Trojice krátkých zpovědí

Možná, že žít normálně není zas tak složitě, jak se na první pohled zdá. Možná ale, že žiju jinak, protože nechci zapadat do davu. Zajímavé je, že jsem si myslela, že v životě nejde o nic jiného, než zapadnout do davu.
Teď se ale vše změnilo. Poznala jsem spoustu nových věcí a nových lidí, jiných zvyklostí. Všechno je najednou nové a nabízí mi tolik možností. A já si mohu vybrat. Všichni si můžeme vybrat, alespoň by to mělo platit.
Nezměnil se jen můj vzhled, ale i mé zvyklosti. Radím spoustě přátelům, ale sama nevím, co si počít se svým vlastním životem. Jestliže chci poradit já... Ne, neodvážím se skoro nikoho poprosit o to, aby mi pomohl. Je to zvláštní. Tak ráda tahám z lidí informace o nich samých a zapomínám sama na sebe. Zapomínám na své já, které je schované hluboko pod vnější šlupkou.
Ale chci se změnit. Opravdu. Jenže se to lépe řekne než udělá.

Elenë z Teringdoru

Tak jsem tu... Jak směšná je tahle věta, ale jak jinak začít své úvahy o prožitém životě? Nenapadá mě nic vhodnějšího. Perfektně to totiž vyjadřuje mé nynější rozpoložení. Tak jsem tu. Podiv je, že tu doopravdy pořád jsem, protože množství bitev, kterými jsem za mlada prošel, ani nedokážu spočítat.
Tolik lidí za mnou chodí a chválí mé postupy v bitvách. Žádají mě dokonce o názorné ukázky, ale já jsem již příliš stár na to, abych se dál věnoval svému řemeslu, nebo na to, abych si vzal učedníka. Ach, byl jsem příliš hrdopýšný, za svého života. Tolik jsem si o sobě myslel. Tolik jsem předpokládal, tolik doufat. Ale teď jsou mé sny pryč a já mám pocit, že můj život nestál za nic a i kdyby stál, nikomu bych doopravdy nezůstal v srdci.
Žádné děti. Nikde. Dlouho se tu žádné ani nemihlo a proč? Kolují o mě řeči, že jsem krutý stařec, který se odmítá podělit o své úvahy. Co by asi řekli na to, kdyby mě právě viděli? Ale co se stane s tímhle papírem? Ztratí se. Upadne v zapomění, jako skoro všechny činy známých i neznámých hrdinů. Já se jen přidám do tohoto dlouhého seznamu, který nikdo nečetl, nečte a nikdo ho ani číst nebude.
Tak jsem tu, ale kdo si toho všimne? Nikdo. Nikomu jsem nedal sebemenší šanci, aby se ke mně jen trochu blíže přiblížil. Ne, že bych těch lidí bylo zrovna moc. Nechal jsem si za své služby platit, protože jsem si myslel, že znám svou cenu. Pravdou ale je, že lidský život je nevyčíslitelný a já jich promrhal tolik, že mi nezbývá se jen stydět a odkráčet v poutech do posmrtného života.
Kéž by mi kdokoliv mohl odpustit...

Quingar Ostromeč

Kolik toho jen mohu zjistit? Tolik knih za život nikdo nemůže ani přečíst a já stojím v největší knihovně tohoto věku. Není to neuvěřitelné? Myslím, že mé oči září jako reflektory a že mě určitě musí prozradit. Raději je zavřu, abych nepoškodil kožené vazby.
Nemůžu si ale pomoct a po chvilce je znovu otvírám. Ne! Nemůžu si na ty knihy ani šáhnout. Nemohu! Není mi to souzeno. A přitom bych se byť jen malíčkem tak rád dotkl knih.
Knihy jsou celý můj život. Od té doby, co jsem vypadl z plenek mě nutili ke čtení a studiu. Tolik mě to bavilo a baví dodnes. Jsem tím tak posedlý, až jsem se vkradl sem, do této úchvatné knihy. Ani nemohu uvěřit, že se mi to podařilo.
Ach, můj bože! Támhle je jedna povystrčená kniha. Ne, nesmím. Ale proč ne? Tak lákavě se na mě dívala, až jsem ji chytl a zabořil do ní nos.
Myslíte, že tohle psal šílenec? Kdepak! Jen někdo, kdo zná smysl svého života a dělá pro to všechno, co je v jeho silách. I za cenu ztráty své svobody.

Peter Jagsley