Smrt nad zelenou postelí

Člověk lapající po dechu, oči v sloup a zkušenější již vědí, že smrt je někde tam. Tam u té zelené postele a zelené stěny, která lemuje celý pokoj.
Někde tam, i když se to nezdá a všichni máme ještě spousty nadějí.
Všichni ještě doufáme, nikdo si to nechce připustit, ale nějakým zvláštním a nepopsatelným způsobem jí tam cítíme. To mrazení v zádech se nedá jen tak přehlédnout a ten nezapomenutelný pocit když odcházíte z pokoje, se zase nedá dost dobře popsat, ale jedno je jisté – všichni vědí, že je to naposled co jí vidíme a že je to naposled, co se s na ní můžema na živou podívat a že je to naposled, co se nám ještě očima snaží říct, že to za chvíli přejde, že už nebude bolet nic a že to ví, že to cítí.
Na ten pohled nikdy nezapomenu. Smíření v očích, odevzdanost a pomalý klidný dech, který značil, že zničeho nemá strach. Že je vlastně tak unavená, že tohle všechno pro ní bude vysvobozením.
Umírat lidi vidím skoro každý den a nikdy, říkám, nikdy se to pro mě nestane rutinou.
Nikdy nepřestanu soucítit a nikdy to nepřestanu prožívat s nimi. Nikdy je nepřestanu držet za ruku, i když je osobně moc neznám a jsou to jen pacienti.
Ovšem, vidět umírat cizího člověka je něco trošku jiného, než vidět umírat blízkého člověka.
V tu chvíli nevíte, jestli se máte chovat jako personál nemocnice a tím si tak zachovat svou profesionalitu a nebo být pravnučka, která má takový strach, že by nejraději stála celé dny u postele a kontrolovala kapání infůzí a tlak a puls a dělala všechno pro to, aby jí mohla pomoct.
Udělala jsem to tak, že jsem spojila obojí dohromady. Rozhodně jsem před ní nebrečela, to se u nás prostě nedělá. Spíš jsem jí hladila a říkala jí, že to bude všechno dobré a že za chvíli přijde babička, která tu s ní bude celé dny. Pousmála se a to bylo myslím naposledy, kdy jsem viděla její úsměv.
Potom přišla ta zatracená agonie před smrtí. Tlak klesal a všichni věděli, že se blíží to, co nikdo nemůže zastavit, co nikdo nemůže odvrátit ani nějakým způsobem oddálit.
Druhý den zemřela a bylo to.......Neuvěřitelné.
V té chvíli jsem prostě nedokázala pochopit, jak je možné, že už tu s námi nebude. Koho budeme zdravit když přijedeme na návštěvu? Byla vždycky první člověk, za kterým jsme šli a seděli u ní a vyprávěli jí své zážitky z celého týdne a ted tam nebude sedět a kam teda budeme chodit?
To půjdeme rovnou nahoru? A komu budeme povídat? Kdo nám na to bude říkat ty své staro-školácké názory? Ke komu bude chodit náš pes když bude venku zima? S kým budeme hrát karty, když nás ostatní z rodiny naštvou? A o koho se budeme vlastně starat? Jaká ted bude denní nápln naší babičky, když tohle bylo její všechno?
Najednou jakoby se vše stávalo minulostí a vše vyprchávalo.
V den pohřbu mi bylo strašně. Vidět jí tam, v rakvi, oblečenou, v obličeji smutnou a netečnou.
Pohladila jsem jí po tvařila a stále čekala, že se na mě ještě podívá, usměje se na mě, jako se na mě vždycky smála, když ležela poslední dny v posteli a že mi řekne „Aaaa, to už jsi zase přijela? No to je dobře!“. Měla jsem chut tam stát do té doby, než se na mě podívá.
Nakonec jsem odešla kousek vedle, protože jsem musela dát prostor těm více milujícím než jsem byla já. Když hráli Ave Maria, myslela jsem, že mi pukne srdce. Žalem, nenávratností, bolestí a cítila jsem, jak každičká moje slza bolí a jak se nedá zastavit. Jak padá z mého obličeje někam na zem a jak se nic nedá vrátit a jak se smála a jak nás vítala a jak vařila a jak mi tekly slzy na zem a bolely a jak se smála a jak tam ted leží a nikdo z nás nemůže nic a jak se smála a jak my ted pláčeme a jak nás to všechny moc bolí a jak tu babička asi brzo pukne žalem a jak pláču a jak mi tečou slzy a.........Ach bože, zastavte někdo ten kolotoč!
Všechno bylo tak moc rychlé, ale zároven tak moc pomalé. Stihli jsme se s ní rozloučit, ale najednou rakev zajela za zed a jakoby to nestačilo. Jakobychom se měli rozloučit ještě víc a nemělo tam být víc písní? Nezkazili to? Co když nám ji zali o něco dřív a měla jí hrát ještě jeí oblíbená písnička? Ale ta jí už přece hrála, určitě to nezkazili.
Obrovské věnce lemovaly její kamenný pomníček a já se stála dívala za tou rakví, která už nikdy neměla vyjet. Bylo to naposledy, co jsme jí spatřili. Nenávratnost.
Chtělo se mi křičet, ale nešlo to. Nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Uvnitř jsem ječela an celý svět, ale navenek jsem neřekla ani jediné slovo, prostě nic.
Na smuteční hostině se všichni začali bavit a já šla raději dolů, do jejího malého bytečku a seděla v jejím křesle. Nebrečela jsem, jen jsem jí poslouchala a vnímala. Jakoby tam semnou byla a říkala, že už je konečně se svým manželem a dětmi, které zemřeli dříve než ona. Jakoby mi i praděda říkal, že je rád, že už má svou ženu po dlouhých 14 letech konečně u sebe a že se o ní postará.
Člověk si asi musí udělat nějakou takovouhle „představu“, aby se měl čeho držet, až mu bude zase nejhůř. Jediné co ted můžeme udělat je to, že na ní budeme vzpomínat.
V tom nejlepším.
Smrt si prostě nevybírá. Přijde si pro koho chce a kdy se jí za chce a kde se jí zachce.
Pro mladou, pro starce, pro miminko, pro vás, pro mě.
Každý z nás to však ucítí ve správný čas.