Město neonových úsměvů

Úterý - Prší

Středa – Prší

Čtvrtek – Prší

Pátek – Už neprší, ale je zataženo

Sobota – Zase prší

Neděle – Fouká vítr a svítí sluníčko. Už bych měl začít. Jo, řekl jsem si, že si budu psát deník, ale zatím to spíš vypadá jako historie předpovědí počasí.

Pondělí – Zaspal jsem. Což je, hmm, nic neobvyklého. A tak jdu do práce. Na střechách visí ještě čerstvé slunce, lidi se honí s časem a já si říkám, že tady asi nejsem úplně správně. Nablblý úsměvy a na to, že jsou upřímný, už nikdo nevěří: Vyžehlený košile, stejný aktovky, stejně vysoký podpatky. A tak jdu do práce. Kopu do kamení na cestě a napadá mě, jestli to takhle bylo vždycky. Na dobu před tím, si nevzpomínám, takže asi jo. Nemám tuhle dobu rád. Jakákoli jiná doba, by byla lepší než tahle. Měl bych se za to stydět, protože všichni ostatní se tváří spokojeně. I když nejsou, společnost si to prostě žádá a má to tak být. Jsem jako nepovedený panák. Prostě jen stojím a nechápu, kdo dělá co a proč. A je mi to jedno. Za tolik let života, kdy na ty nesmyslný historky koukám, je mi to upřímně jedno. Jedu si to svoje a čekám. A čekám. Přijela mi tramvaj. A tak jedu do práce. V tramvaji se mi udělá špatně. Samé úsměvy. Dojdu raději pěšky. Stojím před domem. Je to vysoký dům. Jako každý jiný v tomhle anonymním městě neonových úsměvů. Zavřu oči a nadechnu se. Na střechách pořád visí slunce, ale už zdaleka není tak čerstvé. A tak jdu do práce.

Je úterý a prší...