Válka a já

Je to už několik let, ale ten den si pamatuji, jako by to bylo včera. Toho dne jsem se jako vždy popásal na louce za statkem, když vtom jsem uslyšel nějaké divné zvuky, troubení a křik. Zvedl jsem hlavu a šponoval uši, abych zjistil, co se to děje. Neviděl jsem však dobře do dvora. Slyšel jsem pouze nějaké cizí hlasy a statkáře, jak se o něčem dohadují. Po chvíli si pro mě ti divní muži v uniformách přišli a vlekli mě z louky pryč. Co se to děje? Byl jsem zmatený, proč si pro mě nepřišla moje Viki jako každý den, abychom si vyjeli do lesa? Proč nepřišel statkář, aby mě zapřáhl do povozu? Cestou ze dvora jsem zahlédl Viki, seděla na zápraží, obličej schovaný v dlaních plných slz. „Dobře děláš statkáři, nebylo by radno, abys dál odporoval, když má armáda nedostatek koní pro jízdní jednotky. Nemuselo by se ti to vyplatit!“ zakřičel jeden z mužů, kteří mě vlekli. Tak jsem se dostal do jakýchsi stájí a spolu se mnou tam takto dovlekli ještě spousty dalších koní. Uvázali mě ve stání na kraji, v tom jeden z nich prohodil: „Je pěkně bílej co? A dobře stavěnej, bude se v bitvě vyjímat!“ a chraplavě se zasmál. Před stájemi neustále pochodovaly zástupy vojáků a slyšel jsem rytmické klapání jejich bot. Bylo mi z toho úzko.
Tu noc jsem nezamhouřil oka. V hlavě se mi honily obrazy statku, mého domova, a plačící Viki. Brzy ráno se ozvalo troubení. Začal jsem mít strach, že mě zase někam odvedou, tak, jako se to stalo včera. Do stájí však vrazili vojáci a začali nás čistit a sedlat. Ten muž začal rychle přejíždět kartáčem mou srst. Ruce měl hrubé a drsné, ne jako Viki, která měla ruce jemné jako samet a z kterých jsem při každém dotyku cítil lásku. Začal jsem se pod jeho rukama ošívat, schytal jsem za to však jednu do žeber. Potom mi nasadil uzdečku. Udidlo bylo však příliš tenké, nebyl jsem na to zvyklý a pohodil jsem hlavou. Voják škubl otěžemi a tlamou mi projela ostrá bolest, to udidlo bylo jako žiletka. Nechápal jsem proč, vždyť doma jsme s Viki jezdili ven jen tak na ohlávce, udidlo nebylo třeba a přesto jsem věděl, co po mně žádá. Stál jsem tedy už klidně a trpce to snášel. Hodil mi sedlo na hřbet a do hřívy mi neohrabaně namotal pár barevných pentlí. S tím mě uvázal a odešel. Zanedlouho nás vyvedli ven a seřadili do řady. Byla tam spousta takových vojáků a jeden z nich přišel ke mně, šavli po boku. Pomohli mu do sedla, stejně jako několika dalším na ostatní koně. Když byli všichni v sedle, donutili nás se srovnat do řady a pak jsme vyrazili. Před námi šlo nekonečné pole pěších vojáků.
Nevím, jak dlouho jsme šli, ale byla to zdlouhavá a úmorná cesta. Bolely mě nohy a byl jsem vyhládlý. Pokusy uždíbnout si sousto šťavnaté trávy jsem byl nucen vzdát. Jakmile jsem sklonil hlavu k zemi, voják na hřbetě mi škubl v hubě a pro jistotu mi dal ostruhami do boků. Nechápal jsem to, ta šťavnatá tráva všude kolem mě a já si nesmím ukousnout… Po několika dnech jsme zřejmě dorazili na místo, byla to rozlehlá pláň a bylo tam již postaveno pár stanů. Konečně jsem si mohl trochu odpočinout a nažrat se… Odpočinek však netrval dlouho, nad ránem se ozvalo mocné troubení a všichni se hrnuli do sedel. Před námi se opět seřadili pěšáci a vyrazili jsme. Šli jsme napříč plání, když v tom jsem něco zahlédl na horizontu. Pomalu se to zvětšovalo a za chvíli jsem to rozeznal, blížila se k nám taková armáda, jako byla ta naše. Zastavili jsme. Ze všech stran se teď ozývalo troubení, jiné, než jsem slýchával předtím, teď znělo výhružně. Ozvaly se první výstřely a protivníci se k nám začali blížit čím dál tím rychleji. Všechny pudy mi velely nechat na hřbetě vojáka vojákem, otočit se o 180° a utéci, co mi nohy stačí. Něco mi to však nedovolilo, jakoby mě něco přikovalo k zemi, nohy mě nechtěly poslouchat. Začal jsem sebou trochu šít, voják mi však rázně zabodl ostruhy do boků. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stáli, zanedlouho jsem však viděl už jen změť barev, slyšel změť výkřiků, výstřelů a troubení. Bitva začala. Kolem mě se vše míhalo, nevěděl jsem co se to děje. Po nějaké době asi přišla řada na nás, jízdu. Pobídli nás a museli jsme vyrazit vpřed. Klopýtal jsem přes těla padlých vojáků, cítil jsem divné pachy, směs střelného prachu s krví. Můj voják bojoval šavlí z mého hřbetu, jiní stříleli. Tak tohle je ta válka? Nesmyslná řežba a spousta obětí? Nevím, jak dlouho jsme takhle bojovali, čas dostal jiný rozměr, vše se mi míhalo v hlavě a nebylo útěku. Najednou se ozvala rána. Bodlo mě na prsou a než jsem si stačil uvědomit, co se stalo, podlomily se mi nohy a začal jsem se kácet k zemi. Vojáka v sedle jsem zalehl, ale nevím, zda byl vůbec ještě živ. Všechen hluk byl najednou tak daleko, na míle vzdálený ode mě. Viděl jsem zamlženě, ryčel jsem o pomoc. Viki! Kde jsi? Po mé srsti se řinula krev, po mé bílé srsti, kterou Viki vždy tak něžně hladila. Smáčela ji krev nevinného zvířete, krev války. Před očima se mi zatmělo, naposledy jsem v hlavě zahlédl obraz sebe cválajícího polem s Viki na hřbetě, naposledy jsem nabral vzduch do plic a naráz všechna bolest zmizela…
To je konec mého vyprávění, víc již nevím, jen to, že jsem se probudil zde na nebeských pastvinách. Jen o jediné vás prosím, nebeští andělé. Modlete se za nás koně, za naše čisté duše, za koně, kteří věrně a dobrovolně slouží člověku. A modlete se prosím i za lidi, za ty, které jsem miloval, i za ty, kteří mě zradili. Nechť lidé procitnou a přestanou vést nesmyslné války, nechť očistí své duše…