Je to snad konec?

Směsice různých zvuků: smích, pláč, jekot, tlachání, bouchání....
To vše slyším v jednom kuse každý den a opět...
...šepot...
Pronásleduje mne. Volá mne. Kdykoliv a kdekoliv. Je temný a tichý. Blíží se. Nemohu se ho zbavit. Patří pouze mne...
...smích...
Vysmívá se mi na každém, kroku. Hledí mi přímo do očí, a já jej stále nevidím! Občas se směje tak moc výsměšně, že mu to oplatím, i když nevím kde je...
...šustění...
Všude se hýbe. Listí jej doprovází. Listí, které mám ráda, když je zbarvené do nejrůznějších odstínů. Je v mé hlavě. Nechce jít pryč...
...pískot...
Zatěžuje mou mysl. Na každém kroku spolu se smíchem. Jdou si ruku v ruce. Jdou se mnou. Nemohu se jich zbavit...
...melodie...
Je tichá a krásná. Nemění se. Myslím na ni, ale nemohu si jí vybavit, jak mne zatěžuje...
...křik...
Střídá melodii. Je ukrutný a bolestivý. Vysoký. Hlasitý. Ustává. Pomalu se vzdaluje. Je téměř pryč! Něco ale zní dál. Tiše zní. Vnímám to, ale neslyším. Je ve mně. Chce vyjít na povrch...
...pláč...
Já jsem jeho příčinou. Nedokážu jej déle zadržet. Je smutný a potlačován.

Vstanu od stolu a jdu do mého pokoje. Můj zrak se točí k polštářům na mé posteli. Popadnu jeden z nich. Můj oblíbený. V mých barvách.
V hlavě mi dokola zní ty různé zvuky.
Ustanou. Zničehonic zmizí.
Nádech. Ještě jeden vynucený úsměv na mé tváři. Pevně uchopím konce polštáře. Můj zrak se tratí světlu. Má víčka klesají do hedvábné látky. Cítím tu vůni čistoty. Čerstvě vyprané.
Přestávám jí cítit.
Přestávám vidět. Bolí mne hlava. Svět se se mnou točí. Nepouštím sevření v mých dlaních. Naopak pevněji tisknu polštář na svůj obličej. Pevně tisknu jeho okraje. Je to jako muka.
Bolest. Nekonečná muka.
V mé hlavě.
Soustředím se. Nepouštím se, až mi naskakují křeče.
Nevzdávám to. Nemohu se nadechnout...
...ticho...
Zvuky mne opustily! Nic neslyším. Jsou pryč! Zbavila jsem se jich!
Nedýchám, mám zavřené oči...
...tma...
To je vše, co vidím. Povoluji stisk mých dlaní. Nejde to. Jsou zaťaté v pěst. Nehybné. Chci vstát. Zvedám se. Nemohu se pohnout!
Cítím ztuhlost mého těla. Ze všech sil se snažím pohnout. Nic neslyším. Otevírám oči. Jde to. Dívám se kolem sebe. Všude je tma. Jako předtím. Mé ruce... nejsou! Nevidím je. Už nemám tělo!
Co se to se mnou děje?
Nevidím, necítím, neslyším, nedýchám, ale stále jsem.
Tělo mé je pryč.
Kdo jsem?
Co jsem?
Duše?

To jsem nechtěla!
Takhle jsem to nepředvídala!

Odehrává se to snad v mé...
Kde?...
Nemám hlavu...

Je to snad konec?