Kolo na klíč

Ještě jednou. Mapa - mám. Lahev - mám. Pláštěnka - mám. Pas - mám.
"Ale no tak, nepřeháněj. Je to skoro za rohem. Jsi velká holka."
" Jsem sice dospělá, ale taky jsem 14 dní v cizině, rozumim 30 slov a je to přes 6 kilometrů!"
V hlavě mi jako obvykle zněly dva hlasy. Jeden patřil mému racionálně uštěpačnému já - Rujovi.
Druhý jeho zodpovědnému, mírně neurotickému dvojčeti - Zonovi.
" Připadáš mi jako vystřižená z Vrchní Prchni, neříkají ti Pařízek? Tu láhev nemusíš hlásit, přece
ji vidíš v držáku".
"Ha ha fakt vtipný, až budeš mít žízeň, ještě si na mě vzpomeneš."
"Jo, to určitě, cesta ti trvá 30 minut, po rovině, 14 stupňů, to fakt budeš vyprahlá" vysmíval se Ruj.
"Nemám čas se s tebou hádat, přijedu pozdě".
Už se nadechoval, aby mi zase řekl něco sarkastického, pravděpodobně o tom, že vyjíždím o hodinu
dřív, ale to už jsem přehodila nohu přes rám a vyhoupla se na kolo. Kamínky štěrku, kterým byla
vysypaná cesta před domem, jemně zachrastily a já se rozjela do města.
Od 17 hodin jsem měla doučování místního jazyka, které pořádala pro přistěhovalce městská radnice
zdarma. Konalo se to 1x týdně a byly to dvě hodiny v kolektivu stejne postižených, kde jsem KONEČNĚ
zapadla.
Nabytá vědomostmi o tom, jak se řekne jeden prosím jeden zubní kartáček a zubní nit, jsem se
nadšeně vydala ke stojanu, kde jsem zaparkovala kolo. Shodila jsem batoh z ramene, otevřela zip
a...Cože?!
Safra, kde mám klíček od zámku? Horečně jsem prohledávala celý batoh, ale klíč jako by se propadl
do země. Možná mi vypadl z batohu ve třídě. Vrátila jsem se zpátky do učebny, ale ani s pomocí
lektora jsem ho nenašla.
Měla jsem štěstí, protože učitel zavolal do místní policejní stanice, kterou mi vyznačil na mapě.
Řekl, že mě pomůžou. Nešťastně jsem se vydala ke stanici.
"Hlavu vzhůru, jsi dobrá. Jak jsi se krásně domluvila s učitelem, vlastně bych to nečekal, s tvojí
zásobou 31 slovíček, ne promiň 32 zapomněl jsem připočítat zubní nit.." Ruj se mě evidentně snažil
rozveselit.
"Jenže jak mě policie pomůže?"
"Třeba ti ho pohlídají do zítřka než se vrátíš s náhrádním klíčkem."
"A jak se dostanu domů?" Panikařil Zon.
"Pěšky, pláštěnku máš a žízní taky ne..." Ruj se odmlčel.
Stála jsem před vchodem do policejní budovy. Vlastně vypadala docela hezky, natřená na béžovo s
vysokými arkýřovými okny. Nadechla jsem se a vstoupila.
Na to, že bylo 7 hodin večer, tu panoval čirý ruch. Po 20 minutách jsem byla na řadě.
"Dobrý večer, jmenuji se Dee a jsem učitel"
Nee, já nejsem učitel, ale posílá mě učitel. V duchu jsem zaklela.
Zkusila jsem to znovu: " Jsem studentka a od učitele"
Policejní úředník na mě nechápavě koukal.
"Já mám kolo. Nemám klíč"
Sakra.
Chvíli se zamyslel a pak něco zavolal do místnosti za ním. Ozval se hluboký bručivý hlas. Pochopila
jsem slovo Pomoc a PanX. Sláva PanX bylo příjmení mého lektora. " Ano X" řekla jsem a připadala si
čím dál hloupěji.
"Klid, dej jim čas, dám ti hádanku: Stojí pět policajtů u dveří nápisem "TLAČIT" Kolik z nich se posere?"
"Dej mi pokoj, co mám dělat, já mu vůbec nerozumím" Zon začínal být nervózní.
"Slečno......dám......počkat". Uředník zašel do zadní místnosti, aby se za minutu vynořil a podává mně
přes pult - sekeru.
Vykulila jsem na něj oči.
"Slečno.....ukážu....." mírně roztočil sekeru a naznačil úder.
"Jdi" pobídl mě a zavolal dalšího čekajícího. Evidentně jsem pro něj byla vyřízený případ.
Nevěřícně jsem se vypotácela z budovy držíc v ruce sekeru s metrovým topůrkem a asi 30 cm ostřím.
"Ježíši, co mám dělat? "
"Holka, vzmuž se, dojdi ke kolu, přesekni řetěz, vrať sekeru a hurá domů"
"Copak já vím jak se přesekává řetěz?! Já panelákové dítě! " kvílel Zon.
"Všechno musíš jednou zkusit"
Cestou ke kolu mi přišlo, že se na mě všichni podezíravě dívají. Zrychlila jsem krok, což byl téměř nadlidský
výkon, vzhledem k mírám a váze sekery.
" Škoda, že jsi nešla na konkurz majora Zemana, určitě by tě vzali, aspoň do dílu Studna!" Ruj měl očividně
dobrou náladu.
Nerozhodně jsem stála nad kolem.
" Spíš mi poraď, jak to mám asi tak udělat, když si ten řetěz nemůžu opřít, je moc vysoko"
"To máš z toho, že jsi tak úzkostlivá, kdybys ho neprovlíkla předním i zadním kolem, šlo to."
"Dík za radu, ohromně jsi mi pomohl."
Nervozita ze mě spadla a začala jsem být naštvaná. Jak si to představují, policajt mi dá sekeru a dělej
co umíš. Po asi 10 neúspěšných pokusech, kdy jsem několikrát trefila stojan a ženě ve středním věku,
která se u mě zastavila a říkala něco o policii, jsem to vzdala.
"Co mám dělat?" začal natahovat Zon.
" Hlavně nebreč, prostě to byl od začátku blbej napad, jdi zpátky, vrat´jim sekeru a řekni, že to nešlo, ale
že to je dobrý a že se zítra vrátíš s náhradním klíčem. Jo a bylo by dobrý se podívat do slovníku, jak se
řekne nešlo, náhradní, zítra a vrátíš."
Odevzdaně jsem se vydala na zpáteční cestu k policejní stanici.
Opatrně jsem položila sekeru na desku stolu, usmála se a řekla nazpaměť naučené věty: "To je dobrý, vrátím
se zítra, mám náhradní klíč." Byla jsem na sebe pyšná.
Škoda, že mi nedošlo, že je už půl deváté a nastoupila noční směna. Zpoza stolu na mě udiveně koukala
neznámá tvář. Jeho pohled sjel ze mě na sekeru a zpátky.
"Nemám klíč" opakovala jsem.
"..a zítra emigruju ", dodal potichu Ruj.
Policajt nic neřekl, pomalu odstrčil židli a vstal.
"Já..." zbytek mé věty zanikl v řinkotu sekery, kterou strážce zákona rychle shodil na zem. Ze zadní místnosti
vyběhl druhý člověk a něco volal.
Ulehčeně jsem v něm poznala mojeho starého známého bručouna. Něco vysvětlil, popadl sekeru a zas odešel.
Strážce zákona vzal telefon, vytočil číslo a vysvětloval: " Slečna......klíč......ano......radnice......"
Položil sluchátko a zřetelným tónem, který většinou používáme pro nedoslýchavé či opožděné spoluobčany,
povídá: "Slečno .....zpátky ke kolu.Pomůžeme Vám".
Mdle jsem se otočila a počtvrté toho večera jsem se vydala k mému kolu. Začalo mrholit. Výborně. Vytáhla
jsem pláštěnku a rychle došla ke kolu.
"Jak jim to může dlouho trvat? Copak mi nerozuměli?"
"Asi ještě potřebuješ dopilovat výslovnost. Buď ráda, že tu aspoň nestojíš se sekerou, k té pláštěnce by se
vyjímala" uchechtl se Ruj.
V dálce jsem uslyšela sirénu. Asi záchranka. Stále sílila. Teď už jsem rozeznala požárnický refrém.
Hluk se přibližoval, dokonce jsem zahlédla blikající maják.
Jeho světlo bylo jasně vidět i přes stále sílící déšť.
Už jenom 50 metrů, 20, 10. Prudce zabrzdili před radnicí. Z auta vyskákali 4 hasiči v jasně oranžových vestách.
První obr - velitel se na mě usmál, něco řekl a ukázal na kolo. Ohromeně jsem na něj koukala.
Ostatní vytáhli z auta nějakou láhev a připojili hadičku. V dešti probleskl modrý plamen. Během minuty ležel
řetěz na zemi. Koktavě jsem děkovala. Velitel jen mávl rukou a hasiči naskákali do vozu. Noc prořízl zvuk vzdalující
se sirény.
Ruj si začal pobrukovat : "Co jste hasiči, co jste dělali, že jste nám ten pívo, pívo pívovárek shořet nechali."