Neočekávané posezení

Místnost byla poloprázdná, ale někteří lidé tu přeci jen byli a posedávali u menších i větších stolů. Za mými zády byl slyšet šepot, nebo to byl decentní šum, který jako šepot vycházel z jemných hovorů mezi hosty. Vše splývalo v odpolední rušnou náladu, která však nebyla hektická, ale klidná, a která mě vůbec nerušila,, bylo k věci, aby nenastalo hrobové ticho, které by netaktně odklopovalo náš stůl, u kterého jsme seděli, protože by vše náhle ztratilo své kouzlo obyčejného povídání, bez chvění a očekávání. Byl jsem uvolněný a popíjel jsem. Zrovna jsem ani nepřemýšlel, proč jsme vlastně přišli, ale bylo to přesně takové, jaké to člověk neočekává. Nebylo plánované, že se tu dnes zastavíme a budeme sedět a povídat si. Nikdo neuvažoval a ani předtím nepřemýšlel nad dnešním odpolednem. Já sám jsem to také nebyl, já kdybych si jenom představoval, že se dnes nedostanu brzy domů, jak jsem se rozhodl už dlouho dříve, a že strávím odpoledne se slečnou S., tak bych poté na vše zapomněl a rozhodl se odjet domů možná ještě dříve, a to ze strachu, že by vše nebylo takové, jaké by mělo být – a totiž překvapivé a bez zklamání, už jen z důvodu, že by tu šlo o plánování. Anebo bych na druhou stranu musel být připraven vypořádat se se skutečností, která by jistojistě nenahrávala mým představám, protože ty se bortí a stávají něčím jiným vždy, když se uskutečňují. Teď jsem byl naštěstí ušetřen veškerých těchto obsesí a má hlava byla bez zátěže, pouze jsem si povídal a nečinně pozoroval okolí.
Když v tom se náhle dostavil překvapivý zvrat (už jen protože do této chvíle panovala nálada, která každou chvíli překvapovala). Zrovna když jsem naslouchal a hleděl na slečnu S. s největší otevřeností, což byla chyba, protože byla odkryta i má slabost a křehký cit, vše se proměnilo v obrovský vnitřní zmatek, který nemohl být vyřešen, protože za něj mohly oči slečny S.
Otevřenost byla známkou mojí největší upřímnosti a náklonnosti, živených právě jejíma očima (což jsem do této chvíle nevěděl), kterýma mě ale zanedlouho začala uchvacovat a dostávat do rozpaků. Nevěděl jsem, jestli se mé nynější až přehnaně milé chování, které přišlo na scénu zrovna tak najednou, zapříčiněné opojným ženským vlivem působícím možná samovolně a bez vědomí svého majitele, natolik odlišovalo od chování předchozího, aby nebylo zatěžko všimnout si této změny, a jak bych se měl tedy v případě znepokojení slečny S., kterou by můj nový výstup zarážel, dále chovat. Jestli vůbec ještě stojím se vší upřímností s niterním zájmem jen o zábavu a milou diskusi, nebo pouze sobecky nasazuji masku přetvářky a bavím se, obzvlášť s nadšením, aniž bych se chtěl bavit, ale zcela pro jiné důvody. Nebo zda-li sama slečna S., zodpovědná za dezorientovaný stav mé osoby a vědoma si účinku svých očí, rozhodně vyžaduje, abych si všeho všimnul, a proto své chování změnil od základu, očarován jejími schopnostmi a způsoby. Bylo spoustu otázek, na něž jsem neznal odpověd. Navrch všeho už ani nebyl den bez osudu, ale jako by bylo předurčené tu sedět a jako bych se měl od této chvíle vždy, ať je to jak chce, dostávat k jejím očím a ony by mě měly uchvacovat natolik, abych se i přes vlastní přesvědčení, že jde o přátelství, začal usmívat více než přátelsky a skrze slova a řečnění se jim dostávat čím dál blíže, kde by se to díky nim začalo jevit sladce a příjemně. Nebylo tedy vlastně vůbec žádné východisko z této situace a tak jsem chtěl s tímto dumáním nadobro skoncovat.
V hloubi přemítání jsem si však stačil ještě uvědomit, že jsme se stále více a více začali setkávat uprostřed našeho povídání se slečnou S. na stejném místě, a když se měnila témata hovoru, vždy jsme se stále dívali na probírané věci ze stejné strany a stejnýma očima, až na to, jak jsem již řekl, že její oči byly příčinou celého toho mého naklánění se a dychtivého toužebného zápalu být jim vnitřně i navenek co nejblíže. Slečna S. se tvářila skromně, nevyžadujíc téměř nic, neočekávajíc vůbec nic, ale o to bylo horší vidět tuto skromnost a nenáročnost v jejích očích, což bylo pro svá kouzla a mámení na výsost k nevydržení. Ať byla tedy pravda kdekoliv, vše jsem nakonec už opravdu hodil za hlavu. V duchu jsem slečnu S. zrovna ještě po chvilku obviňoval, že mě spoutala a možná chytla do pasti, ale pak jsem začal věřit v její nevinu a prosté nedopatření, kterého se svýma očima, podle mého uvážení, nevědomě dopustila, ale kterého v žádném případě, jak jsem zjistil, nelitovala. I kdybych se mýlil, její oči tu zkrátka byly. Už jsem nebyl ztracen ve svých otázkách, od kterých jsem upustil. Byl jsem pouze ztracen v jejích očích a mé dojmy se tedy vyplnily - bylo to příjemné.
Poté přišel jeden jediný okamžik, který byl přeplněný vším, o čem jsme si povídali a docela nejen toho, ale i všech těch kouzel a začarovaných nesmyslů, které člověkem zatřesou nebo ho na okamžik zmrazí - jako by se její oči rozprostřely po celé místnosti a já se nemohl ptát ani bránit se ani dělat už vůbec nic, ať bych chtěl najednou v rychlosti utéct nebo zarytě sedět. Bylo jedno, jestli v afektu vstanu, zaplatím a odejdu bez loučení, protože ten krátký neopakovatelný okamžik právě proběhl a takovýchto pár vteřin čehosi tajemného, nepochopitelného a zvláštního by nešlo nikdy zapomenout, i kdybych chtěl, a proto jsem dál seděl a dál jsme si povídali.