Když Váš zachvátí melancholie

Stává se to, když nemáte co na práci. Když se nudíte, nebo taky když usínáte. V tu chvíli váš mozek zapíná úplně jinak, než byste rádi a přinutí vás myslet na něco, co byste nejraději vyhnali z hlavy. Věřím, že kdybych si kdy vydržela psát deník, v každém dni bych byla nucena napsat cosi o tom pocitu prázdnoty a toho, že nikam nepatřím. Věřím tomu a už to, že to dokážu přiznat mě dohání k šílenství.
Ten pocit, když si myslíte, že nikam nepatříte, ten pocit, kdy si myslíte, že jste tu naprosto zbytečně a přeci jen pocit, že byste měli zemřít je odstrašující a raději ho posouváte na samý okraj mysli a vědomí. Přijde mi, že něco podobného cítím častěji, než je přípustné a nutné. Říkám si, proč tu vůbec jsem? Každá hodina, každá minuta, každý výdech... všechno mě žene blíž a blíž ke smrti.
Mnoho lidí už mi kolikrát říkalo, že nechce umřít a já sama, když jsem byla malá jsem na to myslela a naháněla si tím noční můry. Mnozí si teď řeknou, že je nemožné, aby malé dítě myslelo na něco obdobného a že je nemožné, že by jejich noční můry vycházely také z něčeho jiného, než z duchů, loupežníků a zlých skřítků.
Ten pocit, že už nebudu dýchat, že každý můj pohled na svět, každé mrknutí může být mé poslední... po tomhle všem mi naskakovala husí kůže a dlouho, dlouho jsem nemohla zavřít oči a ponořit se do klidného spánku. V tu chvíli mi pomáhaly knihy pohádek. Sotva jsem se naučila číst, vrhala jsem se na ně sama a klidně i pozdě v noci za svitu lampičky.
Někdy, když předčítám své malé sestřenici, mě zachvátí neodbytný pocit, že třeba část mého utrpení je stále ukrytá mezi stránkami a že možná riskuji, že takhle předčítám. Riskuji, že se mi myšlenky na protrpěné noci vrátí sotva přeskočím jednu, dvě věty. Ještě se to nestalo, ale stejně to cítím. To i ono. Obojí. Svírá mi to hrdlo a nutí přemýšlet nad tím, co bych nejraději zapomněla.
Lidé by neměli zapomínat věci, které jakýmkoliv způsobem ovlivnily jejich životy, avšak i když si za tímto výrokem stojím, sama ho porušuji. Vždycky, když si na něco podobného vzpomenu, odkláním pozornost jinam, silou vůle se snažím vzdorovat a vyhnat ty bolestné vzpomínky, díky nímž jsem často probrečela celý den i noc.
Takovéto smutné myšlenky občas potkají každého, jak si osobně myslím, a mě samotné se uleví, když sdělím část svého já papíru a nějaké jiné osobě, která to možná ocení, nebo mě pochopí. Třeba i na tu dálku, která vězí mezi mnou a druhým koncem internetového spojení, kde sedí ona osoba, která si s rozporuplnými pocity čte tyto řádky.
Možná si myslí, že pisatelka byla dost netaktní ke svým vlastním vzpomínkám, nebo ji možná začne obdivovat za její odvahu něco takového napsat. Já osobně se nemůžu hodnotit, možná si jen v hloubi duše tiše pogratulovat, že jsem slovy dokázala jakž takž zapsat své pocity, abych si trochu ulevila co se týče svědomí. Možná jsem vám přidala námět na přemýšlení, možná to ihned po prvním odstavci vykřížkujete a řeknete si, že na něco podobného nemáte čas, takže si ani nepřečtete to, co píšu nakonec.
Sama se musím šklebit a uchichtávat, když vidím, kolik času vynaložím pouhým psaním tohoto článku, když mamka neustále tvrdí, že bych mohla dělat něco jiného. Něco, co by mi více prospělo, avšak já už mám někdy opravdu po krk těch optimistických náhledů na svět, kterých jsem ze dvou třetin plná. Ona jedna třetinka mé docela pesimistické nálady se objevuje vždycky, když mi přijde, že všeho toho veselí bylo už dost a že už není moudré se neustále smát, když to opravdu není vtipné a lidé vás kvůli tomu začnou pomlouvat. Cožpak mohu ovlivnit to, že se ve všem snažím najít něco řekněme méně vážného, něco vtipného, co mě pobaví a ostatní to nevidí?
Když pak pohlédnu do obličeje jednoho z těch, se kterými mluvím a vidím, že jsem nemístná, stydím se za sebe a odeberu se do sfér melancholie. Píšu, ano píšu a přes to mám občas neodbytný pocit si přečíst něco, co by nějak ovlivnilo mě samotnou. Někdy nemám vůbec náladu na psaní a na nic jiného. Přeji si něco dělat, ale když se podívám tam nebo onam, uvědomím si, že se nedonutím k něčemu podobnému a jdu sepsat nějakou závrženíhodnou povídku, která je pak uvězněná v jedné ze složek v softwaru, který to všechno vidí jen jako změť čísel a ne jako můj vodopád myšlenek.
V každé mé povídce je trocha mé vlastní osobnosti a drtí mě, když nevidím žádnou poznámku, která by mě mohla pohodit dopředu. Miluju komentáře a ty, kdo mi je píší, protože to je to, co mě občas drží nad vodou. Tehdy, kdy nemám na nic náladu a když opravdu jen sedím a hledím do prázdná. Když jen a pouze stárnu.
Nemyslete si, že jsem nějaký blázen bez smyslu pro humor, protože někdy mi stačí sebemenší podnět a píšu celý týden jak zběsilá a každá kapitolka je plná něčeho magického. Poslední dobou převažuje část, která ráda čte, nemůže být tedy překvapení, že mé kapitolky v mých povídkách občas postrádají jiskru a kouzlo.

Lady Turmawen