Jak se rodí jména

Jak se rodí jména

Pod vysokými štíty hor, jejichž vrcholky pokrýval sníh mnohdy až do časného léta, a které stály v cestě snad i mrakům, ležela malá osada. Pár chalup se k sobě tisklo, jakoby se bály, že se ztratí v zimních metelicích a lidé, kteří v nich přebývali, byli úplně obyčejní. Jeden krejčík, kovář, pár chalupníků, byl tu i krčmář, ke kterému se chodilo po těžké práci na políčkách pod osadou. Jen jedna chaloupka, vlastně to byla salaš, stála opodál druhých. Tak jak salaše zvyknou, byla až úplně nahoře, skoro při vstupu do obrovské doliny vedoucí k srdci hor. Stádo ovcí, pes a starý ovčák, to bylo osazenstvo tohoto obydlí. Ovčák tu žil už od nepaměti, znali ho všichni a on znal ještě mnohem víc. Jinak se mu neříkalo nežli Gazda, a bylo to dobré jméno.
Byl mlčenlivý, v krčmě ho bylo vidět málokdy a spíš proto, že přišel prodat sýr, než by tam popíjel. Ale byla-li ta správná chvilka i se zastavil a půldecku si vypil.
„ Všetkého akurát“ říkal když mu nabízeli další, nasadil si na hlavu starý šedivý klobouk a odcházel nahoru, do salaše.
Pastva byla na slunečních stráních dobrá a zdálo by se že ani není třeba ovce do daleka vyhánět. Přesto každé léto, tak v půli, Gazda stádo sehnal, zamkl salaš a vyrazil do velké studené doliny.
„Gazda táhne, v hlavě vázne“ křičeli hoši vidouc, že se stádo dává do pohybu směrem k horám. To slyšeli doma otce tak hovořit:
„ Starý Gazda zase táhne do hor, v té jeho hlavě to opravdu divně vázne, když nechá dobré dole a jde se trmácet do doliny!“
Gazda se jen usmál pod obrovitý knír a hnal stádo stále dál, do útrob skalních štítů. Než se dolina stočila za první štít, zastavil se, otočil a očima přejel celý kraj. Lesy, lesy a lesy, občas pár políček a chaloupky jako hřiby. To byl jeden svět. Ten, který ho bude čekat až se vrátí.
Nyní jde do toho druhého, do toho svého. Do ticha, které je tak průzračné, že je v něm slyšet hlas vlastní duše. Musí a touží tam jít, neboť jen jeho nitro mu vždy, pokaždé, poradí jak dál životem. Kdyby se spolehl jen na svou hlavu, dávno už by tady nebyl. Pouze jeho duše mu dokázala poradit jak žít a přežít ve světě, kde se pochyby, nemoci a lež uhnízdily v lidech a začaly je svádět z cesty pokory, zdraví a upřímnosti.
Pomalu se vnořil i se stádem do lesa, který se táhl dolinou až do výšek jemu náležejících, kde se postupně změnil v kosodřevinu, občas protkanou vysokou limbou, až se i ta ztratila v obrovských žulových suťoviscích. Pak už jen tráva a štíty hor.
Ovce se mezi stromy umně proplétaly, ty starší ( hlavně beran, ostřílený a sebevědomý vůdce stáda) lehce sledovaly lesní chodník vedoucí ven z lesa.
„ Na limbách počkajte!“ zvolal Gazda a sám pomalu procházel lesem, zhluboka vdechujíc lesní vůni plnou živice a podhoubí. Stádo se mu brzy vzdálilo, aby na něj spořádaně počkalo na prostranství nad lesem. Zde se otevíral krásný výhled na kopce a dolinu vedoucí stále výš, jejímž středem protékal horský potok. Prudký, modrý a ledový. Stály zde tři mohutné borovice, pod kterými se dnes utábořili. Jejich cesta ještě nekončila, ale ovce se potřebovaly napít a o pastvu zde také nebyla nouze.
„ Zajtra tiež dobre,“ řekl Gazda, nanosil dřevo a přichystal se na noc.
Druhý den šli dál. Dolina se klikatila stále výš, Gazda však za jedním z hřebenů spadajících do doliny zabočil a dal se směrem do nitra nenápadně se otevírající kotlinky. Ta byla dokonale skryta před pohledem z „chodníku“ a pouze ten, kdo nebyl líný sejít a vkročit do trávy a kamení ji mohl objevit. Po několika stech metrech, za skalním výstupkem, se otevřel pohled na malý zázrak přírody. Krásná zelená travička, sladší a šťavnatější než jakou bylo možno najít v údolí, pramen vody, vytékající přímo ze skály a teplo takové, jaké by člověk v horách nečekal. Opodál bylo jezírko s vodou, která vyvěrala až z hlubin země a byla ještě horká.
„ Tak sme došli, som doma,“ prohodil Gazda, vysvlékl se z šatů a nahý jako Adam se vnořil do jezírka s horkou vodou. Ovce se rozprostřeli po kotlince a psík si našel místo ve stínu borovice.
Gazda se koupal dlouho. Smýval ze sebe roky času a jeho tělo se pomalu měnilo. Ruce sílily, nohy pružněly a bělavé vlasy se začaly zbarvovat do havraní černi. Když vystoupil z lázně, stál tu zdatný mladý muž, v plné síle a zralosti. Nechal slunko aby ho osušilo a pak se oblékl.
„ Prídem večer,“ řekl psíkovi. „Stráž a nepoľavuj!“ napomenul ho ještě a pružným horalským krokem vyrazil zpět do velké doliny.
Před vústěním do kotlinky začal čistit stráň svažující se do ní. Obrovské balvany, které sem nametly sněhové laviny a jarní tání, zvedal nadlidskou silou a odvaloval je tak, aby průchod do kotlinky nebyl ničím zatarasený. Věděl a věděl to pouze on, že kdyby nevyčistil tuto část doliny, s příchodem první sněhové bouře by se všechen sníh z okolních štítů vlil do lesa a netrvalo by to příliš dlouho, z lesa ven a do osady. A to by byl konec osady i lidí v ní. Malá a nenápadná kotlinka však byla schopna a byla k tomu účelu i stvořena, zachytit obrovské množství sněhu z bezpočtu sněhových lavin, které v průběhu zimy do velké studené doliny popadaly. Byl to jakýsi „sněhový mlýn“, kde se to hrubé semlelo a pokud něco zbylo, nemohlo to už lidem v údolí ublížit. Gazda měl za úkol jediné. V průběhu léta připravit vše tak, aby s příchodem zimy byli lidé dole v bezpečí. To bylo jeho poslání. Sdělení, které mu dala duše při dlouhých procházkách po zdejších kopcích, dávno před tím, než se tu objevili první lidé.
„Chraň a budeš chráněn! Pracuj a budeš mít sílu! Věř a víra tě povede!“ To mu duše řekla a on pochopil, kde je jeho místo.
Tvrdě pracoval celý zbytek dne a když se začalo smrákat vrátil se ke stádu. Usínal s poděkováním a myšlenkou na další den. Tak ubíhalo léto…
Svoji práci na „úklidu“ doliny prokládal výlety po okolních kopcích. Vystupoval na ně odvážnými chodníky, které mnohdy až braly dech svojí strmostí, stál na vrcholcích čechrajících vysoká mračna, hleděl dál, než kam oči obyčejných smrtelníků viděli a dával štítům jména.
„ Ty si Široká! Ty Kostol! A ty vyzeráš ako skriňa!“ usmál se na Skriňovú horu.
„ Z teba mám Závrat,“ prohodil jindy, když se vyškrábal do jednoho ze sedel, oddělujících jednu dolinu od druhé.
„A ty si Vysoká!“ zahlaholil na vrcholu té nejvyšší hory v okolí. Jeho hlas se nesl nad vrcholky štítů a dolehl asi až k lidem v osadě. Neboť jak jinak si vysvětlit, že tomu kopci začali říkat i oni Vysoká?
Byl to dar, který Gazda dostal od své duše. Dar pojmenovat věci pravými jmény. Byl mu „odměnou“ za jeho upřímnost a víru v Sebe sama. Když byl dole v osadě, pojmenovával lidi, žijící v ní. Stačilo aby jednou jedinkrát nazval toho, či onoho jménem a lidé si ho zapamatovali a používali, jakoby se nápad nazývat dotyčného právě tímto jménem zrodil jim samotným v hlavách. A když se lidé přeli a neuměli se dohodnout, čí je tedy vlastně chyba, zavolali si Gazdu a on jim jejich spory vždy narovnal. Síla jeho přesvědčivosti a upřímnosti byla veliká.
Ke konci léta byl jeho úkol splněn. Dolina byla uklizena, cesta pro ničivé sněhy volná a bezpečí lidského rodu zajištěno. Gazda se naposledy toho roku vykoupal v jezírku.
„ Tak o rok dovidenia,“ rozloučil se pohledem s tajemným údolím a sehnal stádo dohromady.
„Ideme dole, hoja hoja ovečky moje, už nás čakajú!“ zavolal a vydal se zpět do světa lidí.

* * *

„…ale ty jsi mi slíbil opravdické povídání a ne pohádku!“ postěžoval si malý Josífek, když jsem skončil s vyprávěním.
„Jak to pohádku? To, co jsem ti vyprávěl, je pravda,“ namítám.
„A kde je teda ten Gazda, já jsem ještě žádného takového neviděl a to na hory jezdíme!“ nedá se odbýt můj syn a na spaní, které jsem mu měl vyprávěním přivodit, opravdu nevypadá.
„Zrovna tady u tebe v pokoji jeden bydlí!“ usmívám se a pobaveně sleduji jeho oči , které se údivem rozšiřují.
„Cože? Tady?! A kde?“ ptá se nevěřícně.
Prstem mu poklepu na hruď.
„Tady, ve tvém srdci bydlí jeden gazda. Jmenuje se Josef a stará se o to, aby se tobě a tvému tělu nic nestalo. Sice ho nevidíš, protože ho vidět nemusíš, on svou práci dělá poctivě a bez přestávky, ale někdy ho určitě cítíš. To když zlobíš, nebo si hraješ tak, že si můžeš ublížit. Potom tě sevře na prsou, to jak ti gazda domlouvá a říká ať toho necháš. A ty bys mu měl vždycky poděkovat za to upřímné upozornění, že jsi v nebezpečí.“
„ Ty lidi mu taky neděkovali!“ odmlouvá Josífek.
„Protože o tom, že Gazda je tím čím je, nevěděli. Ale ty už to víš. Můžeš toho i využít, ale je třeba za to vždycky poděkovat.
„A to mu mám říkat Josefe?“ ušklíbne se Josífek.
„Říkej mu jak chceš, hlavně si od něj nech vždycky poradit. Pak se ti dobře povede.“
Přikryl jsem Josífka peřinou a dal mu pusu na dobrou noc.
„ Tak dobrou, a měj se na kopcích dobře!“ rozloučil jsem se s ním i s jeho gazdou…