinění?“
„Ano, přesně tak.“
„Jaká?“
„To není důležité.“
„Kdo?“
„To není důležité!“ Mnich zbrunátněl, na tváři už neměl úsměv, vrásky se zkroutily do zlostné grimasy. Chvíli těžce oddechoval, pak zase s klidným hlasem pokračoval. „Samozřejmě, pokud ta obvinění budou falešná, přijde si na své i žalobce.“
„Ale já nevím, o co jde.“
„Dítě, kdybys znala to, z čeho jsi obviněná, mohlo by to zkreslit tvou přísahu. Je to pro tvé dobro.“
„Ale já nepřísahala.“
„Ještě ne, budeš muset přísahat na svatý kříž Ježíše Krista, že budeš mluvit pravdu.“
„Já nikdy nelhala.“
„To ti rád věřím, ale stejně budeš muset přísahat.“
„Tak tedy přísahám.“
„Hlupačko,“ smál se dominikán. „Teď ještě ne a ne tady. Pojď se mnou.“
.
Protivný vlezlý chlad skotačil na jejím třesoucím se nahém těle. Těžké rezavé okovy se jí zařezávaly do bílé kůže a všude byla naprostá tma, s kterou její oči marně sváděly boj. Plakala schoulená na zemi do klubíčka, aby si udržela alespoň trochu tepla. Kdesi v dáli se ozývalo cupitání a pískání krys. Ani nevěděla, že v jejich krásné vsi existuje tak temné místo. Čas plynul, nevěděla, co se děje, jestli je ještě den nebo už noc. Dominikán jí tu nechal a neřekl jí ani slovo. Křičela ze všech sil, plakala a znovu křičela, ale nikde žádná odpověď. Vzdala už přemýšlení o tom, co tak hrozného provedla, že jí tady zavřeli.
Její tiché vzlyky přerušilo zavrzání dveří a následné pleskání sandálů. Brzy se objevilo žluté světlo pochodně, které ozařovalo ďábelskou tvář mnicha Řehoře. Za ním kráčel další muž. Vysoký, urostlý a schován ve stínech. Dominikán obešel s loučí místnost, v jejímž středu ležela nahá dívka, bez zbytečných slov zapálil předem připravené svíce a pak louč zasadil do zrezlého držáku na stěně. Teprve teď věnoval pohled plakající Rozárce. Chvíli si jí prohlížel a v očích se mu zrcadlila chlípnost. Náhle se jeho vrásky stočily do známého vlídného decentního úsměvu.
„Rozárko, dítě moje,“ promluvil, ale dívka nereagovala. Sehnul se k ní a něžně jí pomohl do kleku.
„Proč?“ Její hlas byl tichý, spíše odevzdaný než ustrašený.
„Odpusť, ale nemáte tu lepší místo pro rozjímaní před výslechem. Musel jsem tě umístnit sem, snad ses nebála.“ Neodpověděla. Oči měla sklopené k zemi a jakoby smířeně očekávala vše, co jí bude čekat. Řehoř odkudsi ze stínu přitáhnul štokrle a usadil se tak, aby na něj dívka viděla. „Než začneme s výslechem, musíš přísahat na svatý kříž, že budeš mluvit pravdu.“
„Přísahám,“ zašeptala. Mnich se zasmál.
„Takhle ne, musíš ve svých rukách držet kříž.“
„Žádný nemám.“
„Neboj se.“ Mnich kývnul na mohutného muže, který stále stál skryt ve stínu. Vstoupil do mihotavého světla. Rozárka pohlédla a zachvátila jí panika. Připomínal jí démona, který přišel právě z podsvětí. Malá kazajka sotva mohla zakrýt jeho mohutnou chlupatou hruď, kožené kalhoty se zlověstně leskly a temně rudá kápě přes hlavu s děsivými otvory pro oči jen dokreslovala jeho démonický vzhled. Ve velkých kleštích držel masivní kříž s nepovedeným vyobrazením Krista. „Sevři ve svých dlaních ten kříž, přísahej, že budeš mluvit jen pravdu a svou přísahu stvrď modlitbou otčenáš.“ Řehořova tvář se opět změnila, po úsměvu nebylo ani stopy. Rozárka přikývla a natáhla ruce ke kříži.
„Přísahám,“ začala Rozárka a pevně se chopila kříže. Bolest projela jejím tělem jako nůž tukem, hlasité zavýsknutí se rozlehlo celou místností, všemi chodbami, co tu byly, že všechny krysy se polekaly a zmizely ve svých skrýších. Vše pohltil nasládlý pach spáleného masa. Kříž s třískotem dopadl na kamennou podlahu. Rozárka sevřela své popálené dlaně do pěstí a rozplakala se.
„Byl rozžhavený,“ uniklo jí mezi rty.
„Odmítáš přísahat!“ Vzteklý křik mnicha zněl jako satanův smích. „Bůh odmítá poslouchat tvé lži! Nemůžu vyslýchat někoho, kdo bude špinit mé uši výmysly.“ Dominikán hřímal jako letní bouře. Rozárka se schovala do svého klubíčka, kde snad hledala alespoň záblesk bezpečí a její slzy dopadaly na ošklivě popálené dlaně, jakoby se alespoň trošku snažily zmírnit její bolest. Kat tiše sebral kleštěmi rozpálený kříž a vytratil se zase kamsi do temnoty.
.
„U všech svatých, Rozárko!“ Ten hlas znala, ale nikdy jej neslyšela takhle, plný hrůzy, strachu, lítosti a beznaděje. Pokusila se alespoň pootevřít oteklá víčka. Bolelo to. „Rozárko, slyšíš mě?“ Spatřila siluetu postavy, která se k ní skláněla. Vystrašeně se přitiskla na ledové stěny cely a schovala hlavu za své ruce. Řetězy zachrastily. Farář nevěřil svým očím. Tak krásná a veselá dívka, kterou potkával každý den, se tu choulila jako vystrašený zajíc. Hleděl s hrůzou na její nahé promodralé tělo umaštěné krví, špínou a výkaly. Něžně se jí dotkl a opatrně jí odkryl tvář. Když jí spatřil, zachvátila ho závrať a nevolnost. Ta nádherná tvář mladého děvčete se teď podobala spíše tváři stařeny. Nos a rty rozkousané a potrhané od krys, které tu hodovaly každý den. Rozárka už neměla sílu s nimi bojovat. Snažila se, ale podlé malé potvůrky si vždy přišly na své, alespoň částečně. „Rozárko,“ šeptal nevěřícně. Snad nevěřil tomu, že je to ona, snad nechtěl tomu věřit.
„Ot..“ snažila se dívka promluvit, ale slova se jí drala z úst jen těžko. „Otče... Tat... tatínek...“
„Dítě moje.“
„Kdo se... kdo se stará... o tatínka...“
„Rozárko,“ nevěděl, co má říct, nevěděl jak to říct. „Tvůj tatínek umřel.“
„Kdy?“ Plakala by, jak ráda by plakala, ale slzy jí už dávno došly.
„Dva dny poté, co tě uvěznili. Byl už slabý a když se o tobě dozvěděl, neunesl to.“ Po těchto slovech znovu schovala svou tvář za své rozedrané ruce. Celu naplnil suchý hysterický křik. Farář ustoupil. „Rozárko, tady nemůžeš zůstat, zkusím zařídit něco teplejšího, bez krys a taky nějaké šaty. Bůh s tebou, dítě.“ Odešel a nechal jí tam se svým smutkem a nekonečnou bolestí.
Nikdo nepřišel a neodvedl jí pryč z té smrduté kobky, nikdo jí nepřinesl ani deku, aby se mohla zahřát, nikdo, kdo by jí ošetřil. Nenašel se nikdo, kdo by byl ochoten jí pomoci, přimluvit se za ní, a ten jediný, který to slíbil, si ještě toho dne vzal život.
.
„Ticho!“ Přísný hlas mnicha v dominikánské kutně se rozlehl soudní síní. Všichni zvědavci, kteří se přišli na proces podívat, ztichli. Rozárka své okolí nevnímala. Seděla na dubové lavici s hlavou sklopenou. Pár dní před procesem o ni začali pečovat. Oblékli ji, dali jí najíst, ošetřili ty nejhorší rány, přesto se necítila líp. Ctihodný mnich Řehoř se usadil na vysoké křeslo. Nesoudil sám, na pomoc mu přijeli z Olomouce další dva mniši a jeden vyfintěný chlapík, který představoval světskou moc a nakonec stařec, který zapisoval do smolné knihy. „Obžalovaná povstaň!“ Nevnímala ten panovačný hlas. Dál seděla uzavřená ve svém světě. V řadách soudců to zašumělo. Popadla jí silná ruka a surově jí postavila na nohy. Nebránila se. S hlavou stále sklopenou teď pozorovala své prsty u nohou. „Máme tu spousta vážných obvinění,“ pokračoval Řehoř. „Předem chci upozornit, že obžalovaná se sice k žádnému z nich nepřiznala, ale odmítla přísahat na svatý kříž Ježíše Krista, čímž se ukázalo, že neměla v plánu vypovídat pravdivě, nýbrž se chtěla zachránit podlou lží. Další výslech byl tedy zbytečný.“ Mezi lidmi se ozvalo horlivé špitání a pohoršující mručení. „Ticho, prosím! Jsme u soudu Svatého oficia, žádám vás o trochu úcty.“
„Máme nějaká svědectví o jejích činech, bratře?“ Ozval se jeden z mnichů.
„Lidé jí podobní jsou často velmi lstivý, své rituály a obřady vykonávají v tajnosti, aby nebyli viděni.“
„Je to čarodějnice!“ Výkřik druhého mnicha rozpoutal v síni salvu dalších nadávek a vulgarit na Rozárčin účet. Mnich Řehoř musel opět všechny utišovat.
„Bratře Gregore, nejsme tady, abychom předčasně vynášeli soudy. V tomto případě jsme však měli štěstí a děkujme za to Bohu, že obžalovaná nebyla dosti pozorná a ve své podstatě se svými zločiny ani netajila. Začněme předvolávat svědky.“
Lidé přicházeli, mluvili a odcházeli. Rozárka je nevnímala, jen sem tam zachytila část jejich výmyslů.

„Pořád někde sbírala nějaký kytky. Prý na léčbu. Nevím, nerozumím tomu, ale správný křesťan nachází uzdravení ve víře, v modlitbách, ne v nějakém plevelu.“

„Vždy, když prošla kolem mého domu, stalo se něco nešťastného. Nevím, jestli třeba nepronášela nějaký kletby nebo tak, ale vždy se něco přihodilo. Uteklo mi prase, něco se rozbilo, zkazil jsem práci, přitom jsem mistr svého oboru, takže by se to normálně nestalo.“

„Mé dítě se narodilo mrtvé. Když jsem byla těhotná, měla jsem bolesti, dávala mi něco pít, bylo mi po tom líp, ale zabilo to mé dítě. Kdybych to byla věděla, nepila bych to.“

„Manžel kolikrát mizel na celé odpoledne. Naše živnost tím velmi trpěla, nedal si říct. Jak odbylo poledne, byl jako někdo jiný, jako náměsíčný a utíkal z domu. Jednou jsem ho sledovala. Běhal nahoru k rybníku, kde se ona cákala nahá. Musela ho tam lákat nějakými kouzly, možná ho uhranula.“

„Mě určitě musela uhranout, úplně mi zamotala hlavu, dokonce jsem si jí chtěl vzít. Když jsem se probral z toho omámení, vše jsem si uvědomil. Proto jsem vám poslal ten dopis.“ Rychtářův hlas byl klidný, každé slovo promýšlel, občas se odmlčel, jakoby přemýšlel, co řekne dál.
„Proč si myslíte, že to byly její temné síly a ne třeba láska?“ Řehoř se tvářil, že prominentnímu a váženému obyvateli vesnice nevěří.
„Pochopte, jsem už starý dědek, který už zažil kde co. Na mladá děvčata se sice hezky kouká, ale spíš takovým tím pohledem plným vzpomínek na mládí, rozhodně ne z lásky. Nemyslím si, že jsem nějaký štramák a vím, že i kdyby si mě nějaká mladice vzala, zestárla by při mě, vždyť se mnou už nic není.“ Sálem se rozezněl pobavený smích. „V tomhle případě to bylo úplně jinak. Jihnul jsem pokaždé, když jsem jí viděl, nemohl jsem spát, dokonce jsem požádal o její ruku nebožtíka kováře.“
„A co následovalo?“
„Kovář musel vědět, jaká jeho dcera je, rozmluvil mi ten sňatek. Jeho dcera musela zuřit, že jí překazil plány, nejspíš proto jej otrávila.“ Sálem se ozvalo znovu několik nadávek.
„Ale proč zrovna vás?“
„Jsem bohatý, smrt už mi klepe na dveře a nemám žádné dědice.“
„Obžalovaná,“ otočil se Řehoř k Rozárce. „Vypadá to tak, že tento kraj tvou přítomností jen a jen trpěl. Nikdo pro tebe nemá zastání. Je to velmi vážné.“
„Kuba,“ špitla Rozárka, nebylo jí skoro slyšet.
„Kuba?“ To jméno zopakoval Řehoř dost hlasitě, aby jej slyšeli všichni. „Kdo je ten Kuba.“
„Patrně má na mysli mlynářova syna,“ promluvil rychtář. „Bydlí kousek odtud.“
„Tak Kuba,“ zamyslel se mnich. „A co je s tím tvým Kubou?“
„Miluje mě, opravdu mě miluje.“ V jejím hlase zazvonila naděje jako rolnička.
„A není to zas jedno z tvých kouzel?“
„Miluje mě.“
.
Jakuba spalovaly pohledy přísných soudců jako žár pekelných ohňů. Nechtěl se na proces přijít podívat. Bylo mu Rozárky nesmírně líto, ale na druhou stranu byl rád, že už není součástí jeho života. Táta, když přišel na to, že se s ní schází, mu řádně nabil, nechal si to však pro sebe a Anežka neměla o Rozárce ani ponětí. Teď to může všechno prasknout a svatba, která bude už za pár dní, může skončit fiaskem. Navíc se nechtěl příliš k Rozárce hlásit. Někde slyšel, jak tyhle procesy probíhají. Hranice hrozí každému, kdo se s údajnou čarodějnicí znal a vycházel s ní.
Když pro něho přišli, málem omdlel. Teď jej svíral strach v pevném sevření. K tomu všemu cítil na svých zádech obviňující pohledy své snoubenky. Bílý jak mouka, ani neví, co po něm chtějí, jak odpovídat. Kdyby tu alespoň nebyla ona. Od svého příchodu do síně se snažil ze všech sil, aby se nemusel na ní podívat.
„Znáte obžalovanou?“ Hlas dominikána se do něj zařezal jak pila do dubu.
„Ano,“ odpověděl Jakub popravdě.
„Ona tvrdí, že mezi vámi něco bylo, je to pravda?“
„Ano.“
„Milujete jí?“ Jakuba zachvátila panika. Nedokázal odpovědět. „Ptal jsem se, jestli jí milujete nebo jestli jste jí miloval.“
„Ne. Pokoušela se mě svézt, ale mé srdce patří pouze mé snoubence.“ Výslech přerušil bolestný výkřik z lavice obžalovaných. Pod Rozárkou se podlomily nohy, skácela se na tvrdou podlahu jako klas pod srpem. Její nové šaty zkrápěly slzy.
.
K rybníku dorazili i lidé ze sousedních vesnic. Nikdo nechtěl vzbudit v přísných soudcích podezření a koneckonců se taková podívaná naskytne málokdy. Někteří se dokonce poprali o přední místa. Pro ty váženější byla zbudována provizorní tribuna. K tomu všemu ještě tesaři, rádi, že mají dobře placenou práci, vyhotovili mohutné molo, které sahalo až do třetiny rybníka. Na něm právě stála skupina mnichů Řádu bratří kazatelů, tiše se modlící a pevně svírající své masivní růžence. Zastupitel světské moci seděl v křesle na břehu a usínal. Proces jej nezajímal a vypil až příliš moc vína na to, aby alespoň zájem předstíral.
Dav se rozestoupil a ve vzniklé uličce se objevil onen obrovitý kat a vedle sebe vedl dívku. Teď na denním světle už nepřipadal Rozárce tak děsivý. Možná to bylo tím, že po tom, co za posledních několik týdnů prožila, jí už nemohlo vyděsit nic. Nesnažila se bránit, ani nepomýšlela na útěk. Vzdala už dávno ten marný boj. Kat jí dovedl až k mnichům na molo, ale nepustil jí. Musel jí podpírat, sama neměla sílu na to, aby stála.
„Vaše svědectví nás o její vině nepřesvědčila,“ promluvil Řehoř. Mezi lidmi to nervózně zašumělo. „Ano, skutečně se nedá na jejich základě vynést spravedlivý rozsudek. Říkáte, že nosila ostatním smůlu a neštěstí, že uhranula mnohé muže a lákala je právě sem, k tomuto rybníku, kde se před nimi svlékala.“ Ženy rozhořčeně přikyvovaly, muži stydlivě sklápěli zrak. „Dále se snažila získat rychtářův majetek, otrávila svého otce, který jí v tom zabránil, budiž mu země lehká. Uhranula a donutila si vzít život jedinému muži, který se jí snažil upřímně pomoci. Váš farář zaplatil za to cenu nejvyšší, přišel o svou duši. Je tu spousta dalších ohavností, které mohla tato zdánlivě milá dívka napáchat, ale existující důkazy jsou nejasné a my se neodvážíme soudit, pokud si nejsme jistí. K ničemu se nepřiznala. Proto jsme se rozhodli provést důkaz poslední, rozhodující, který rozhodne o její vině či nevině. Bůh nám buď nápomocen.“ Přihlížející lid se pomalu, ale jistě měnil v nedočkavou smečku hyen. Skandoval, řval, nadával a hrozil. „Voda je čistý živel, proveďme tedy ordál vodou.“ Teprve teď se v davu projevilo opravdové šílenství. Je až neuvěřitelné jak lidé, jinak slušní, milují smrt. „Odmítne-li její tělo hlubina tohoto rybníku, je vinna, protože voda nepřijme špinavou moc pekla. Očistu pak vykoná oheň.“
Kat začal Rozárku poutat lýkovým provazem a dav šílel. Rozárka odevzdaně hleděla na klidnou hladinu rybníka, kam se chodila tak často a ráda koupat. Připadala si jako ve špatném snu, kdy se všichni, které měla ráda, které milovala, otočili k ní zády nebo přímo bažili po její smrti. Některé znala odmalička, každý se na ní vždy usmíval, sem tam někomu pomohla, když bylo třeba a teď jí nadávali, házeli na ní shnilé ovoce a v jejich očích se zračila krvelačnost a nenávist. Opustí ji i její voda?
„Nic si z nich nedělej, Rozárko,“ ozval se jí tichý dunivý hlas u ucha. Podívala se, komu patří. Kat vypadal hrozivě, ale jeho oči, které hleděly na svět skrz díry v rudé kápi, byly plné soustrasti a dobroty. „Brzy bude po všem. Žádné utrpení, bolest, strach. Budeš zase se svým tatínkem a maminkou a zapomeneš na tyhle hrůzy.“
„Jak to víte?“ Rozárka sebrala poslední síly na odpověď.
„Věřím tomu. Měl jsem dceru, byla jako ty, připomínáš mi jí. Taky tam na mě čeká.“ Katovi se roztřásl hlas. Vzpomínky mu vehnaly do očí slzy. „Pokud jí potkáš, řekni jí, že ještě chvilku tady pobudu.“ Kat vtisknul Rozárce do dlaně malý křížek. „Nesnaž se zadržovat dech. Bůh s tebou, děvče.“ Rozárka křížek pevně sevřela a zavřela oči. Když ucítila něžné šťouchnutí, sama skočila.
Hladina rybníku nedočkavě otevřela svou náruč, aby přivítala svou milovanou Rozárku, chytila jí lehounce jako pírko a zahrnula jí vlhkými polibky, tak jako vždy, když se setkaly. Chladivé objetí živlu bylo tak příjemné, uklidňující, uspávající. Voda si její tělo vzala a nikdy už jej nevydala...