Happy end?!

Happy end?!
Díváte se na dívku, která měla dříve tak hezky upravené nehty, a teď? Teď jsou okousané z beznaděje do krve. „Kde jsem sakra udělala chybu?“, napadá ji při pohledu do zrcadla. Ale vraťme se na začátek tohoto příběhu.
Mladá a velmi hezká dívka jménem Jana právě přebíhá silnici a postaví se na zastávku. Každou chvíli by jí měl jet autobus. Dnes však na zastávce nestojí jako obvykle sama, ale o kousek dál stojí velmi pohledný kluk. I on si Jany všiml. Jakmile se na ní pohlédne, Jana svým pohledem uhne, usměje se a trochu zčervená. Autobus zastaví, Jana nastoupí a odjíždí domů. Další středu se takto potkají znovu. Pohledný kluk se osmělí a vykročí k ní: „Ahoj“, řekne. „Ahoj“, odpoví nevinně a skromně Jana. Po krátkém seznámení společně nastupují do autobusu. Dnes mají společnou cestu.
Na začátku by tomu možná někdo nevěřil, ale už jsou to 2 měsíce, co jsou ti dva spolu. Petr, tak se její milý jmenuje, je o 5 let starší, ale Janě to nevadí. Snad právě naopak, cítí se s ním: „lépe než s kýmkoliv jiným.“, jak sama říká. Cítí, že je opravdu zamilovaná a myslí si, že i Petr je na tom stejně. Vídají se každý den, on ji vyzvedává před školou a každou středu chodí do kina. Vypadá to jako ideální vztah, dokonce by se dalo použít spojení „pravá láska“.
Idylka se však postupem času nějako mění-poté co spolu Jana s Petrem strávili noc. Petr je den ode dne náladovější. Častěji než s Janou tráví večery u piva s kamarády. Skoro jí neodepisuje na smsky a středeční večery sedí Jana sama doma. Vlastně poslední dobrou tráví skoro všechny večery sama. Naposledy se viděli o víkendu, vzpomíná. V neděli spolu jeli na oběd, Petr byl zase velmi tichý a Jana to nevydržela a zeptala se, jestli ho něco netrápí, suše jí odpověděl: „Prosím, neřeš to, jsem jenom unavený.“ To byla vlastně skoro poslední věta, co jí Petr řekl.
Středa večer, Jana opět sedí sama doma. Čte si časopis, spíše jenom listuje jeho stránkami, vůbec to totiž nevnímá. V hlavě má stále jedno jméno, jednoho člověka, jeden velký otazník-Petr! Najednou se lépe zadívá a zaujme ji dvoustránkový nadpis testu: „Nejsi tak trochu naivní?“. Pohlédne na mobil a zase zpět na nadpis. V tu chvíli si to uvědomí. Petr dostal, co chtěl, tak proč by s ní zůstával. Cítí, jak v ní proudí krev, jak by nejradši běžela za Petrem a řekla mu, co si o něm myslí, ale chtělo se jí i brečet. Slzy zvítězily.
Vždy jí záleželo na tom, jak vypadá a co si o ní ostatní myslí. Chodila upravená a správně nalíčená, podle svých určitých pravidel. A teď? Sedí tu jak hromádka neštěstí. Dříve hezky upravené nehty, teď okousané z beznaděje do krve. „Kde jsem sakra udělala chybu?“, napadá ji při pohledu do zrcadla. S beznadějným pohledem se hroutí k zemi, připadá si tak hnusná, už ne ošklivá ale hnusná. Na tváři má černé šmouhy od řasenky, černé kapky smývají její dokonalý make-up a špiní oblečení, které s takovou pečlivostí vybírala. Kolik času asi strávila přípravou na setkání s Petrem, klukem, který ji tak chladně naznačil, že pro něj byla pouhým zpestřením.
Naposledy pohlédne do zrcadla a poté ho roztříští na spousty střepů. Už ani nebrečí, už jí to nejde, pouze vzlyká. Je prázdná, své vše svěřila Petrovi, který ji tolik zklamal. Její ruka sáhne po střípku. „Střípek lásky“, řekne ironicky a zabodne ho do svého těla, které tolik nenávidí. Krev jí stéká po celém těle. Své ruce sepne a položí si je na hruď. Pomalu přestává vnímat. Už nikdy se nedozví, že Petrovi umřel bratr a on nebyl schopen se s tím někomu svěřit, už nikdy…