Svědomí cizích

Jeden sníh roztaje a druhý znovu napadne. Dávno mi mělo dojít, že počasí logiku nemá…


Co s večerem, když zábava není nikde na dohled ? Netušil jsem ani já, ani on. Oba jsme přemýšleli, oba jsme se chtěli dostat z nudy. „Víš, co by se nám hodilo?“ podíval se mi do očí a hltavě očekával, co přijde po jeho pokývání hlavou, aby dal najevo, že neví. „Karty!“ Chvilku mlčení vystřídalo jeho váhání… „Kde karty sehnat? Já žádné nemám a ty?“ Taky jsem odvětil, že je nemám. Opět jsme se pohroužili do ticha. Poprvé jsem v jeho očích zahlédl zvláštní pohled, trochu mě děsil, i když jsem vůbec netušil proč. „Žebrák!“…nechápal jsem. „Ten žebrák má karty!“ Vybavila se mi ta osoba, co má věrný vztah s okrajem silnice nedaleko odsud. Postava v tomto světě neviděná, postava pro tento svět tak zbytečná a přesto právě on tu náhle byl pro nás jediným. „Ten žebrák své karty nevymění za nic na světě. I kdybys mu zařídil život v klidu, život bohatý a bezstarostný, nedá ti je, za nic na světě se jich nevzdá.“ Opět se ponořil do svých myšlenek. Vidět někoho takhle přemýšlet…nejde to a přemýšlíte nad ním. Lidé schopni telepatie nejsou a stejně v těch chvílích jako by člověk cítil myšlenky toho druhého. V duchu jsem ho analyzoval a přemítal jsem o tom, na co přijde. A ještě než se pohnuly jeho rty, už jsem nechtěl nic slyšet. V očích mu svítilo cosi, co jsem nikdy neviděl, avšak věděl jsem, že z toho mám mít strach. To nebyla zkušenost a znalost, to byl přirozený instinkt, který mě varoval. Byl to můj nejlepší přítel. Ať to prosím neříká! Ne, nedělej to! Má duše uvnitř křičela a já zase mlčel, já čekal, až se vysloví… „Zabiju ho!“
Nedokázal jsem nic udělat. Aniž by si mě všiml, odešel a já zůstal ležet na zemi. Nemusel jsem nic vidět, aby mě každý další jeho krok zraňoval. Měl jsem mlčet! Měl jsem jej zastavit. Proč jsem nikdy nic neudělal? Ani teď se však nepohnu, ležím dál a pláču sám nad sebou. Ze své paměti nikdy nevymažu jeho oči, když to řekl. Ty jeho oči, veselé a děsivé, byl to můj nejlepší přítel! Jak mohl? Jak se mohl vrátit s balíčkem karet, jež nešly jedna od druhé rozeznat, jak byly zakrvácené. A on s úsměvem na tváři mi nabídnul, zda-li není čas zahrát si nějakou hru…