Dalí

Podívala se z okna do deštivého odpoledne. Přes dveře výlohy jsem viděla dva muže stojící v
podchodu. Neposkytoval ochranu před bočním větrem ani odstřikující kaluží. Kazdou minutu přejelo auto značně překračující povolenou rychlost a blátivá voda začala dělat skvrny na nohavicích kdysi tak pečlivě vyžehleného obleku. Viděla jejich rudé tváře. Ten menší si marně snažil zapálit cigaretu. Přes dveře kanceláře ho nemohla slyšet, ale jeho nadávky si dokázala
živě představit.
"Doprdele s tím. Ať už přestane ten zatracenej déšť. Ve dvě mám schůzku."
Uculila se pro sebe. Určitě to jsou uředníci z pojišťovny na náměstí. Povzdychla si a
očima sjela zpátky k tomu nudnému optometristickému textu, ze kterého musela sestavit přednášku
pro svého šéfa na zítřejší sympozium. Metodicky zvýrazňovala důležitá fakta. Podívala se na hodinky. Ještě 30 minut a odskočí si na roh do kavárny na rychlý oběd. Na dnešní večer se těšila. Dlouho očekávané představení v La Royal divadle, vezme si své nejlepší šaty, odhodí botasky a..
"Do pr... jaké lodičky?... sugar", opravila se po vzoru svých irských přátel. "Porad si stěžuješ, ale všechno je grand a neříká se doprdele ale cukr."
Ruka ji automaticky jezdila po textu, ale myšlenkami se ocitla zpátky v Dublinu nad pintou Cideru v kruhu kamarádů. Povzdychla si. Ještě 20 minut a slíbená lososová bageta. Pohled ji sklouzl zpátky k těm dvěma, ale namísto jednoho byla... Skvrna.
"Cože!?"
Rázem byla vržená do reality. Její oči se zaostřily na postavu, která tam byla. Tedy měla být.
Ale skvrna nepřipomínala lidskou bytost, ale šedivý pytel, z kterého teče barevna voda, stužkami si hledá co nejkratší cestu ke kaluži, aby mohla stvořit umělecké dílo.
Surrealismus, to je ono! Když si za týden přehrávala ten okamžik, tak by popsala onen pohled, který se ji naskytl, kdyby měla čas. Roztékající se hodiny od Dalího, ale namísto hodin byla ruka, střevo a půlka čela.
Její židle se hlučně převrhla. Na stole začal zvonit telefon, ale to už neslyšela.