Seriál

Už jí nezbývalo nic než se smát. Smála se sama sobě. Smála se tomu, jak primitivní je žít na tomhle světě, jak neustále brečela kvůli prkotinám. Ano, až teď jí dochází, že to byly prkotiny. Ne nadarmo se říká, že člověk si uvědomí, jak moc miloval, až když to ztratí. Její život nejprve vypadal jak nějaký seriál. Lidé se v něm objevovali a mizeli, někdo z jejího srdce ovšem odešel hned, jiný tam je doposud. Proplouvala tím seriálem, jako hvězda, oblíbená hvězda, která si vždy získá nějaké diváky, sbírala ocenění a bez nějaké té lásky by se neobešla..

,,Byl to on, nikdy ho neopustím, on mě miluje jako nikdy nikoho!“ Byla to naivní slova, jak říkám, jako ze seriálu. Snila o tom, že s ním bude už pořád, budou mít děti, krásný dům a další nesplnitelné sny, které si maluje každá. Neznám jedinou, která by nechtěla žít v seriálu se svým panem dokonalým a dalšími věcmi, bez kterých se seriál neobejde.,,Jak dlouho jste spolu?“ ,,Už jsme se rozešli, nechci o tom mluvit.“ Jak jinak, rozešli , najde se někdo nový, on není poslední. Život má ještě před sebou..

Kdyby si naivně nemyslela, že ta slova vyřčena před dvěma lety byla pravda. Nikoho si za tu dobu nenašla, nikdo se neobjevil, jen pár pochybných existencí. Stejně to ztroskotalo, ztroskotalo jako její život. Teď může brečet, ale i kdyby někdo chtěl, nepomůže jí. Příznaky, které se jí objevovaly, lékaři, testy, to mučivé čekání co jí je. Nedá se to popsat, nikdo si nedovede představit jak kruté bylo se na sebe každý den dívat do zrcadla a ptát se, jestli se druhý den probudí, jestli uvidí v oknech hořet slunce, které právě stoupá k obloze a všechny zdraví. Některé ovšem zdraví do jejich posledního dne..

Výsledy už přišly, když otevírala dveře, od doktorovi ordinace, třásly se jí nohy, jako kdyby věděla, co má čekat. Lékař byl milý, snažil se vžít do její situace, ale věděl, že to není jednoduché, říkal to už tolika lidem, a přestože jejich reakce byla většinou podobná, vždy ho to něčím zaskočilo. Jeho slova byla jasná a nechtěl okolo toho nějak chodit, aby jí nedal naději, protože ta byla v jejím případě spíše zbytečná. Výsledky zněly jasně, měla HIV a pomalu to přerůstalo v AIDS. Neměla ani tolik síly k tomu, aby se v jejích očích objevily slzy. Byla zaskočená, vyděšená, nešťastná a naprosto nesmířená se smrtí. Lékař jen nehnutě seděl na židli a chvíli jí nechal, aby se s tím trochu poprala, aby si to uvědomila, a aby byla schopna mluvit. Chtěl se jí zeptat na průběh nějaké léčby, ale ona se zvedla, poděkovala mu a řekla naschle..

Procházela dlouho tmavými ulicemi a sledovala ty bezcitné pohledy okolí. Hlavou se jí honilo tolik myšlenek, nebyla schopna se soustředit alespoň na jednu. Její vyvolený, samota, smrt. On za to může, od té doby co se rozešla s tím, který jí otevřel dveře od toho dokonalého seriálu neprožila vlastně žádnou noc s mužem. Až teď si to uvědomuje, to je jeho vina!! Konečně se zmohla k pláči, plakala slzy hořkosti, ponížení a smrti. Po nekonečném chození si sedla na lavičku, užívala si, jak jí objímají nárazy větru a věděla, že takovéhle věci by si měla začít užívat, nebudou totiž trvat už moc dlouho. Kdoví kolik času jí zbývá. Pohlédla na nebe a zahlédla slunce, které zapadalo, které jí dávalo sbohem, nemá totiž tušení, který den jí bude vítat naposledy..