Jaký otec, takový syn

Dvě děti se proháněly po rozlehlých zahradách kolem paláce. Dívka a chlapec – já a Brean. Brean nabídl, že si zahrajeme na schovávanou. Počítal jako první. Pikal jako první. Já se běžela s tichým smíchem schovat. Měla jsem svou oblíbenou schovku, na kterou on nikdy nepřišel. A já mu to ani neplánovala prozradit.
Nedaleko stromu, kde Brean pomalu počítal, stál na kamenné dlažbě povoz přikrytý plachtou. Vozka asi něco vyřizoval v kuchyni nebo se zapovídal se služebnictvem. Odhrnula jsem plachtu a skočila dovnitř. Stejně tiše jsem plachtu dala zase zpátky, čekala a naslouchala zvukům, jestli Brean už nejde.
Chvíli jsem slyšela, jak si mumlá čísla, a pak zakřičel: „Před pikolou, za pikolou, nikdo nesmí stát, jinak nebudu hrát! Už JDU!“ Poslouchala jsem jeho kroky. Byl kousek ode mne. Neodvážila jsem se vykouknout, abych neprozradila, kde jsem. Pomalu prošel kolem povozu a ani ho nenapadlo se do něj podívat. Pro sebe jsem se zasmála. Teď jenom počkat, až bude kousek dál, vyskočit a pádit k silnému kmeni stromu, abych ho zapikala.
Už jsem chtěla vyskočit, ale vtom se Brean rychlými kroky, spíš během, přiřítil zpět k povozu, bleskově odhrnul plachtu a skočil do něj. Ustrašeně se přitiskl úplně ke dnu a rychle oddychoval. Když si mě všiml, jak na něj nechápavě a překvapeně zároveň koukám, zarazil se a po chvíli se usmál.
„Tak už vím, kde se pořád schováváš… mám tě,“ řekl tak tiše, že jsem musela napnout sluch, abych ho vůbec slyšela.
„Proč šeptáš?“ chtěla jsem se hlasitě zeptat, ale než jsem stačila říct druhé slovo, přitiskl mi dlaň na pusu a šeptl: „Pšt! Latharn nás hledá.“
Ihned jsem hlasité mluvení zavrhla a zašeptala: „Kolik je hodin?“
„Nevím, ale hledá nás a nese si v ruce slovník.“
„Aha, hodina jazyků,“ pronesla jsem s úšklebkem. „Tak to opravdu nechci.“
„Ty se to učit ani nemusíš. Ale já ano. Otec čeká, že ho už za několik let zastoupím na trůnu. Je čím dál víc nemocný,“ prozradil posmutněle. „Proč se toho od princů tolik chce?“ zeptal se mě. Byl sice jen o rok mladší, ale někdy mi svými otázkami lezl na nervy.
„Protože se od nich čeká, že budou dobře vládnout,“ řekla jsem a udržela jsem nízkou hlasitost svého hlasu. Pak jsem se bezděčně přikrčila. Uslyšela jsem naši chůvu – starého muže jménem Latharn. Byl to vysoký, hubený, tichý stařík, ale když se rozzlobil, uměl křičet na celý palác. Nebo když nás viděl utíkat od něj pryč, abychom ho trochu prohnali, dokázal rychle běhat. Od té doby, co nás po chvíli běhu popadl za uši a odtáhl do knihovny, kde jsme se měli učit zeměpis, jsme se o útěk už nikdy nepokoušeli.
Pak jsem slyšela rozhovor Latharna a Earse, vozky, který se v paláci občas zastavil. Vozil většinou nějaké jídlo, ale i vázy, koberce a různé zboží z trhu.
Latharn se vozky zeptal: „Neviděls Breana s Muriel? Zase se mi někde schovávají,“ postěžoval si.
„Neviděl,“ zamumlal Ears a ošil se. Pak nasedl na povoz a křikl: „Hyjé!“ Dva tmaví hnědáci se rozpohybovali. Klapot jejich kopyt se rozléhal po nádvoří.
Náhlý pohyb se mnou i Breanem trhl na stranu. Vozka jel k bráně, kterou se pak dostal do široké ulice města.
Jakmile byl povoz od paláce několik bloků, zpomalil a Ears zvesela křikl: „Hej, vy dva! Můžete vylézt. Jsme z paláce.“
Já se odvážila vykouknout jako první. „Co? Ale… my… musíme zpátky, pane.“
„Ears,“ přerušil mě vozka a natáhl ke mně dozadu mozolnatou dlaň. „Neříkej mi pane, připadám si pak starší,“ zasmál se. Potřásla jsem si s ním rukou. Moje dlaň byla asi poloviční, než ta jeho. Taky jsem byla ještě dítě. Pokynul mi, ať se posadím vedle něj na kozlík. Sedla jsem si a obdivně si prohlížela ulici.
„A řekni princátku, že taky může vylézt,“ prohodil pak Ears ještě. Brean ostýchavě vystrčil hlavu ven a rozhlížel se.
„Ale… my opravdu musíme zpátky. Budou mít o mě strach,“ vykoktal vysokým hláskem, ale pak se zajíkl. Odkašlal si a zkusil to znovu. „Měli bychom být na hodině s –“
„Jestli chceš strávit dvě hodiny s Latharnem v knihovně,“ skočil mu vozka do řeči, „tak já ti zastavím a můžeš se vrátit. Ale já být tebou, tak bych spíš z paláce utíkal,“ poznamenal s úsměvem a odhalil tak křivé zuby. Mohla jsem si ho teď lépe prohlédnout. I když už měl aspoň třicet let za sebou, obličej mu pořád zdobily pihy. Měl vřelé oči, které se teď přesunuly ke mně.
„Slečinka se jistě nechce vrátit,“ řekl trefně. Kývla jsem hlavou na souhlas a otočila se ke kamarádovi.
„Nikam nepůjdeme. Jenom se na chvíli porozhlédneme po městě, pak se vrátíme. Neboj. Aspoň se nebudeme muset učit jazyky.“ Pak jsem se obrátila zpátky a rozhlížela se. Projížděli jsme širokou ulicí s dílnami po krajích a vysokými domy. Lidé, procházející kolem projíždějícího povozu, Earse s úsměvem zdravili.
Dorazili jsme na tržiště. Bylo velké a nedalo se ani dohlédnout na jeho konec.
Projížděli jsme jím. Pak jsme ale přejeli pomyslné hranice a ocitli se sice ve stejném tržišti, ale s jiným zbožím a pro jiné lidi.
„To je Zlatý trh,“ prozradil Ears, když si všiml našich překvapených pohledů, očí, ve kterých se zrcadlilo drahé zboží, jež se ve stáncích nabízelo.
„Zlatý trh?“ opáčil Brean se zájmem.
„Ano. Zbytečně se tu vyhazují peníze ta takové nepotřebnosti, jako vidíš kolem. Sošky, drahé látky, zlaté nádobí… na co tohle potřebuješ?“ zvýšil hlas a rozmáchl se rukama, až mě málem praštil. „Nechápu to. Proč musejí ti bohatí páni nakupovat pořád takové nesmysly…“
„Čím víc lidé mají, tím víc chtějí,“ vypadlo mi z úst najednou. Slyšela jsem to jednou od matky, když mi vyprávěla, co si zase král koupil. Byla jeho komornou, než umřela. Byli s králem přátelé, proto se vládce pak o ni postaral.
„To přesně vystihuje našeho krále, Muriel“ prohlásil Ears ke mně. Jako by zapomněl, že za ním sedí králův syn. Možná na to opravdu zapomněl, kdo ví? „Ta jeho ženuška mi napsala další seznam věcí, které mám tady nakoupit. Ten list je delší, než je délka tohohle povozu i s koňmi! Čím víc peněz má, tím víc jich vyhazuje a nakupuje takovéhle zbytečnosti.“
Brean si odkašlal, aby na sebe upozornil. Nebylo hezké, když ten vozka takhle mluvil o jeho otci.
Ears si ho nevšímal. „Doufám, děti, že nebudete stejní, až vyrostete. Radím vám, abyste si nikdy nenechali stoupnout bohatství do hlavy. Dost často to bohatství odejde aspoň pětkrát rychleji, než přišlo.“
Usmála jsem se. „Neboj se, Earsi.“
„Doufám, že nebudeš stejný jako tvůj otec, Breane,“ řekl vozka a otočil se k chlapci za sebou. Chtěl ten slib slyšet i od něj.
„Nebudu,“ prohlásil Brean a zvedl bradu.
Na chvíli jsem se na něj zadívala a pak jsem se odvrátila zase zpět. Brean říkal, že nebude stejný jako jeho otec, král, který je stejně skromný a nenáročný, jako jsem já chlapec! I královna je rozhazovačná a rozhodně ani jeden z nich neumí šetřit. Nebýt daní prostých lidí, neměli by ani minci.
Já jsem ale jistojistě věděla, že Brean bude stejný. Prozradil mi to jeho dychtivý pohled na zlaté sošky, drahé látky vyšívané zlatými nitkami a překrásná – a také drahá – zvířata - pávi a sokoli.
Mrzelo mě to. Asi se mi nepodaří Breana změnit, aby se pak v době, kdy bude vládnout, staral více o své poddané, než o zlaté pokrytí paláce a jeho sálů. Ale smířila jsem se s tím. Ostatně… Každý je strůjcem svého osudu, takže se mu do toho nebudu plést. Já si svůj osud sice ještě nevybrala, ale vím jistě, že nedopadnu stejně jako Brean, který právě seskočil z vozu a šel si blíž prohlížet zlato, jehož bylo kolem neskutečně moc, až z toho bolely oči.
„Bude stejný jako král,“ pošeptala jsem si pro sebe, také společně s Earsem seskočila z povozu a šla do vedlejšího tržiště, kde se prodávalo jídlo, skromné oblečení, potřebné nádoby a jednoduché, stříbrné šperky nebo korálky. Okolí mi tam bylo mnohem příjemnější než zlaté závěsy a zlatem potřené dřevěné stánky se zbožím ze stejného žlutého kovu. Několik svých ušetřených peněz jsem nechala v měšečku u opasku. Nebudu je prozatím utrácet. Šetřím si na pěkný domek na kraji města, kde budu bydlet, až budu velká.