Sen

I.
„Honem, poběž, pospěš si…“ krajem zlatého obilí se nesly dva páry bosých chodidel, která patřila dcerám z nedalekého mlýna. Po poli se rozléhal smích a klasy se houpaly v rytmu jejich běhu. Červené sukně jim vlály a bílé haleny lemovaly jejich krásné mladé tvary. „Budu tam první“ smála se jedna druhé a dál obě radostně pospíchaly. Zanedlouho byly na nedalekém pahorku, aby se rozhlédly do kraje. Velká sláva se dnes chystá, králův syn přijede. „Třeba ho uvidíme, třeba se na mě usměje, třeba si mě vezme.“ Obě naráz propukly v smích. Královský konvoj projel, dívky si lehly do trávy a zavřely oči…bylo krásné srpnové odpoledne, nebe modré bez mráčku a slunce hřálo po těle i na duši…

II.
Uklonili bychom se vzájemně sobě, jemně by mě chytil za ruku a začal se mnou pomaličku tančit. Nesla bych se vzduchem, ale byla bych si naprosto jistá, jelikož on by mě vedl. Všichni dvořané by se obdivovali nad krásou mých šatů, nad tancem s královým synem, nad nádherou,kterou jaktěživ nespatřili. Na tu osudovou chvíli by oněměli úžasem…

III.
Už, už, už se chystají svatební koláče. Těsto v díži pod utěrkou kyne. Pečte a vařte, chystejte na stůl, vždyť dnes je ten slavný den. Všude se rozléhá shon, nedočkavost, netrpělivost, co nevidět se ukážou. Talíře na stolech se lesknou, sklenice se třpytí, k dokonalosti chybí jen oni. „Dívej se, dívej, jestli už z kostela nejedou v lesklém kočáru.“ Dusot kopyt a následně fanfáry se ozývají a v lidu sláva propuká: „Ať žijí princ Jan a jeho vyvolená.“

IV.
Možná ležely v poli jen chvíli, možná celou věčnost, noc se však rozhodla již vládnout a místo modrého nebe svítily na obloze hvězdy. Usnuly obě. Usnuly spánkem, z něhož nelze nikdy nalézt probuzení. Nad snem svým tam ležely, víčka měly zavřené, navždy byly neprobuzené. Smrt chodí krajem svým, nečeká a nehledí, mávne rukou a zas zmizí, zbudou po ní těla chladná, bez duše a bez chtění.

V.
Skřípění?... Pak sype se na rakev hlína, cesty zpátky na zem více není. Smrt celý život mění…jedním tahem. Kam po zlomu odešly? Čekají teď na červy.