Pomeranč

Lístek se zmítal v silném větru, udělal pár přemetů po špinavé ulici a nakonec zmizel v mírně zapáchajícím kanále. Děvčátko jej pozorovalo ze schodů jednoho starého domu a když lístek zmizel z jeho dohledu, potichounku si povzdechlo, zvedlo se, přitáhlo si ošuntělý kabátek víc k tělu a vydalo se do ulic města.

Ve městě byly vánoční trhy. Všude zářila malá světélka, která krásně vytvářela příjemnou atmosféru. Mezi stánky se tlačili lidé, aby sehnali co nejkrásnější a hlavně co nejlevnější stromek či husu na štědrovečerní večeři. U stánku s ovocem bylo nejvíc přeplněno. Ovoce bylo v této době drahé, obzvlášť v zimě. Prodavač vyvolával zdánlivě zlevněné ceny a lidé se tlačili na košíky s pomeranči a banány. Jakýsi chlapec sáhnul po jednom jablku a rychle mizel bez zaplacení, prodavač si ho však všimnul.
„Hej, ty tam, vrať to!“
Klučina se ulekl a dal se do běhu, přičemž srazil několik lidí.
„Je to zloděj, chyťte ho!“
Před stánkem vznikl zmatek. Lidé se začali otáčet a hledat zloděje, začali do sebe strkat a shazovat ošatky s ovocem ze stojanů a ovoce se vysypalo na zem a kutálelo se lidem pod nohy. Jeden muž uklouzl, když šlápnul na mandarinku a vrazil do druhého, který se okamžitě sesul na zem. Když se zvedl, rozmáchl se a obdaroval prvního muže velkou ránou pěstí a v mžiku se oba váleli na zemi v urputném boji. Dav zaníceně sledoval bitku a na chlapce dávno zapomněl. Muži se přidávali do boje a zanedlouho se pralo celé náměstí.
Nikdo si nevšimnul malého děvčátka, které to všechno pozorovalo, pak si strčilo pár pomerančů do kapsy a tiše zmizelo v davu.

Chlapec se udýchaně zastavil před zavřeným vetešnictvím, rozhlédl se a když viděl, že nikde nikdo není, oddechl si a opřel se o výlohu. Podíval se na zmrzlou dlaň, ve které svíral malé jablíčko. Bylo zakrslé a celé otlučené, přesto se do něj s chutí zakousnul – měl docela štěstí, že z toho takhle vyváznul a za to jablko byl rád. Zatím, co se s ním vypořádával, z tmavého nebe se začal sypat sníh. Padal na dlážděnou ulici, na domy a stromy. Pár vloček se sneslo i na chlapcovu čepici. Skleněná výloha vetešnictví ho začala studit do zad a zmrzlá chodidla ho donutila k chůzi. Nezbývalo mu, než se opět vydat na dlouhou osamocenou procházku.

Když se chlapec ráno probudil, vnikalo světlo malý okénkem do skromně zařízeného pokojíku. Byl tam, kde byl každou noc. Byl ve sklepě paní Darwinové, která ho tam nechala jen proto, že jí na oplátku každý den vynese odpadky, zamete před domem, zkrátka udělá všechny věci, co se jí dělat nechtějí. A paní Darwinová byla velice vážená starší dáma a ty, jak je známo, nedělají už vůbec nic.
Po náročném úklidu v domě se chlapec šel opět toulat do ulic. Hlasitě mu kručelo v žaludku, také proto se vydal na náměstí, kde se konaly trhy a kde se vždy dalo sehnat něco zadarmo k snědku. Není se čemu divit, chlapec musel krást –jídlo mu stará dáma nedávala. Už tak prý projevila dost soucitu. Když dorazil k obchůdkům, bylo zase všude plno lidí. Vyhlédl si stánek s pečivem, kde na kraji jednoho košíku ležel voňavý a především obrovský preclík s mandlemi. Prodavač se zrovna věnoval jakémusi páru lidí a k němu byl otočený zády. Zkrátka ideální příležitost k získání dobré snídaně.
Užuž se natahoval pro preclík, když tu něco spatřil. Zpoza stánku s kožešinami se na něj upíral pár velkých, tmavohnědých očí. Stačil zaregistrovat, že patří malému děvčátku, které se krčilo za kožešinami. Na chvilku zapomněl na to, co chtěl udělat a z uhranutí ho vysvobodil až prodavač, který se ho otázal:
„Už sis vybral? Tak si posluž, stojí osmnáct pencí.“
Chlapec v duchu zaklel, ale raději se odebral pryč od stánku, protože osmnáct pencí opravdu neměl. Když se ovšem znovu ohlédl po děvčátku, už tam nebylo. Běžel až ke stánku, ale prodavač tam byl sám a kožešiny ležely jedna na druhé. Dostal hrozný vztek. Kvůli nějaké holce se připravil o takovou pochoutku! Po chvíli si však řekl, že na tom nesejde. On si k jídlu vždycky něco najde a jak to chutná, na tom přece nesejde.

Děvčátko si pobrukovalo a vesele poskakovalo zasněženou ulicí. V rukou si přehazovalo dva malé pomeranče.

Se sněhem přišla i nabídla dobrovolné práce. Všude po městě vysely plakáty na vývěsních štítech a sháněly dobrovolníky na zametání sněhu na veřejných prostranstvích ve městě.
Chlapec stál před jednou z tabulí a díval se na nabídku. Číst uměl, ve sklepě paní Darwinové našel spoustu knih, mezi nimi i slabikář a jeho soused – starý, milý pán, který před pár lety zemřel – mu nabídl, že ho naučí číst a to zadarmo, když je chlapec sirotek a není kdo by mu zaplatil školu.
Na plakátu stálo, že se platí dvacet pencí za den. Zlodějna se mu nijak zvlášť nelíbila a navíc, když si vzpomněl na ten krásný preclík dneska ráno, byla tohle pro něj jasná volba. Vypravil se tedy, aby získal svou první práci v životě

Když chlapec zametal dnes už svou třetí ulici, byl úplně vyřízený, protože sníh byl zamrzlý a z nebe se neustále sypal nový. Zábly ho ruce ve kterých svíral koště a zima mu třásla koleny. Stmívalo se – přesto pracoval dál. Slyšel totiž, že když bude dělat svou práci déle než ostatní, dostane možná víc peněž. Rozhodl se tedy, že už nebude krást. Ale jestli to má dodržet, potřebuje peníze.
Byla už úplná tma, svítil měsíc, padal sníh a jemu stoupaly od úst velké obláčky kouře. Nikde nikdo, jen on sám dál zametal sníh z kočičích hlav. Právě byl ve slepé uličce, úplně na konci města, před velkým starým domem, z kterého odpadávaly kusy zdiva. Z vedlejší ulice se najednou ozvaly hlasy a s nimi po chvilce přišla skupinka lidí – nejspíš opilých. Motali se ze strany na stranu a hlasitě hulákali. Když procházeli kolem chlapce, který je se záští pozoroval, jeden silnější muž na něj zavolal:
„Copak hošíčku, zametáš nám cestičku?“ a s odporným úšklebkem začal rozkopávat sníh, který byl na nanesený na hromadách podél ulice.
„Hej, nechte toho!“ zakřičel chlapec a vrhl se kupředu, aby mohl svou svedenou práci bránit.
„Nešahej na mě, ty malej parchante!“
Muž se ohnal po chlapci a uhodil ho do tváře, přičemž ho shodil na zem. Jakmile chlapec dopadl, zůstal ležet a nehýbal se. Dav lidí začal zmatkovat. Tu a tam se ozval zděšený zvuk, něco mezi výkřikem a výdechem a někdo odtáhnul muže od ležícího chlapce, protože ten se úžasem nebyl s to pohnout. Hlouček se velmi rychle odebral pryč a nechal chlapce osamoceně ležet na ulici.
Po chvíli se chlapec zvedl. Tedy, až potom, co se ujistil, že hlouček lidí je pryč. Pak se pomalu postavil na nohy. Vzápětí se chytil za nos, protože mu z něj crčela krev. Ještě chvíli se vzpamatovával a pak sebral koště a odebral se šouravým krokem do tmy.

Malé děvčátko zatáhlo staré závěsy u okna. Právě shlédlo moc zajímavou scénku.

Když ráno chlapec stěží otevřel oči jedno za druhým, zrak mu oslepila záře z okénka u stropu jeho sklepního pokojíku. Zamrkal, posadil se a vyhlédl ven. U jeho okénka z druhé strany stály dvě nohy. Spíš se vlastně dá říct, že to byli jen nožky. Takové malé nožky v bílých punčoškách a červených, mírně ochozených botkách. A tyhle nožičky, jak zjistil chlapec po tom, co vyhlédl z okna, patřily takové malé holčičce. Vlastně té samé holčičce, který ho den předtím tak omámila, že přišel o nádherný preclík.
Popadl kabát a vyběhl na ulici. Musel oběhnout dům, ale když doběhl na místo, kde před chviličkou holčička stála, už tam nebyla. Zmateně se rozhlížel na všechny strany, ale nemohl ji nikde najít. Rozběhl se tedy do města, teď už plného lidí, aby našel malé děvčátko.
Po chvíli hledání usoudil, že nemá šanci tu dívku najít , protože město bylo už přeplněné. Najednou slyšel odbíjet hodinami na radnici jedenáctou a vzpomněl si, že by si měl jít vyzvednout koště a dát se do své práce.

Když v podvečer dorazil na tržiště, rozhlédl se po stáncích a hledal něco vhodného k večeři. Dnes však nebude krást – v dlani svíral svých dvacet pencí. Přišel ke stánku s pečivem a opět na něj mrkl voňavý preclík. Hrdě za něj zaplatil a hned, jak mu ho kupec s úsměvem podal, se do něj zakousnul. Takovou chuť nikdy před tím nepoznal. Tváře se mu rozhořely samým blahem. Preclík byl křupavý a teplý (protože pekař své zboží vždy těsně před zakoupením prohřeje). V ústech se mu rozlila zvláštní chuť slanosti a sladkosti dohromady, která po spolknutém soustu ještě dlouho zůstávala v puse. Chlapec ještě chvíli stál a vychutnával si svojí delikatesu, nakonec však přece jenom zamířil domů.
Když zaťukala dveře domu paní Darwinové, nikdo neotevřel. Zaťukal znovu , ale dům mu odpovídal jen hlubokým tichem. Chvíli stál na místě a zvažoval, co by měl asi tak udělat. Byla už tma a mráz se zahryzával chlapci do palců u nohou. Na ulici nikde nikdo a dveře zamčené na několik západů. Zkrátka, nebyla to moc hezky vyhlížející situace.
Když tu náhle – v jednom okně v přízemí bliklo malé světélko. Rychle, skoro nepatrně, ale ve tmě zazářilo jako slunce. Hned po něm následovala, když chlapec nastražil uši, tichá, avšak ostrá kletba.
Na chlapcově tváři se mihl vychytralý úsměv.
„Paní Darwinová, otevřete! Já vím, že jste uvnitř, schovávat se nemusíte!“ zvolal.
Nic se nedělo. Po chvíli to zkusil znovu.
„Ale no tak, paní Darwinová…“
Po tomhle zavolání se konečně otevřelo okno a z něj opatrně vykoukla hlava paní Darwinové. Měla dosti rozčilený výraz.
„Buď zticha, slyšíš?“ pak se rozhlédla na obě strany ulice a když viděla, že po nikom není ani památky, řekla:
„Co tě to napadá, řvát na mě takhle v noci pod oknem? Co si asi tak pomyslí sousedé! Řeknou si, že tu mám na krku nějakého spratka! To víš, že jo.“
„No tak mě pusťte dovnitř!“
„To tak. Já jsem nějakej sirotčinec, nebo co? Měli jsme něco domluvenýho, ne? Za to, že ti tu poskytuju přístřeší a teplo, jsi mi měl odkazovat na oplátku nějakou práci , ne? No, ale ne, pán se a to prachsprostě vykašlal. Prostě si ráno odejde a večer přijde a ještě abych mu já uklízela, ne? A to ještě nepočítám, jak drze tu na mě křičíš. To víš, že jo. Víš co, táhni si k čertu, když ani trochu toho slušnýho vychování nemáš. Tady o tebe nikdo nestojí.“ Odfrkla si a zabouchla okno.
„Ale vždyť, Paní Darwin..!“ zvolal ještě chlapec, ale pak si uvědomil, že to teď už může vysvětlovat tak jejím dveřím. Chvíli zklamaně stál, pak si povzdechl a zamířil ulicí pryč.
Ale je to vlastně pravda, uvědomil si chlapec po chvíli cesty. Ráno úplně zapomněl na uklízení a hned vyrazil do města. Jak je to jenom možné, říkal si v duchu, vždyť tohle se mu ještě nikdy nestalo. Jak jen mohla takhle hloupě ztratit to jediné zázemí, které má?
Které jsem měl – opravil se chlapec a málem mu bylo do pláče.
Když tu si náhle vzpomněl, co ho vlastně ráno přimělo, aby ráno tak rychle vyběhnul z domu.
„Ta holka!“ zvolal nahlas, až to i jeho samotného překvapilo. To ona přeci odlákala jeho pozornost od běžných povinností a kvůli ní šel z domu dřív než obvykle.
Čert jí vem, pomyslel si, to už bylo podruhé, co mu něco zkazila.
„Ta by potřebovala pořádně napráskat.“ Zamumlal si chlapec do límce a nakopl popelnici, kterou právě míjel, ale hned na to syknul bolestí, protože tvrdá popelnice na zmrzlý palec dost bolela. Bolest však zahnala hněv vůči dívce a on si vlastně až teď uvědomil, jaká mu je zima. Neměl ani rukavice a jeho ruce byly už dost rudé a zmrzlé na to, že bylo udivující, že mohl ještě s prsty hýbat.
Zastavil se u jednoho domu – byl to pěkný, nepříliš velký dům s rodinnou atmosférou – a viděl, že uvnitř hoří oheň v krbu a kolem něj sedí celá rodina. Pak si všiml, že mají pootevřené okno a u okna několik svíček.
To je ale hloupé, zasmál se v duchu, nechají otevřené okno a tak jim uniká z domu teplo. Teplo…
Rychle se přimáčknul k oknu a strčil ruce na parapet. Už se mu otevřené okno vůbec nezdálo hloupé. Sice ven se moc tepla nedostalo, protože nemělo šanci v tak velkém mrazu, ale škvíra mezi okenními tabulemi byla dost velká na to, aby mohl protáhnout prsty dovnitř a ohřál je o svíčku.
Podíval se, zda někdo z rodiny nedívá na něj, všichni však k němu byli otočení zády a jak se zdálo, spali. Chlapec protáhl velmi opatrně jednu ruku škvírou a snažil se dosáhnout co nejblíže svíčce. Už teď ho ale napadlo, že si takhle ruce neohřeje. Kdyby se mu třeba podařilo jednu svíčku vytáhnout…
V tu chvíli do pokoje vešla malý klouček a podíval se mu přímo do očí. Chvilku se jen tak zaraženě koukal, ale pak se rozkřičel.
Křičel a křičel, že všichni u krbu sebou polekaně trhli a začali se rozhlížet aby zjistili, co se děje. Všimli si chlapce, kterému se ruce zasekly mezi okenními rámy a hned nějaký muž, nejspíš hlava rodiny, vyskočil a zařval něco ve smyslu:
„No to už je vrchol!“ a hnal se ven za chlapcem. Chlapec sledoval, jak do pokoje vrazili dva další muži a vzápětí, jak chlapce spatřili, zase vyběhli ven.
Konečně se mu podařilo vyprostit ruce z uvěznění v okně a rychle pelášil pryč. Slyšel, že za ním někdo běží (a že jich je víc, než jeden) a že na něj křičí výhružky typu:
„Stůj“ a „No počkej, však ty uvidíš“.
Chlapec běžel, co mu nohy stačily, uháněl jednou ulicí za druhou, ale dusot lidí za ním se pomalu přibližoval.
Celý udýchaný doběhl do jedné slepé uličky. Byla to táž ulice, ve které zametal, když ho uhodil ten chlap. Před sebou spatřil ten starý velký dům, před nímž se to všechno stalo.
Chlapec se zastavil. Nevěděl, co má dělat, odsud už nebylo úniku a dusot nohou spolu s výhružnými výkřiky se blížil. Otočil se a viděl, jak tři muži vybíhají na konec ulice k tomu domu a stále se přibližovali.
Chlapec ze zoufalství padl na dveře a začal do nich vší silou bušit. Ani nevěděl, co od toho čekal, ale dveře se ihned otevřely a on vpadnul dovnitř.
Dveře se za ním zabouchly.

Muži doběhli až k domu, vzali za kliku, ale dveře nebylo možné otevřít. Chvíli s nimi ještě lomcovali, ale po chvíli to vzdali a zamířili zpátky domů.

Chlapec se opatrně sebral z podlahy. Vůbec nevěděl, co se vlastně stalo. Jeho pádem se zvířil prach z podlahy, který teď létal všude kolem. Rozhlédl se. Byl ve vstupní hale velkého domu, chabě osvětlené místnosti, která byla vybavena jen pár kusy starého nábytku. A tam nahoře, na schodech do patra, stálo malé děvčátko. Usmívalo se a ve vztažené ručičce svíralo malý pomeranč.