Dětská fantazie

Malá holčička seděla v trávě a hrála si. Její rty se neslyšně pohybovaly v rytmu imaginárních dialogů a květy pampelišek se v jejích rukách měnily v ty nejatraktivnější hračky. Jemné vlasy barvy slunce měla spletené do dvou copů a svázané růžovými mašlemi, na sobě měla světlomodré šaty ke kolenům. Seděla vedle lavičky u nepříliš používané stezky na okraji parku, stačilo, aby otočila hlavu a spatřila dům, kde bydlela s maminkou. Ta se čas od času podívala z okna a pokochala se pohledem na svou krásnou dcerku. Ty jediná jsi mi zbyla, už žiji jen pro tebe, maličká, pomyslela si maminka při jednom z těchto pohledů a smutně se usmála.



Na lavičku vedle holčičky se posadila dáma v černém. Dívenka si přestala hrát a tvář jí zalil ruměnec, před neznámými lidmi se styděla, ostatně jako každé malé dítě. Ale dáma na ni jen pohlédla a usmála se. V jejích očích se značila nezměrná melancholie, smutek a smířenost, což dívenku poněkud znervóznilo. Rozpačitě jí úsměv opětovala a vrátila se ke své předešlé zábavě, ovšem už do ní nebyla zabraná jako před chvílí. Pokradmu pokukovala po své společnici, pohledem zkoumala její dlouhou černou sukni, upnutý svetr, rozpuštěné havraní vlasy a výrazné černé linky kolem očí. Ale ta jako by si toho ani nevšimla. Dívenka tedy sebrala odvahu a nadechla se k otázce.



„Proč jste celá černá?“ zeptala se zvědavě. Žena na ni pohlédla a s mírným úsměvem odvětila: „Protože mám černou ráda. Je to klidná a trošku smutná barva, víš.“ Dívenka si prstem podepřela bradu a dospělácky kývla, tohle gesto pochytila od maminky. Ale její zvědavost zdaleka ukojena nebyla. „A proč máte ráda smutnou barvu?“ „Ráda chodím oblékaná tak, jak se cítím. A poslední dobou jsem pořád smutná“. Holčička pocítila porozumění, tohle znala. „Já jsem taky byla smutná, když mi umřel tatínek. Ale maminka řekla, že šel do nebe a tam na nás čeká, tak už jsem smutná nebyla. Jenom trošku.“ O nebi vím své, maličká, pomyslela si žena a s naoko veselým úsměvem odpověděla: „Tvoje maminka má pravdu, Určitě se na tebe teď shůry dívá a říká si, jakou má krásnou holčičku.“ Dívence zaplesalo srdíčko a pohlédla vzhůru v naději, že tatínka opět uvidí. Očima pátrala po celé obloze, ale neúspěšně. Pochybovačně se otočila na ženu, ale než stačila cokoliv říct, dáma promluvila. „Odsud ho neuvidíš, je moc vysoko. Musíš věřit, že tam opravdu je a že na tebe čeká. Je to důležité. Věříš?“ Holčička zapřemýšlela a pak přikývla. „Věřím.“ Žena se usmála. „Dobře.“ V ten okamžik se maminka opět podívala z okna a spatřila svou dcerku, jak kývá a odpovídá směrem k prázdné lavičce. Ty dětské fantazie… pousmála se maminka a dala vařit vodu na polévku.



Po chvíli mlčení, kdy si dívenka v duchu představovala, jak na ni tatínek seshora mává a volá, dáma opět promluvila. „Chceš vědět, proč jsem smutná?“ Holčička přikývla. Žena si povzdechla.

„Víš… Někdo umře.“ Dívenka se na ni zahleděla. „Tvůj tatínek?“ „Můj už umřel dávno.“ „Tak čí?“ Další povzdech.„Všech.“„Copak všichni máme stejného tatínka?“„Ne, maličká. Zemřou všichni tatínci na světě. Taky všechny maminky, bratříčci a sestřičky.“ Holčička se zarazila. To není možné, všichni? Úplně všichni? Vždyť jich je tolik… Namísto přemýšlení položila tu nejčastější dětskou otázku. „A proč?“ Dáma se znovu smutně pousmála. „To bych, má milá, taky ráda věděla.“ Dívenka nechápala. „A kdo to ví?“ Na tuhle otázku žena už odpověď neměla. V tu chvíli se atmosféra mezi nimi změnila, stala se naléhavější a hutnější. Obě to vycítily, ale jen ta dospělá věděla, co se děje.



Pohlédla na holčičku s úpěnlivou prosbou v očích. „Můžeš tomu zabránit.“ To dívenku překvapilo. „A jak?“ „Obětuješ se.“ „Obětuju? To jako umřu?“ „Ano, ale všichni ostatní přežijí.“ „Všechny maminky a tatínkové? I moje maminka?“ „Všichni.“ „A…“ holčička chtěla něco říct, ale začervenala se. Pak sebrala odvahu a zašeptala pár slov dámě do ucha. Žena se usmála. „To je tvůj kamarád? Ano, ten taky přežije.“ To dívenku potěšilo. Ženě se v očích objevilo světýlko naděje. „Udělala bys to?“ „Já…nevím. Půjdu potom za tatínkem?“ „Ano, už budete pořád spolu.“ „Opravdu?“ „Ano, opravdu.“ Holčička přemýšlela, a po chvíli rozhodně kývla. „Udělám to.“ Dáma nevěřícně pozvedla obočí. „Vážně? Nerozmyslíš si to?“ „Ne. Ale… Můžu se jít rozloučit s maminkou, než umřu?“ Žena ji vzala za ruku a pohlédla jí do očí. „Promiň, ale nemůžeš. Myslela by si, že si vymýšlíš, a nepustila by tě zpátky za mnou. Ale až budeš nahoře s tatínkem, uvidíš ji pokaždé, když budeš chtít.“ Dívenka přikývla. „A co mám udělat?“ „Nic, jen mě vezmeš za ruku.“ S obavami se na ženu podívala. „Bude to bolet?“ Dáma se na ni povzbudivě usmála. „Nebude, neboj. Bude to, jako když usneš.“ „Tak dobře,“ přikývla holčička a důvěřivě vložila ruku do natažené dlaně ženy. Oči se jí zavřely a na chvíli měla pocit, že padá. Pak ale začala stoupat a skrz zavřená víčka jí proniklo bílé světlo. Spatřila své tělo, jak leží vedle lavičky, střechu svého domu a maminku, jak vybíhá ze dveří a s křikem utíká k parku. Neplakej, maminko, já jdu za tatínkem, zachránila jsem tě…



Malá holčička leží v trávě a na tváři jí hraje úsměv dětí, které čekají pochvalu za skutek, který právě vykonaly. Její rty pozvolna chladnou a květy pampelišek kolem ní vytvářejí dojem dokonalé harmonie. Jemné vlasy odráží sluneční lesk jako zrcadla a světlomodré šaty barvou připomínají nebeskou klenbu.