Deus le voit (Je to vůle boží)

Pod modrou korouhví s bílým křížem seděl na nádherném bílém oři muž ve zlatem zdobené zbroji. Na levé ruce měl připásán štít s bílou orlicí v modrém poli.
„Deus le vojt!” zařval mocným hlasem a gestikuloval mečem směrem k seřazeným šikům. Armáda, ke které takto promlouval měla 25 000 ozbrojenců, pěších i na koních. Útvary se ježily hroty kopí, korouhvemi se znaky provincií kdesi v srdci Evropy.

„Deus le vojt! Deus le vojt!“ znělo mu na odpověď. Jednotlivé hlasy se slily v jednolitý pokřik, ten přerostl v nezkrocený řev statisícové armády. Trubadůr na znamení rozezvučel roh vojsko se dalo do pohybu. Tisíce nohou ještě více udusávaly již tak dost vyprahlou zem a ničily tak i zárodky všeho, co v ní ještě mohlo růst.

Bílé kříže ověšené zlatem se leskly a blyštěly pod spalujícím sluncem. Vítr, který byl v těchto krajinách na denním pořádku se jako by v předtuše nastávajících časů utišil. Drobné částečky písku se na několik chvil usadily, než je opět zvířila procházející vojska. Z mas písku vystoupila silueta hradeb. Nad jejich masivem se zatajoval dech. Armáda se na znamení zastavila. Zpoza opevnění se ozvaly tóny arabských fléten. Ozvaly se pokřiky ozbrojenců na opevnění. Několik staletí kámen po kameni skládalo lidstvo tento skvost, tuto nádobu nenávisti. Teď měla shořet v prach.

Proč? Ptal jsem se sám sebe. Proč jsem tady?

Sláva a čest?

Pche, tyhle vlastnosti byly zašlapány v prachu cest někde na hranici mezi Asií a Evropou.

Touha po bohatství?

Jak by někdo mohl toužit po kousku vyprahlé země kdesi tisíce mil od pravého domova.

Vyšší cíle? Jen hříčka slov. Už jsem nebyl ten mladík, plný touhy po dobrodružství, touhy po bohatství, touhy po krvi nepřátel. Zamyslel jsem se sám nad sebou.

Kdo vlastně jsem? Byly doby, kdy mě nazývali hrabětem Raimondem Toullouským.Ty časy jsou dávno pryč. Teď jsem jen nula. Nic. Jen součást mnohatisícové armády otroků. Svobodných otroků! Navenek svobodných však spoutaných řetězy někde hluboko v sobě. Připoutaných ke svým ideálům s černou páskou přes oči, jdouc vstříc světlejším zítřkům. Přinést mír pro další generace.

Ptám se sám sebe: „K čemu jsou nám ale světlé zítřky, když vždy ráno po probuzení je zase jenom DNES?“ A MÍR? Rozdrcen železnou rukavicí leží kdesi v prachu cest. Ideály mě opustily již před městem Tortos. Tisíce mrtvých nepřátel. Teď jsem jim mohl jen závidět. Zemřeli pro to, co věřili. Zemřeli pro to, pro co žili. Já místo toho, abych ležel v krvi mrtev někde mezi nimi, zabit pro své ideály, žiji dál ve lži, pro vyšší cíle, pro Urbana II.. Jak ho proklínám.

Zazněla trubka. Na několik vteřin všechno ztichlo. Rozhostil se klid. Kdesi v sobě jsem si uvědomil, že je to možná naposledy na dalších tisíc let, kdy lze vidět celou tuto krásu kolem sebe. To město... Malé věžičky se lehce vyvyšovaly nad pevné hradby. Zlatá cimbuří se leskla v poledním slunci jako drahokamy. Zvuky města doléhaly přes hradby až ke mně. Táhlé troubení se slívalo s halasem stovek mužů. V duši se mi rozhostil mír. Netrval dlouho, jen pár úderů srdce. Buch...buch... Pak začala válka.

Kameny z trebuchetů se odrážely od hradeb jako kuličky hrášku od stěny. V tento moment se mír, který trval těch několi úderů srdce změnil ve válku. Válku, která bude trvat staletí a možná ještě déle. O pět týdnů později zaplavila krev muslimů i křesťanů ulice Svatého města. Psal se červen léta páně 1099