Pravda a fikce

Dneska si asi dáme pár panáku pralinkového moku od babičky z Liberecka. Matka ho v zaprášené špajzce schovává asi už čtyři roky. Chudák rum.
Říkám si, že asi chlástám, abych zapomněl. Ale na co, abych zapomněl? Těžko říct. Je spoust pravd, ale pouze jen jedna není fikcí. Možná, že žádná z nich není pravdou. Třeba to jsou všechno krásný sladký lži, který poslouchám mnohem radši.
Pralinková dobrota nepotřebuje ani sklenky. Z lahve mi padá do úst sama. Jedna lahev a člověk sám. Krásné spojení.
Někdy se uvnitř proměňujete. Nebo si aspoň myslíte, že se proměňujete. Já si teď taky myslím, že se tak nějak proměňuju. Přijde mi, že moje myšlenky jsou melancholičtější a hlubší. Ale možná to jsou kecy. Tahle pravda může být fikcí.
Zmizení poloviny rumu je mi zahaleno rouškou mystifikace. Držel jsem ho v ruce, po chvíli jsem se jal studovat proužkovaný vzor našeho koberce v obývacím pokoji, chtěl olíznout hrdlo lahve a očekával, že na jazyku pocítím chuť lásky, která prochází mojí duší. Marně však. Láhev jsem najednou musel naklonit více a bradu trošku zvrátit dozadu. Někdy bych měl hlavu otočit tak, abych měl nebe nad bradou. Třeba by tu bylo líp.
Asi jsem chyboval, když jsem začal psát v ich-formě. Nikomu se asi nebude hladce psát, že „později jsem si po druhé půlce flašky uvědomil, že i ta polovina, která jí předcházela nebyla vylita na koberec, nýbrž byla vylita do mého hrdla.
Šiška se mi pekelně motala, žaludek se kineticky houpal a já chtěl oblizovat celý svět. Napadlo mě, že bych mohl utopit koťata. Nebo se aspoň podívat, jak si kocourci, zavření v košíku poradí v potoce…
Petr, nesoucí v náruči košík s vrnícím kocourkem černobílého zbarvení, se potácel po příjezdové cestě směrem k vesnické říčce. Nohy se mu motaly jedna přes druhou, zakopával, košík mu několikrát málem vypadl. Možná naštěstí ho ale vždy stačil zachytit a přitisknout zpět k hrudi.
Kocourek tiše vrněl v proutěném koši a netušil, co ho čeká. Drápky měl zatažené, oči zavřené. Po náhlém dopadu na vlhkou zem ale zpozorněl.
Petr opatrně vytáhl kocourka z košíku a políbil ho na hlavičku. Chvíli mu dýchal do kožíšku a hladil ušní záhyby. Pak přestal.
Kočky umí plavat, ale vodu bytostně nesnáší. Petr se předtím několikrát pokoušel kocoura přesvědčit, aby si někdy alespoň smočil nohy, nebo si dokonce zaplaval. Bez úspěchu.
Kocour Mourek, nebo Mikeš nikdy do čiré tekutiny nevstoupil, ba ani packou.
Kočky v košíku neumí plavat, zato když je vysvobodíte ven a pokusíte se je přimět, aby plavaly samy, snaží se o něco víc. Mají touhu žít.Nejsou jako my. Jako někteří z nás.
Moje osoba zase může přijít k sobě. Kočka utekla.
Moje pokusy byly úspěšné. Kocourka jsem se sice nezbavil, ale částečně již někdy chápu myšlenkové pochody zvířat. Výborně, výborně.
Petr stejně radši než kočky topí králíky. Jsou hloupější a pasivnější. A taky smrdí. Smrdí jako psi. A dobře se topí.
Já tu kočku vlastně ani nechtěl utopit, kočky mám rád. Někdy si říkám, že svět by se neměl dělit na muže a ženy, ale na lidi co mají rádi psy, nebo králíky a na lidi, co mají rádi kočky. Třeba by pak bylo míň fikcí a víc pravd.
Třeba byste pak poznali, že jsem pěkný lhář.