Hoď srdce tam, kam chceš dojít!

Cítím pichlavou bolest v noze. Ta stará rána se stále ozývá. Stále se mi zvyšuje tep a dýchám rychleji než kdy předtím. Cítím ten vítr co se prohání kolem mě. Přede mnou je jen jeden. Jeden, kterého musím porazit, i když je neporazitelný. Musím ho však porazit. Já to dokážu.
----------------------------------------------------------------Ráno bylo okouzlující, zvláště když jste si přivstaly. Po obloze se proháněly červánky a nad kopcem vycházelo slunce. Vstávala jsem do takovýchto dnů velmi často a hlavně moc ráda.
Jenže dnem měla divný pocit. Přemýšlela jsem co je to za pocit, nebo co se má stát, ale z přemýšlení mě nakonec vytrhl hlas mého otce.
„Wind? Pojď už na snídani. No tak! Vstávej!“

Jmenuji se Emili Sertoriová ale nikdo mi neřekne jinak než Wind. Má učitelka vždy říkala že jsem nejrychlejší z celé školy. Že jsem rychlá jak vítr.
Jenže dnes se prostě něco stát muselo. Cítila jsem to až v morku kostí.
Radši jsem teda vstala a šla něco sníst. Po snídani během do školy a pak za kamarádkou Cary.
Polovinu vyučování prospím a nebo nedávám pozor, ani dnes tomu nebylo jinak. Ze všeho nejvíc jsem se těšila na tělocvik. Na tělocviku hrejeme většinou „honičku“ a nebo podobné hry.
Už abych byla u Cary.

Dorazila jsem za natěšenou Cary přesně na domluvenou dobu.
„Tak jdeme? Dnes můžeme na místní kolo.“ Pronesla Cary dřív než jsem k ní doběhla.
„Souhlasím, ale vezmeme si sáňky na věcí jo?“
„Jasně! Proč ne. Taky se mě nechtěj tahat věci v rukou.“

Byla totiž zima. Všude sníh a čistě bílo. Na saních si vozíme věci abychom mohli pořádně běhat.
Když jsme dorazily na místní kolo zjistila jsem něco opravdu strašného. „Ale ne! Zase jsem si zapoměla švihadlo! Jak se teď rozcvičím?“ Zapoměla jsem si švihadlo.
„Ale prosím tě! Ty ztoho naděláš. Wind v klidu, stejně si nejrychlejší.“ Zasmála se Cary.

„Ahoj holky.“ Křikl na nás mladý trenér. Jen jsem po něm mrkla a začala se rozcvičovat. Už dlouho se mi líbil ale jen jsme se pozdravily a zase si hleděli svého. Radši jsem šla běhat. Nejdřív jsem s Cary oběhla 5 kol a pak jsme si začali měřit čas.
Protože už byl večer a slunce zapadalo rozhodla jsem se že půjdeme domů.
„Dáme si závod k tobě domů Cary?“
„Jo jasně! Proč ne?“ Řekla Cary a odstartovali jsme.
Běžela jsem tím největším sněhem, abych měla co největší zátěž na nohy a pořádně trénovala.

Jenže najednou jsem pocítila tupou bolest v noze.
Udělalo se mi špatně.
Slyšela jsem jen padat čistý bílí sníh a viděla černou oblohu.
Padala jsem.
Černalo se mi před očima.
Mé srdce začalo být tak rychle že jsem se nemohla nadechnout.
Nedokázala jsem to zastavit.
Už jsem téměř nic necítila...