U krmelce

Jana se sklonila před větvovím porostlým namrzlými jehlicemi. Opatrně, aby se nedotkla sněhových pařátů ospalých borovic. Venku se již šeřilo. Slunce se z posledních sil snažilo o trochu tepla, ale zničeno lednovou zimou, vykašlalo paprsky jen na nejvyšší stříšky kostelů. Obloha, přeplněná ledovým peřím se chystala rozepnout postranní zipy a zasypat tak město a okolní lesy nostalgickým sněhem. Země sem tam vzdychla jemným větrem…
Za tónů zvukové zkoušky probouzejících se puštíků prošla kolem objímajících se bříz, kterým noční mráz obral i lístky statečně bojující o svou existenci, schované v dřevnatých pažích milenecky spojených kmenů. Stopy ve sněhu mizely, co vzdech lesních strání informoval cesty o jaru, co stále nepřicházelo.
Došla k léty ošlehanému krmelci. Zadívala se do vnitřku provizorního útočiště srn, laní a daňků. Z batohu poté vyndala několik červených jablek a hrst žaludů, které poctivě posbírala při bezcílných procházkách místního parku. Nakonec vysypala z igelitového pytlíku hromádku kaštanů a porovnala je do úhledného obrazce.

/////
„A tohle jsou srnky. Ty žijí v lesích. To už je dávno, kdy se narodila vůbec první srnka. Byla moc hezká. Její štíhlé nohy a dlouhý krk byly po celém lese vyhlášené, jako ty nejkrásnější, které kdy les spatřil,“ na chvilku zaváhala, jelikož stále neměla připravenou pointu příběhu. Podívala se do jeho očí a hned věděla, že teď nemůže přestat. „Jenže, nejenom že ta srnka byla krásná, ona taky moc ráda zpívala. A zpívala tak nahlas, že se její písničky rozléhaly po celém lese. Nejdřív byla všechna zvířátka ráda, že ji mohou poslouchat. Ale každým dalším dnem se jim to líbilo méně, protože nemohli ani spát.“ Dominik nepřestával z jejich rtů hltat každé vyslovené slovo. Díval se na ní, jako by snad jeho matka byla královnou lesa a všechno tohle zažila. Díval se na ní malá kukačka, jež poslouchá svou matku o krásách létání. Jana pokračovala.
„A tak se ředitel lesa,“ ředitel, jak mě tohle mohlo napadnout, prolétlo jí hlavou. Trochu se usmála. „A tak se ředitel lesa rozhodl, že srnce udělá velké uši. A jak se rozhodl, tak také udělal. Podíval se do knížky po své babičce, vyřknul kouzlo a srnce narostly tak velké uši, že už nemohla zpívat tak nahlas, protože jí samotnou to v ouškách bolelo.“ Jana se pobavila nad myšlenkou, že teď Dominikovi musela úplně zamotat hlavu. Ale byla vděčná za tuhle optimistickou chvíli, kterých v poslední době vůbec nebylo.
„A tak srnka úplně přestala zpívat a ty její ušiska byla tak citlivá, že nemá dokonce ráda, když nějaké děti v lese křičí, protože se bojí. Proto musíme být v lese jako myšky a pak ji třeba uvidíme. Třeba zrovna tu nejkrásnější.“ Byla na sebe pyšná, jak vše nakonec vymyslela a to dokonce i s ponaučením, která ji zrovna moc nešla. Dominik vypadal, že ho příběh zaujal a otevřel do široka oči. Nechtěla propásnout jeho dobrou náladu s kterou opravdu šetřil. I lékař jim doporučil, aby občas vyjeli na procházku. Ne moc dlouhou, aby se jejímu synovi nepřitížilo. „Ale když je to s mírou, nevidím problém. Naopak,“ vzpomněla si na jeho slova. Poté se napil kelímkové kávy a podal ji kapesník, aby si utřela křišťálové slzy ze svých tváří…

„Chtěl by ses podívat do lesa? Třeba uvidíme i zajíce a takový ty červený slípky…“ Nemohla přijít na jejich jméno, ale to teď nehrálo žádnou roli. Dominik přikývnul, tak jak mu tu ztuhlý krk nejvíc dovolil.

Pár dobrých chvil jim trvalo, než se připravili. Samotné oblékání Dominika byla procedurou, jež se nedala zvládnout pod dvacet minut. Opatrné navlékání rukávů na tenké paže vyžadovalo pečlivou pozornost. Každé oblékání a svlékání trpěla. Až na jeho nahém těle ji došlo, jak je v tomto boji zbytečná. Jak nemůže pomoct. Až na jeho nahém těle si uvědomovala svou.

////

Ačkoliv byla na zemi silnější vrstva sněhu, pod kterou se dusila zkřehlá zemina, posadila se a opřela svá záda o nosný sloupek krmelce. Pohledem kličkovala mezi mohutnými trupy smrků a buků, jež tu spolu stály ve vzájemné pohodě, jako dva cizinci plující na stejné lodě za lepšími zítřky. Cítila vůni jejich odhodlání přežít zimu a na jaře se zase o něco víc přiblížit hvězdám, které jím po nocích svítili do snů o vlahém deštíku. To odhodlání jim teklo po kůře v tenkých pramíncích smůly, jako zranění odhodlané existence.


////
Octli se mezi ulicemi, jež jí chvílemi připomínaly žíly do kterých se sraženinou stánkových prodejců na náměstí zapomněla vlít krev. Před sebou tlačila kolečkové křeslo, do něhož byl v rámci možností pohodlně usazen Dominik, jenž pozoroval vše kolem pro něho s nevídaným zájmem. Po dlouhé době se cítila ve svalech dobrou náladu, jelikož se po několika dnech izolace v domovních prostorách podívali ven a mohli se společně nadýchnout venkovního vzduchu, který každou další minutou těžknul v neviditelnou vlnu nervozity.
Za chvíli se octli na samotném okraji centra malého městečka a byli již kousek od světlého lesa, který si vydobyl své postavení v jícnu města svou impozantností.
Jana se zastavila, upravila deku přehozenou přes Dominikův klín.
„Cítíš se dobře? Nemám se vrátit?“ Její syn neodpovídal, díval se na druhou stranu silnice, kde se na líném hřbetu mozaikového chodníku potloukal holub. Svou trhavou chůzí přešlapoval z místa na místo a lehce vystrašeným pohledem zkoumal, zda ve spárách kamenného koberce nenajde pozapomenutý drobek rohlíku či oplatky. Nenašel nic, co by stálo za jeho pozornost a o pár chvil později se vznesl k obloze a ulétl pryč mezi dvěmi zeleně natřenými lampami.
Jana se vrátila zpět za záda jejího syna, uchopila madla invalidního vozíku a pokračovali v cestě do přírody. Alespoň na pár chvil. Betonové čtverce ji pod nohami kmitaly pravidelným rytmem a ona za sebou nechávala ušlé metry, jako za sebou nechávala sivé dny, naplněné obavami z příštích minut.
Těsně před rozcestím, na kterém se chtěli napojit na zašpiněnou cestu, jež postupně přecházela v hliněnou brázdu, si všimla starší dámy. Korpulentní postava dámy, zahalená do šedivého kabátu, se otočila jejich směrem. Jana zaostřila pohled do její tváře. Žena si jí všimla a zvednutým obočím a poklesnutými rty dala Janě najevo, že s ní cítí. Jana jí neznala. Zlost ji vyrostla pod hrudním košem, jako přes noc vyklíčí první zrnka ječmene zasazeného do velikonoční mísy. Nestála o žádné projevy lítosti. Nestála o falešný soucit. Oni ještě nejsou odepsaní. Oni jsou stále tu a právě teď jdou do lesa, aby zahlédli tu krásnou srnku…Opatrným otočením nasměrovala kolečkové křeslo na cestu do stromoví…

////

Začalo sněžit. Jen zmrzlé dešťové kapky posypané zimním cukrem, napadlo ji. Drobná jedinečnost, která nenajde své dvojče v celém městě, v celém zapadaném kraji. Musí bojovat sama za sebe. Snad čeká i na pomoc, když se dočista rozpouští na horkých rtech milenců v parku, bez povšimnutí. A tak sněhová vločka zmizí v polibcích na dobrou noc a odchází jako součást jejich duší s nimi domů. Navždy milovaných.
Vítr jí do vlasů pošeptal, že nastává čas jeho vlády. Nebála se ho. Dál usazená na sněhové přikrývce, který se jí do kalhot začala prohlodávat prašnými řezáky, utáhla si pletenou šálu kolem krku, zabořila svá ústa do jejího měkkého těla a zaposlouchala se do letargie zavátých cest. Zavřela a očí a nechala se unášet kořenovými serpentinami borovic.


///

„Teď si tady chvilku odpočineme a budeme se dívat, jestli nepřijde ta srnka.“ Osamocení uprostřed lesního labyrintu, dívali se oba před sebe do prostor, kde slunce vyjde o trochu dřív, než ve zbytku města. Její ruce ji bolely z náročného terénu, kterým musela prostrkat vozík.
Tak moc si přála, aby přišla. A nemusela by být nejkrásnější. Jen, aby se na chvíli zastavila a podívala se Dominikových očí. Aby věděl, že jsou i čisté duše, v jejichž očích se topila tma i naděje zároveň a že jejich slzy nutí rozkvést i tolik opatrné blatouchy. Aby se podíval do těch očí a měl důvod bojovat.

Zůstali na stejném místě hodnou chvíli. Nepřišla. Jana byla zklamaná. Pořád doufala, že jsou věci mezi nebem a zemí, které třeba přivedou tu zatracenou srnu a donutí ji k hlubokému pohledu. Nestalo se.

Cestou domů nebyla schopná o ničem přemýšlet. Dívala se před vozík, který znovu ukusoval chodník metr po metru. Život v městečku utichl. Ani ten holub nikde nehledal drobky. Podvečerní ticho přehlušil až Dominikův hlas, který tak dlouho neslyšela.
„Až umřu, budu moct být srnkou?“
Jana zastavila a zničená klesla na chodník, který skrápěla slzami, pod nimiž by blatouchy křičely do temnot lesních strání.

////

Les se již topil ve tmě. Jana, jež si uvědomila sílící zimu rozklepáním nohou, vstala a oprášila z kalhot vločky, jež pro dnes našly smrt v budoucnosti navždy zlomené. Naposledy se podívala do krmelce a letmým posunkem poslala do jeho útrob polibek. Odcházela pryč pomalými a potichlými kroky…tak, aby je nevyplašila.