Malinká bytost

Malinká bytost je ve mně, schovává se před celým světem, utíká někam a neví kam. Ale kdyby to šlo, vzala by dráhu daleko ode mě. Proč? Představte si šnečka. Má svou krásnou ulitu, domeček na zádech, ale jednou ho nějaký nemotora zašlápne. Naneštěstí v neštěstí, pod šnečkem bylo bláto. Hurá ne? Ne, protože šneček je malý, nedokáže přelést do nové prázdné ulity, ale jeho ulita je už nepoužitelná, a tak si nosí na zádech rozpraskaný domeček, jen čeká, až se mu rozsype, až ho domeček prostě zničí, kdyby mohl, přestěhoval by se, ale nemůže, to přesně je ta malinká bytost a já jsem ten ošklivý domeček.

Malinká bytost je ve mně, chtěla by pryč. Ostatní bytosti kolem té její schránky prosí tuto bytost o pomoc, asi ta schránka vypadá pevně a ostatní si myslí, že je dokáže podržet, bohužel nevidí, jak ta malá bytůstka je v troskách , ona se sama bojí , až domeček praskne, jen ona vidí ty veliké praskliny, ví, že ulita nápor nevydrží, je zoufalá.

Malinká bytost je ve mně, neví, co je její jistota, co by jí postavilo na nohy, jak si pomoc. I když občas prosí i ostatní bytůstky o pomoc, …pomoc nepřichází...Má malinká bytost se ale nediví...proč taky.

Malinká bytost je ve mně, klečí na dně nějaké klece, obličej si schovává do dlaní, brečí. Chtěla by utéct, aby stále nevypadala jako to hloupé stvoření, které jen kňourá, trpí sebelítostí. Ne, ta bytost se proklíná, že nedokáže vzdorovat schránce, už jí to nebaví...ta nejistota, kdy to vše praskne.

Malinká bytost už není ve mně, usla věčným spánkem, utrápila se, leží na zemi..Nebo jen úmrtí předstírá..? Nevím, třeba jen usnula, snaží se zaspat tu bolest, která ji nechce opustit. Leží v těžké depresi...Občas tedy ta paní v černém, odejde, ale jak rychle bytost opustila, tak rychle se zase vrátí. Je to, jako kdyby bytost našla záplatu na ty ošklivé praskliny, jenže ...jsou z cukru, rychle se rozpustí...jsou to jen záplaty na uklidnění, ale pevnost to nemění. Bytost neví kudy kam. A jen brečí a ví, že sama nedokáže nic změnit.