Střípky minulosti

Krása hvězd je nepopsatelná. Každá si září na nebi, jako by neměla nic jiného na práci. I když to nejsou hvězdy, třeba jen planety odrážející světelné paprsky. Tam někde mezi těmi krásnými body na noční obloze, tam je něco dosud nepoznané.

Bylo tomu již několik hodin, co mu doktor oznámil onu nešťastnou zprávu o jejím stavu. Mezitím co seděl na lavici v čekárně na pohotovosti, trápily jej výčitky svědomí. Byl si vědom toho, že ji do toho starého polorozpadlého domu neměl lákat. Jen těžko přijímal fakt, že po propadu do sklepa mohlo vzniknout tak vážné poranění, že vedlo k ochrnutí. To všechno kvůli rozbitému zrcadlu. Nepatrná drobnost ovlivnila její život napořád.
"Nedá se s tím něco dělat? Nějak ji zachránit, aby mohla chodit?" vzhlédl k doktorovi, který za ním znovu přišel. Oči měl plné zoufalství a naděje na alespoň nějakou pomoc.
"Je mi líto, nyní Vám nemohu přesně říci, co bude zítra, natož za rok." Muž v bílém plášti se snažil být pln soucitu. S takovými situacemi se setkával téměř denně. Měl to v popisu práce.
"Ale říkal jste, že to má do konce života!" nechápal, přičemž nevědomky vytáhl střep z kapsy a mrštil jím do protější zdi. Kupodivu se rozpadl na tři kusy.
Doktor se na něj podíval skrze své staromódní brýle. "Tak to vypadá právě teď. Bude tu muset zůstat nějakou dobu na pozorování a pak se uvidí, co dál. Omluvte mě, ale nerad bych vám dával klamné naděje."
Složil ruce do dlaní. "Klamná naděje je alespoň nějaká naděje." zamumlal do vzlyku. Lékař přikývl, ale on to neviděl. Pak pomalu zvedl hlavu. "Mohu ji teď vidět? Prosím!"
"Dobrá, ale poprosím vás, buďte tiše, před chvílí ještě spala. Nejspíš se snaží načerpat novou energii z bezvědomí."
"Děkuji!" řekl velmi vděčně, zvedl se, sebral ze země střípky, načež následoval bíle oděného muže.

Lékař jej uvedl do pokoje. K jeho prosbě je tam zanechal o samotě.
Když se za ním zavřely dveře, jeho pohled stanul na nemocničním lůžku a nehybném těle na něm. To tělo bylo její. Nehýbalo se, až na nepatrné známky dýchání. Jednu ruku měla obvázanou kolem zápěstí, měla několik lehkých šrámů a přes tenkou deku bylo poznat, že má ošetřené i končetiny. Z levé ruky jí čněla kanyla.
Tichým krokem došel k její posteli a posadil se na přistavěnou stoličku. Vypadala, že spí. Víčka měla zavřená. Pár pramínků vlasů jí spadalo přes obličej, a tak je opatrně odsunul.
"Ani nevíš, jak mě to mrzí." Zašeptal. Koutky úst se mu začaly třást v návalu potlačovaného pláče.
Ve svém snu uslyšela jeho tichý hlas a na oplátku zašeptala: "Jsi tu se mnou."
"To víš, že jsem." pohladil ji po vlasech. "Přece bych tě neopustil."
"To jsem ráda." odpověděla.
Chvíli třepotala víčky a poté si začala přivykat umělému osvětlení. "Jsem v nemocnici, viď?" zeptala se.
"Je mi to líto, já nechtěl, aby se ti něco stalo." vyhrkl tiše. Když se její oči nasměrovaly do jeho očí, horké slzy mu stékaly po tváři ještě víc. "Nechtěl jsem, abys takhle skončila napořád."
Pokusila se usmát, ale ještě byla zmátořená sedativy. "To je v pořádku. To se spraví."
Ironicky se nad tím začal smát. Ona je odsouzena na vozík a říká, že to bude dobré? Tahle myšlenka ho dojala. Vždy myslela pozitivně.
"Proč se směješ?"
"Já.. nevím. Jsi pořád stejná. Nic si z toho neděláš. Jenže víš co já? Já si to bude pořád vyčítat. Každý den na tebe budu myslet a modlit se, aby ten den šel vrátit a -"
"Pšššt." zarazila ho a chytila za ruku. "Nechci aby sis to vyčítal. Rozumíš, nevyčítej si to, není to tvoje vina."
Její dlaň si položil na tvář, aby zjistil, zda je stále tak hebká a sálá teplem, jako předtím.
"Neměl jsem tě přemlouvat."
"Já tě prosím, nedávej si to za vinu."
"Ale-"
"I kdyby, já bych ti to odpustila. Nikdo za to nemůže. Je to osud, který jsem měla napsaný ve hvězdách."
"Proč... proč? Zatracené zrcátko!" zaklel.
"Nechal sis ho, doufám?"
Sklopil hlavu a ona poznala, že něco není v pořádku. "Vyhodil jsi ho? No tak! Odpověz mi!"
"Kdepak, nevyhodil. Ale rozbil jsem ho vzteky na tři kusy, když jsem jím hodil do zdi." přiznal se.
"Ach, zlato, to nevadí, hlavně jej nikam nezahazuj. Udělej to pro mě, prosím. Jsou to naše střípky minulosti."
"Slibuju, jako že ve hvězdách je tvůj osud propletený s tím mým a je dáno, že se o tebe budu starat a neopustím tě."
Prsty setřela jeho slzy a sama jich pár uronila v úsměvu.
"To si piš, že jsou propletené." zašeptala. Byla velmi vyčerpána a to se projevilo. Pár minut při vědomí jí stačilo, aby se znovu unavila a zavřela oči. "Jen si zdřímnu..."