Kde se stala chyba

Znáte ten dům na konci ulice? Je starý a z cihel – to mi vysvětlila maminka. Je u něj velká zahrádka, kde před nedávno pobíhal náš pejsek Azor. Bohužel nám utekl, ale maminka mi říkala, že se má určitě dobře, že ho viděla, jak šel na místo, kde se pejsci mají dobře. Všude je plno sladkostí, hodně dalších pejsků a hlavně tam mají všude hračky a místo, kde běhat. Teď bydlím jen s maminkou a tatínkem. Moje maminka je velice hezká a tatínek je zas velice chytrý! Jednou u snídaně, když maminka dělala palačinky, tak jí tatínek objal a políbil ji. Skoro to vypadalo, že se od sebe neodlepí. Tatínek se mnou chodí každý víkend do bazénu a nebo do parku si hrát, někdy chodí i maminka, ale nemůže pořád. Jendou mě vzal tatínek do zoo a tam byli tygři a lvi. Mě se nejvíce líbili papoušci, kteří srandovně napodobovali hlasy lidí. Ať jdeme kamkoli, vždycky je hodně zábavy a všichni mi závidí moje dárky! Dostávám dost často dárky. Doma se pořád smějeme a hrajeme si. Teda... tak to bylo do doby než se moje maminka zbláznila. Od té doby říká a dělá divné věci. Tatínek si neví s maminkou rady. Říká, že s ní musíme zacházet jinak než dosud a doufá, že se brzo uzdraví. Já taky. Chci, aby se moje maminka zase smála. Moc mě děsí chvilky, kdy maminka brečí a tatínek není doma. Mluví pak nesmysly a neposlouchá mě. Kéž by se už uzdravila...

Hospoda páchla kouřem cigaret, přes který se skoro nedalo ani dívat. Nekuřáci tu rozhodně neměli co dělat. Strop ztratil bílou barvu a získával nakysle žlutou barvu. Větrák, který se točil jen velmi pomalu, pouze míchal vzduch, ale že by ho osvěžil, to se říci nedalo. U stolu hned u baru seděla parta štamgastů, každý měl u sebe půllitr a cigaretu či doutník. Ostřílení v koketování s mladými holkami a zruční ve vypomáhání jim z jejich těsných oblečků. Velké mozolnaté ruce položené na stole se občas zvedly, aby prolily pivo chřtánem.
„Moje stará se rozšoupla a chtěla balit mladý zajíčky,“ začal svůj příběh jeden z nich, když odložil pivo, ,,a tak jsem za ní přišel a řikám: ,Hele, ty krávo jedna, neblbni, nebo dostaneš ode mě plastiku a zadara!‘A to jste chlapi měli vidět, jak mi u rozkroku začala škemrat, ať mě může udělat!“
U stolu nastal všeobecný smích po doplnění vyprávění gestem, které ukazovalo, co jeho manželka dělala. Mladá servírka jim přinesla nová piva a radši jejich rozhovor nevnímala, jinak by musela být rudá až za ušima, nebo by jimi byla znechucena, což ostatně byla už delší dobu. Tihle lidé by se spíš měli nazývat prasata, pomyslela si. Jeden z nich si jí stáhnul na klín.
„Zlato, co takhle pomoct mým těsným kalhotám?“
,,Copak nemáš svoji manželku?“ Odpověděla pohotově a poukázala na jeho prstýnek. Hned na to se chtěla zvednout, jenže on si ji držel u sebe za boky.
„Moje stará je tak trochu šílí, ale já ti můžu ukázat něco, co jsi ještě nezažila...“
,,Pavle, okamžitě ji pusť, není placená za tvoje uspokojení!“ Zahřměl hlas hostinského, který právě přišel se sudem piva. Okřiknutý jen protočil oči a kousl si servírce do krku. Ne, není to upír. Dívka se bleskurychle zvedla a šla za bar, kde raději pomohla hospodskému, než se motat kolem jejich stolu. Nesnášela právě takové chlápky. S pohledem na jejich stůl čepovala další pivo. S pohledem na toho chlápka, co se usmíval a posadil si ji na klín. Prototyp chlápka, co by si nikdy nechtěla vzít. V duchu litovala jeho ženu, která s ním žije, a zároveň s mladičkou naivitou doufala, že se pro ni najde mnohem lepší muž a že tato spodina s ním nebude mít nic společného. Pavel se na ni podíval a krátce si olíznul horní ret. Nechutné gesto pro dívku. Sklopila zrak a ponořila jej se svou znechuceností do zlatavého moku, který vytékal z pípy.

„Ano, mami, budu všechny pozdravovat. Lili taky. Neboj, určitě brzo přijedeme. Ahoj.“ Ukončila jsem snad hodinový hovor s mou matkou a promnula si namožené ucho. Broukala jsem si melodii od P.I.Čajkovského a sebrala ze země koš s vypraným prádlem. První jarní paprsky dopadaly okny do domu a všechno jako kdyby ožilo. Svět se probouzel ze studené zimy a svět konečně dostával své nádherné barvy. Podívala jsem se do zrcadla v koupelně. Ohmatala jsem si prsty opatrně okolí pravého okna, kde jsem měla modrý flek. Bohužel i tyhle barvy se rýsovaly. Pověsila jsem oblečení na sušák a šla vařit oběd. Doma všichni moc máme rádi rajskou, hlavně Lili.
„Maminko, jsme doma!“ Ozvalo se ode dveří a já se usmála.
,,Ahoj zlata moje.“ Pomohla jsem Lili z bundy a políbila svého manžela na tvář.
,,Co máme dnes k obědu?“ zeptal se mě hned.
,,Rajskou s knedlíky.“ Netušila jsem, že to bylo špatně až do chvíle, kdy jsem ucítila jeho ruku na své tváři. Lili už byla v pokoji odnést si tašku. Na tváři jsem pocítila bolestivé plesknutí a rychle si na to místo položila ruku. Nechápavě jsem se na něj podívala. Vypadal, že nemá daleko k dalšímu úhozu.
„Rajskou nejím, tak proč to vaříš? To mám žrát podělanou rajskou, když se ve tvým podání nedá ani cejtit?“ Brunátněl každou vteřinou víc a víc.
„Ale Pavle... já myslela...“ začala jsem, ale umlčel mě tím, jak mě chytil za vlasy a zatáhnul hlavu dozadu.
,,Ty myslet nemáš. Ty máš dělat jen dvě věci a jedna ti vůbec nejde, tak snad ta druhá ti půjde líp.“ Zatáhl mě za ty vlasy a otevřel dveře do naší ložnice. Marně jsem se mu snažila vysvětlit, že mi není dobře. S tím, že se mi vůbec ani nechce jsem radši ani nezačínala. Všechno bylo marné, neposlouchal mě. Za každou odmluvu jsem dostala facku. Aspoň že zavřel dveře, pomyslela jsem si, když jsem uslyšela kroky po chodbě. Zatavily se před dveřmi, ale ty dveře se neotevřely. Do popředí se mi zas dostal Pavlův hlas a to, že ze mě serval oblečení jako z prachsprosté děvky.
„Já tě z těhle móresů dostanu! Tohle dělat nebudeš!“
Kroky mizely ode dveří, nejspíš se šla raději učit. Moje malá šikovná holčička se už učí sama a společně jen kontrolujeme úkoly. Z jemnocitných myšlenek mě vytrhla nečekaná bolest. Vůbec nebral ohled, nebyly žádné něžnůstky, žádná předehra, jen prachsprosté ukojení jeho touhy. Kde je ten muž, kterého jsem si brala, se kterým jsme si slíbili, že se budeme milovat dokud nás smrt nerozdělí? A kdo je ten chlap, který mi činí bolet takovou,že mám chuť vykřičet se na celý dům? Zkousla jsem spodní ret, abych nevydala ani hlásku. Nemohla jsem, o pokoj vedle je přece má malá dceruška a ta by se bála, nechápala by to. Když odešel, cítila jsem se hrozně. Znásilněna vlastním manželem, pohozená jako nejobyčejnější děvka světa. Proč tohle snáším, proč mu nic neřeknu? Do očí se mi vhrnuly slzy. Bylo to velice ponižující, ležet v posteli zkroucená bolestí s nohami potřísněnými krví.
„Maminko?“ Tiché zaklepání na dveře a já najednou našla sílu se zvednout a přikrýt se dekou. Lili vstoupila do dveří a na tácu mi přinesla minerálku a nešikovně namazaný rohlík se sýrem. Moje malinká šikovná holčička, musela jsem se usmát a do očí se mi opět vehnaly slzy - tentokrát pyšnosti. Mám tu nejúžasnější holčičku na světě, která se stará o svou maminku.
Sedla si na kraj postele, tác položila na noční stolek a podívala se na mou unavenou tvář. Dala mi jemně vlasy z obličeje a hladila mě po tváři přesně tak jako to dělají starostlivé maminky svým dětem, které trápí horečka. Usmála jsem se na ni, ale na nic víc jsem se nezmohla. Byla jsem ochablá její dospělostí a mou bolestí.
„Tatínek říkal, že jsi měla zase ten svůj záchvat, tak jsem ti udělala něco k jídlu, aby ses brzo uzdravila.“ Ústa mi cukala, jak jsem nevěděla, zda brečet, a nebo se usmát.
,,Ty jsi moje šikovná holčička..,“ zašeptala jsem a jemně jsem si ji přitáhla k sobě a políbila do vlasů, ,,neboj slibuji, že se co nejdřív uzdravím...“
Další týden proběhl klidně, jen si občas zařval, ale neuhodil mě ani jednou. Modřiny na těle se už hojily a já doufala, že aspoň v létě tak budu moct jít s mojí holčičkou plavat. Zrovna jsem vařila oběd, když přišla pošťačka s poštou, kde byl i doručený dopis. Převzala jsem je za Pavla já, jako vždycky. Jen zběžně jsem si je prohlídla. Při posledním mi ztuhla krev v žilách. Dopis od soudu s barevným označením, které se nedá zaměnit. Uniklo mi ze rtů krátké, zděšené „Ježiši.“. Musela jsem se okamžitě posadit. Co provedl? Rozhodovala jsme se notnou chvíli, než jsem dopis otevřela. Musela jsem to prostě vidět. Vědět, co udělal, proč ho volají před soud. Rozklepanými prsty jsem otevřela obálku a začala číst.
,,Pavel Trnka, ... Propuštěn na kauci ... Podezření ze znásilnění ... Oh můj bože...“ zašeptala jsem a podívala se na hodiny. Každou chvilku to musí být. Sotva jsem si to uvědomila, uviděla jsem pohyb na chodbě. Byl to Pavel a díval se na mě. Vedle něj stála Lili a nechápavě se na mě dívala.
„Maminko, ty brečíš...“ Uvědomila jsem si to až teprve tehdy a rychle setřela rukou slzy z tváří. Usmála jsem se, abych to Lili nějak vysvětlila, ale Pavel přišel ke mně a sebral mi dopis z rukou. Barva v jeho obličeji se zas pomalu měnila na rudou, rty se semkly pevně k sobě a ruce se sevřely do pěstí. Věděla jsem, co přijde. Nadechla jsem se.
„Ty prasáku jeden, tys znásilnil tu holku z hospody? Vždyť jí je sotva osmnáct!“
„Ty couro jedna, kdo ti dal právo hrabat se mi ve věcech? No?! A ještě křičet na mě budeš?!“ Udeřil tak silně, až se židle převrátila a já skončila na studené zemi v kuchyni. Otřela jsem si zkrvavený ret a podívala se na něj. Nejspíše o vzal jako odpor, protože odhodil dopis a vrhnul se na mě.
„Já tě naučím! Takhle se chovat nebudeš!“ Křičel a za každým slovem mě udeřil. Bolest ve spáncích neustupovala, ale chtělo se mi čím dál tím víc spát. Lili vyběhla ze svého místa a chytila ho za paži.
„Tatínku, nech toho, maminku to bolí!“ vykřikla, ale nebylo to nic platné, když jednou byl rozzuřený, už nikoho neposlouchal. Odhodil mojí malou holčičku stranou, až se praštila hlavou o nohu stolu. Viděla jsem na ni. Viděla jsem jak moje malá holčička brečí, jak tiše pláče a já ji nemohla utišit. Nemohla jsem utišit ani sebe. Nebylo nic, co bych mohla dělat, jen ležet a čekat až ho jeho amok opustí, a nebo až konečně usnu...

Když moje maminka začala mít svoje záchvaty, myslela jsem, že je šílená, ale teď vím, že není. Za ty dva roky jsem mluvila s mnoha lidmi, dokonce i s policisty a ti mi to vysvětlili. Moje maminka nebyla šílená, jen byla moc smutná kvůli tátovi, který byl zlý. Od té doby, co mě uhodil, se mi občas motá hlava a někdy slyším strašidelné pískání, ale nikdo jiný to neslyší. Nejsem šílená, ani moje maminka není a nebyla. Ta se teď usmívá vždy, když ji přijdu navštívit. I když spí a nemůže se probudit, protože má moc málo sil, i tak vím, že se usmívá. Má ráda, když jí povídám a poslouchá mě se zavřenýma očima. Říkají to všichni doktoři i sestřičky. Dneska, ale všichni vypadají hodně unaveně a smutně. Uvědomila jsem si. Pan doktor Mácha si ke mně kleknul a pousmál se.
,,Lili, víš jak tvoje maminka spala a nemohla se probudit?“ zeptal se mě a já se usmála.
„Ano, říkal jste, že odpočívá, aby mohla zas být se mnou.“ Neusmál se, jen mě pohladil po ruce.
„Ano, máš pravdu... a víš, jak ti maminka vyprávěla o místě, kam šel váš pejsek Azor?“ Přikývla jsem. ,,Tak teď tam je i tvoje maminka, šla tam čekat, protože tady byla smutná...“ Zavrtěla jsem hlavou. Když mi maminka vyprávěla o Azorovi, tak jsme byla malá, ale teď jsem už větší.
„Je maminka mrtvá?“ Tahle otázka pana doktora zaskočila, ale přikývnul. Vstala jsem ze židle a došla k posteli, na které ležela čerstvě přikrytá. Stáhla jsem jí z obličeje deku a políbila ji na tvář. Byla stejně krásná jako předtím než začal být táta zlý.
„Sbohem, maminko, teď už si nikdo nebude myslet, že jsi šílená, protože tam, kde jsi ty, táta není a už nikdy ti neublíží...“ Po té jsem se rozbrečela. „Kde se stala chyba, že moje maminka musela umřít kvůli tátovi? Proč se stal táta tak zlým?“

Plavovlasá dívka zavřela desky s papíry promočenými od slz. Sundala si brýle a promnula si spánky. Seděla v potemnělém pokoji sama, jen se světlem stolní lampy a mlčenlivým společníkem psem Azorem.
„Tak na to nevím odpověď ani teď... malá Lili.“