žlutě hořký svět

Svět byl žlutý stejně jako tramvaj, v níž se vracel ze školy. Pozoroval lidi kolem sebe, jejich obličeje bez úsměvu, masky, které si na cestu nasadili a sundali až doma. Bavil se tím, jak mu uhýbali pohledem, když ho přistihli, že se na ně dívá.

Ale ona neuhnula.

Nedokázal posoudit, jestli ji už někdy viděl, přesto mu byla něčím povědomá.

(Jsem zpátky. Vrátila jsem se.)

Nečekaně na něj promluvila.

"Pamatuješ si mě?"

Na okamžik v něm zatrnulo. Tak přece…

"Ne… Měl bych? My se známe?"

(Její pohled, ten pohled plný lásky a plný smíchu a smutku a zrady a nepochopení… Pohled, který pálil a zároveň hřál, pohled, který se bál a který prosil…)

Nevypadala ani překvapeně, ani dotčeně.Prostě jen kývla hlavou a svůj pohled od něj odvrátila (ten pohled…). Příští zastávku vystoupila.

Nešlo mu to z hlavy. Chtěl vystoupit a běžet za ní a požádat ji o vysvětlení, ale neudělal to. Bál se.

(Věděl to…)

Pořád měl před očima ten její pohled a nechápal vůbec nic.

Tu noc se mu zdál sen.

Probudil se zpocený a vystrašený, oči zalepené od slz, přesto byl šťastný.

(Byla to ona. Vrátila se.)

A svět začal chutnat po malinách.

Byl to sen o telefonu. Telefon zvonil a v tom se promítlo všechno. První zazvonění. Schody naproti zastávce, všechna ta radost a štěstí a láska a jejich smysl života… Ticho mezi prvním a druhým zazvoněním. Varovné ticho. Ticho před bouří. Druhé zazvonění. Bouře. Strach. Zoufalství. Věděl, co se dozví, když zvedne sluchátko. Nechtěl se to dozvědět. Nechtěl, aby se to vůbec kdy stalo. Třeba tomu zabrání, když to nezvedne. Nic se nedozví, nebude co se dozvědět, protože se nic nestalo, a všechno bude zase krásný, všechno bude jako dřív… (Nic nebude jako dřív.) Třetí zazvonění. Skřípění brzd a typický nemocniční pach a nebe, které pláče s ním a jeho slzy mísí se svými… Pak už jen ticho před čtvrtým zazvoněním, fotka a náhrobek, kde je vyryté její jméno. Už to nemohl dál poslouchat.

Třesoucí se rukou zvedl telefon.

"Pamatuješ si mě?" uslyšel a probudil se.

Musel ji vidět. Hned. Musel ji znova potkat, nedovolí, aby ji ztratil, když ji konečně znova našel. Když našla ona jeho. Vrátila se.

Vystoupil z autobusu, přešel na druhou stranu a sedl si na schody, na jejich schody, a čekal. Bylo mu jedno, jak dlouho bude muset čekat. Věděl, že přijde (musí přijít), nenechá ho tady, byl odhodlaný nehnout se odtud ani na krok. Ne bez ní.

Přišla. Byla to ona. Ten její pohled. Vstal a vyčkával, až k němu dojde, nemohl udělat jediný krok, nohy mu zdřevěněly, celý se třásl a srdce mu tlouklo jako na poplach.

"Stýskalo se mi," řekla a vztáhla k němu ruce. Objal ji a přísahal, že už ji nikdy nepustí, už mu ji nikdy nikdo nevezme. Plakali a smáli se jako šílení.

"Chceš jít se mnou?"

Přikývl.

"Pak víš, co musíš udělat…"

Věděl.

Chtěl. Moc. Už tolikrát.

Nevědomky si bříškem prstu přejel po malé jizvičce na zápěstí.

Nikdy to nedokázal a nedokáže to ani tentokrát.

Schoval hlavu do dlaní, po tváři mu stékaly slanné potůčky a končily ve špíně na kamenných schodech. "Já nemůžu," řekl nakonec, ale ona už byla pryč.

S jejím odchodem přestal svět chutnat po malinách, zhořkl a byl zase žlutý. Žlutý jako tramvaj, kterou se vracel domů, pozoroval lidi kolem sebe a doufal, že ji zase spatří.

A pak ji vážně uviděl. Vlastně to ani sám nečekal, hledal ji, ano, ale nebyl připravený na to, že ji najde. Zíral na ni jako v tranzu a věděl, že musí něco udělat. Než bude pozdě.

Nepatrně zčervenala, když přišel až k ní.

"Pamatuješ si mě?" zeptal se.

Chvilku přemýšlela, trochu zkrabatila čelo a nasadila takový zvláštní, ale jemu sympatický výraz.

"Asi ne… Promiň… Měla bych?"

"Tomáš," podal jí ruku a usmál se.

"Tereza."