JONATAN ARLINGTON III.

Jonatan Arlington III. byl dobrodruh. Celým svým srdcem toužil dobývat nepřístupné končiny a neváhal při tom sáhnout až na dno svých tělesných i psychických sil. Někdy se zdálo, že snad i překračuje hranice lidských možností.

Bylo 23. prosince a Jonatan kráčel ledovou plání směrem k severu. Šlo se mu těžce; nohy se mu bořily do nepoddajného sněhu, místy se propadal až po pás. Chlad mu zalézal pod vrstvy oblečení, hustý plnovous měl plný ledových krystalů.
Už se stmívalo, ale sněhová pokrývka množila slabý sluneční svit, takže bylo stále ještě dobře vidět. Jonatan však věděl, že svého cíle už nedosáhne včas. Přesto se rozhodl nepolevit.

Pak už byla tma na spadnutí a on konečně zastavil a shodil ze zad objemnou krosnu. Od pasu odepnul vojenskou lopatku a začal ve sněhu hloubit šachtu. Byla tak úzká, že se v ní sotva otočil.
Když byla asi dva metry hluboká, začal spodní část rozšiřovat. Přebytečný sníh už nevyhazoval na povrch, ale pečlivě ho pod sebou udupával. Brzy vznikla jeho prací malá jeskyňka přístupná pouze úzkým komínem. Vtáhl dovnitř krosnu a začal vybalovat.
Nejdříve položil na ledovou zem celtu, pak doprostřed postavil lihový hořák na kovové trojnožce. Zapálil plamen a začal ohřívat vodu na polévku.
Zatímco se voda hřála, sundával ze sebe vrchní vrstvy oblečení, které byly mokré od sněhu. Pak si začal zouvat boty a ucítil v konečcích prstů nepříjemné bodání. Jonatan tušil problémy. Opatrně stáhnul z nohou tři páry ponožek a podíval se na své prsty. Kůže na jejich konečcích byla na několika místech zčernalá. Přesně toho se bál.
„Co se dá dělat…“ Jonatan si těžce povzdechl, pak vyndal z pouzdra u pasu lovecký nůž a začal ořezávat mrazem zasaženou kůži. Dával pozor, aby při tom neporanil živé maso, neboť i malé říznutí by v takových podmínkách znamenalo velké problémy.
Když byl hotov, omotal si prsty u nohou gázou a opět si navlékl tři páry ponožek.

Venku už byla skoro tma, ale celá jeskyňka jako by jemně zářila. Jonatan seděl u polévky a opět, stejně jako téměř každý večer, když se utábořil, se cítil osamělý a opuštěný. Tušil, že nebe je plné hvězd; někdy v noci vylezl ze svého úkrytu, aby se na ně podíval, ale dnes byl příliš unavený. Cíl jeho cesty se blížil, ale už ho nedosáhne na Štědrý den, jak původně plánoval.
„No nic, Jonatane,“ řekl si mladý dobrodruh a přihodil na hořák několik kousků lihu. Pak se zabalil do spacáku a ulehl ke spánku.

V noci se strhla bouře. Jonatan však tvrdě spal, burácení větru slyšel jakoby zdálky. Kdokoli by teď byl na povrchu, nepřežil by ani hodinu. Ledový vichr zvedal tuny sněhu a hnal je jako bílou stěnu přes rozsáhlé severské pláně. Teplota se blížila k šedesáti stupňům pod nulou.

Jonatana probudil svíravý pocit, že se nemůže nadechnout. Pomalu otevřel oči a lapaje po dechu snažil se zorientovat v naprosté tmě, která ho obklopovala. Neměla by tu být taková tma, pomyslel si Jonatan. Vítr nebyl slyšet; bouře už ustala.
Pak to Jonatanovi došlo. Rychle se vysoukal ze spacáku, nahmatal ve tmě vojenskou lopatku a začal hledat šachtu vedoucí k povrchu. Převrhl při tom vyhaslý lihový hořák a natrhl spacák.
V šachtě se postavil a začal lopatkou uvolňovat zasněžený vchod. Chvíli se bál, že vrst-va napadaného sněhu bude příliš silná a on se odtud nikdy nedostane, pak však lopatka prorazila na povrch a do očí ho udeřilo denní světlo. Jonatan se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu.
„Skvělý, Jonatane,“ řekl trpce. „Málem ses tu udusil. Kolikpak jsi asi zabil mozkových buněk?“
O hodinu později už byl Jonatan zase na cestě. Každé dvě hodiny si udělal přestávku, večer se opět utábořil a ráno vyrazil na další pouť.
27. prosince večer dorazil na nejsevernější výběžek asijského kontinentu. Za sebou měl sibiřskou pláň, před sebou zamrzlý oceán.
Druhý den pokračoval přes ledovou pustinu směrem k severu. Začínal být už velmi unavený a chodidly a prsty u nohou mu projížděla řezavá bolest. Doufal, že se omrzliny příliš nezhoršily a že se bolest už příliš nezvětší. Od té doby, co ho v Nižně vyložil vlak z Ochotsku, byl na cestě už čtyřicet šest dní a cesta zpátky mu bude trvat určitě o pár dní déle.
„Doufej, Jonatane, že ses tentokrát nepřecenil.“

Šel ještě dva dny. Pak pečlivě podle mapy zkontroloval svou pozici a spokojeně se usmál. Byl na tom správném místě; odtud bude nejlepší výhled na celé zeměkouli.
Jonatan vybalil z krosny jeden rezervní kabát, nasoukal se do něj a začal v nastávajícím soumraku žvýkat suchary. Dnes v noci, z 29. na 30. prosince 1884, nebude kopat úkryt. Dnes bude celou noc venku.
Jonatan Arlington III. seděl na krosně, choulil se v ledovém větru a čekal…
Ve dvě hodiny v noci vyšlehl na nebi plamen. Brzy ho následoval další a pak další. Za chvíli celá obloha hořela všemi barvami a ozařovala nehostinnou pustinu.
Jonatan to sledoval s úžasem a s pocitem zadostiučinění. Nešel tak dlouho nadarmo; viděl, co vidět chtěl. Polární záře! Byla tu před ním v celé své nádheře, předváděla se mu až do svítání.

Ráno necítil Jonatan žádnou únavu po probdělé noci. Polární záře jako by ho nabila energií.
„Byla to nádhera, viď?“ povídal si sám se sebou. „Ale teď je čas k návratu.“
Jonatan začal v duchu počítat. 17. února bych mohl být v Nižně, pomyslel si.

A tak si hodil krosnu na záda a vykročil směrem k jihu.