Doktor, doktor smrt

Doktor smrt

Den kdy dávám on už jíst nepotřebuje.
Den kdy beru se s tím vším seru.
Je mi ze mě nablití.
Nakládám lepenku, dlažbu.
Cestou mám naložit tchána z nemocnice v Krči.
Tchýně už tam na mne čeká.
Leží na plicním oddělení skoro nemluví, málem ho nepoznávám se vyznávám.
Dělám, že je to normální a jdu pro pojízdné křeslo.
Ptám se jej jak je a on stěží odvětí „na hovno“
Nakládám jej a vezu k výtahu.
Sjíždíme do suterénu a vezu ho po rampě k autu.
Pomáhám mu přesednout do auta, zavírám za ním dveře.
Přemýšlím co si v tomto stavu s ním počne tchyně.
Jedeme na nedaleké sídliště kde bydlí.
Cestou moc nemluvíme.
Přijíždím téměř ke vchodu a pomáháme mu vystoupit.
Bereme ho pod paždí a míříme k výtahu.
Téměř nemůže hýbat nohama a přesto, že má asi 50kg mám co dělat abych ho na nohou udržel.
Přivolávám výtah a jdeme do něj.
Mačkám druhé patro.
Ihned po rozjezdu cítím, že se mu uvolňuje svěrač.
Nohy se mu podlamují, klesá bez hlesu k zemi.
Odemykáme dveře a za pomoci ho táhneme domu do postele.
Přestal úplně komunikovat.
Zkouším zjistit tep na ruce, nic však necítím.
Zkouším to na krční tepně a to je stejné.
Dýchá ještě zdá se mi.
Oči mu kamsi odchází.
Bělmo již není bílé a zorničky mizí.
Dívám se do propouštěcí zprávy a hledám něcos by pomohlo.
Diagnózy jsou špatné.
Volám záchranku i přesto, že vím, že už mu není pomoci.
Paní na drátě se vyptává na stav a adresu.
Jsem naprosto koncentrovaný jako by mi to přišlo normální.
Přemýšlím o své normálnosti a poslouchám návod k oživení.
Dávám mu masáž hrudníku stlačuji co nejvícekrát to jde.
Slyším lupnutí žeber a říkám to do telefonu který jsem přepnul na hlasitý.
Říká, že to nevadí a mám pokračovat.
Tchyni vykazuji ven aby čekala na záchranáře.
Pokračuji v masáži a pot se ze mne řine.
Vím, že to nemá smysl, jen mne udivuje, že při každém zmáčknutí hrudníku slyším výdech.
Oči už skoro nemá patrné, zkouším mu je zavřít. Nejde to, vždy se znovu otevřou aby mne viděli.
Přemýšlím, kolik lidí by to takto svedlo a zda by jim byla co platná povinná lékárnička.
Vůbec při tom nějak moc přemýšlím.
Hledám to něco co z něj uniklo ten život duch či co já vím co.
Nic, nic nevidím ani neslyším¨
Náhle je tu záchranářka spolu s s kolegou.
Vytahují aparát a připojují elektrody na deformovanou hruď.
Raději odstupuji v domění, že budou elektrošoky.
Po chvilce jen stroze konstatují, že pacient je po smrti.
Otáčím svůj pohled k oknu je mi teskno nezvládám se ovládat a stydím se.
Doktorka jde vyplňovat formuláře na notebooku.
Strašně dlouho nemluví a pořád něco datluje.
Nevím co mám dělat.
Vidím tchyni plakat a neumím objímat a tak ji alespoň utěšuji a po chvíli kladu ruku na rameno.
Doktorka požaduje občanku, kartu pojiˇštovny.
Ptá se na pár dalších podrobností.
Dopisuje a sděluje nám další postup.
Šaty pro zesnulého doneste tam a tam, pohřeb objednejte tehdy po pitvě .
Divím se, že chtějí pitvat přijde mi to zbytečné a nedůstojné jeho stavu.
Mlčím však.
Další informace je o odvozu těla zesnulého.
Dávají nám nějaké doklady s tím, že tyto máme dát při transportu.
Záchranka odjíždí a já přikrývám dědu dekou.
Leží u čerstvě převlečených peřin do kterých už neulehl.
Pořádek tedy doma mají, to musím říci.
Bavíme se s babičkou o stavu těla, duše a mnoho dalšího.
Odcházím ven a obvolávám moje děti jeho vnuky.
Nedokáži s nima komunikovat a tak jen hlesnu, že děda je po smrti.
Jen se zeptají, který to a tak jim upřesním.
Nejsem schopen dalších slov a tak jen říkám ať zavolají babičce a utěší ji.
Volám i do práce beru tašky z nemocnice a jdu ke dveřím.
Přijíždí pohřební služba.
Jdou se mnou na horu a žádají papíry.
Obhlídnou situaci a sjíždí dolu k vozidlu.
Jsou to dva velmi urostlí chlapi.
Přijíždí s jakýmsi hliníkovým pekáčem opatřeným všelijakými popruhy.
Ptají se zda nebožtíka chceme dát do prostěradla či vaku.
Požadujeme prostěradlo, přijde nám to důstojnější.
Zavírám babičku do pokoje, to aby si ho uchovala v paměti svěžího dávám ji fotku ze skříně v rámečku kde je s vnučkami.
Loučím se a ptám na podrobnosti pitvy a vydání nebožtíka.
Volám manželce tedy dceři aby přijela.
Přijíždí a já odjíždím.
Večer lítost zapiju a je mi ze mě na blití.
Ještě cítím stokrát umyté ruce ten jeho pot.
Je normální se takto ovládat a city zvládat se ptám sám.
Já u smrtí mnohokrát již asistoval, i si mně pro ni přátelé zvolily tedy pro jejich psi.
Já to zvládnu a kdo zvládne smrt mou.
Jedno vím jistě, že jak odchází člověk odchází i zvíře.
Proto toto vím, třeba že sem jím.
Jak rád bych se s ním pohádal, na chatu odvez.
Syna má v cizině a zítra on se vrací.
Rozmluvil sem volat mu zprávu tuto aby se ještě zlá nehoda nestala.
Stejně není již pomoci.
A já sám mám rodiče a jestli lék na smrt nevynaleznou zase si pro mne přijdou a já tam budu.
Budu dokud budu.
A pak už nic nezmohu.
Měj se hezky a vzpomínej na nás s láskou byla ti dána máš ji mít.
Nevím kam Tě dají, a je mi to jedno.
Já se chovám slušně k živým a po smrti jen na ně občas myslím.
Vždy si nějakou vzpomínku připomenu.
Tak ahoj a spánem bohem alelluja.