Alexovo jaro

Byla zima. Sněžilo. Byla pustá, pesimistická až depresivní noc. Vichřice sílila a venku již nebyli ani nejpozdnější pejskaři. Vracel jsem se domů z párty u Rendy. Prošel jsem temným průchodem, dále se dal temnou, úzkou uličkou. Měl jsem na sobě sice šedivý kabát, zimní boty a čepici, ale ani to mě dosti nezahřálo. Pozastavil jsem se a třel o sebe ruce, když v tom jsem zaslechl křik. Nakoukl jsem do okénka od sklepa a naskytla se mi podívaná, z které mi doslova vstávaly všechny chlupy na těle. To co jsem tam tehdy viděl, jsem nikomu neřekl, a nikdy na to nezapomenu. Což o to, že jsem viděl já jeho, ale horší již pro mě je, že i on viděl mě. To jsem se mohl přerazit, jen abych odtamtud co nejrychleji zmizel.
Ale chtěl jsem na tu noc zapomenout. Přísahám. Ale mě to nedalo spát. Je to pár měsíců. Už nesněží. Je jen sychravo a často prší. Šel jsem tedy jednou se psem naší sousedky na procházku, když v tom ten pes začal strašně štěkat a vyvádět. Uvědomil jsem si, že stojíme vedle oné uličky. Že se tam linul nesnesitelný zápach, to zachytil i můj nos. Domy, které tvoří uličku, se zdály být neobydlené. Některá okna byla otevřená. Uvázal jsem psa u dopravní značky a…Vím, že jsem to neměl dělat. I tenkrát jsem si uvědomoval, že bych to neměl dělat, ale vlezl jsem do domu, ke kterému patří onen sklep.
Zápach tam byl zřetelně silnější. Uvnitř bylo šero. Jediné světlo místnosti poskytovaly sluneční paprsky šeřící přes kalná okenní skla. Zanedlouho si mé oči na šero zvykly. Začínal jsem rozeznávat nejrůznější předměty. Dům vypadal, jako by tam dříve žila rodina. Řekl bych, že tak pětičlenná. Určitě zde žilo malé batole. Krupicová kaše, hnijící na lince, nemohla být starší tří měsíců. Když tu se za mými zády ozvala rána. Jak já jsem se vyděsil! Zběsile jsem popadl starou židli a napřahav se jsem se otočil připraven k boji a… „Uf“ Oddechl jsem si. Byla to jen okenní tabule, která působením větru narazila do zdi. Ale začalo pršet. Nemohl jsem toho psa nechat venku na dešti přivázaného k dopravní značce. Vylezl jsem oknem a psa odvedl k jeho paničce.
Zbytek dne jsem přemýšlel nad tím domem. Později odpoledne jsem to už nemohl vydržet. Popadl jsem baterku a své jo*, a vydal jsem se směrem k záhadnému domu. Cestou jsem ještě přemýšlel, mám-li se tam vůbec vrátit. Už nepršelo, ale cesty byly mokré, a na každém třetím kroku jsem potkával louže, které na mě vyhlížely zklamaně a ustaraně. Dorazil jsem k uličce a ještě chvíli váhal. I když venku bylo ještě světlo, ulička byla tak úzká a vysoká, že tam nezbloudil jediný sluneční paprsek. Rozsvítil jsem baterku a pohlížel do uličky. Měl jsem divný pocit v žaludku, ale i přes to jsem poznovu vnikl do stále zapáchajícího domu. Mouchy si v kuchyni hověly, zatímco mně se zvedal žaludek. Zakryl jsem si nos rukávem a pokračoval do další místnosti.
Nejspíš sloužila jako obývák. Byla zde televize, pohovka i konferenční stolek. V zadní části místnosti se skrývala zbořená knihovna, od které se táhl pruh krve až k poklopu, který vedl do sklepa. Přistoupil jsem k poklopu a pokusil se ho otevřít. Šlo to ztuha… vlastně to nešlo vůbec. „Krucipísek!“ Vykřikl jsem polohlasně, přičemž jsem svým jo praštil do poklopu. Poklop však byl překvapivě dosti zpráchnivělý a prorazil jsem ho. V tom okamžiku od zdola vyvanul nepředstavitelně silný zápach. Něco takového jsem ještě nezažil. Zvedl se mi žaludek a musel jsem na vzduch. Bylo mi nějak celkově nevolno. Už se mi nechtělo vracet se tam. Šel jsem domů.
V cestě mi stále ležely kaluže. Mám rád takové počasí. Rád chodím s hlavou sklopenou a přitom hledím do nebe. A ten den bylo nebe zvláště shlíženíhodné. Začalo zapadat slunce, a tak kaluže pozvolna získávaly krvavý nádech. Východ slunce mám ale mnohem raději.
Na příští den měl svátek Eduard, můj děda. Měl jsem se na něj jít v nejbližší době podívat, ale nechtělo se mi. Nemám si s ním co říct. Nesnáším ty chvíle, kdy se s neupřímným úsměvem tážeme navzájem dokola pořád na ty samé otázky, jako posledně a předposledně a vždycky předtím v domnění, že tomu druhému snad dělá radost, že nás vidí. Ale cosi uvnitř mě nutí tyto chvíle pořád znovu a znovu opakovat. A tak nebylo zbytí a absolvoval jsem to raději hned. „Dobré poledne dědo. A vše nejlepší k svátku.“ Řekl jsem při podání ruky na pozdrav. On mi ale místo pozdravu odpověděl s překvapením v hlase: „Alexi, my jsme byli domluvení? Odpusť, chlapče, ale dnes na tebe nemám čas. Mám nějakou neodkladnou záležitost. Ehm… nemohl bys přijít jindy?“
Vyhověl jsem mu… tedy alespoň v tom, že jsem ho nezdržoval. Byl jsem takovýmto vývojem situace docela potěšen. Vlastně jsem si tím pro tuto polovinu roku návštěvu příbuzných odbyl.
Když jsem v podvečer přišel domů, nechtělo se mi nic dělat. K večeři jsem si uvařil instantní polévku, přičemž jsem přemýšlel nad zítřkem, jak nejlépe ho využít. Spát jsem šel brzy a brzy ráno jsem vstával. Procházel jsem se prázdnými ulicemi a pozoroval v kalužích východ slunce. Když už se docela rozednilo, zamířil jsem si to i se svým jo do stále ještě tmavé uličky se zapáchajícím domem. Vklouzl jsem dovnitř, a když jsem vcházel do obýváku, uslyšel jsem za sebou někoho vykřiknout mé jméno.
Prudce jsem se otočil a s vykulenýma očima napřáhl jo… „Dědo! Co tady proboha děláš?“ Vypravil jsem ze sebe, když jsem poznal tu osobu naklánějící se oknem dovnitř. „Spíš co ty tu děláš?! Tady bys vůbec neměl být, Alexi! Okamžitě pojď pryč! Co je to za smrad? Zavolám policii. Pojď ven!“ Vyjel na mě děda. „Prosím tě, nikoho nevolej! Policie je jeden z nejzkorumpovanějších orgánů v této zemi. Těm nemůžeš věřit!“ Musel jsem dědu zastavit. On byl ještě ze staré generace a občas zapomínal, jak se věci změnili od dob, kdy on byl mladý. Vytrhl jsem mu mobil z rukou. „Dědo! Tohle není žádná sranda. Jestli někdo zjistí, že jsme tu byli, budeme mít velké problémy, natož pak, když se o tom dozví policie.“ Snažil jsem se dědu uklidnit. „O co tady jde? Děsíš mě ještě víc.“ Rozklepal se děda. Popravdě jsem vylíčil celou historii. Přece, je to můj jediný příbuzný. Pak jsme odešli ke mně domů.
„Alexi, mám problém. Sebrali mi byt. Chtěl bych tě poprosit, jestli bys mě nechal u sebe. Přišel jsem, jak nejpozději to šlo, ale už od čtyř hodin mrznu na ulici. Zrovna když jsem na tebe zvonil, tak jsem tě uviděl zacházet za roh. Dohnal jsem tě až v tom domě.“ Vysvětlil mi děda celou situaci, když už jsme u mě doma seděli nad šálkem čaje. „Samozřejmě u mě můžeš zůstat. A co se vlastně stalo? Proč ti sebrali byt a vyhodili tě ve čtyři ráno na ulici? Nerozumím tomu.“ Děda mi odpověděl něco v tom smyslu, že to teď nechce rozebírat. Nadále bylo toto téma tabu. Respektoval jsem to, i když se mi to zdálo přinejmenším podivné.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi nevadila přítomnost dědy v mém bytě, nebo že jsem tomu byl dokonce rád… Tedy dědovi jsem pochopitelně lhal. Veskutečnosti mě to ale docela štvalo. Své soukromí mám rád nadevše a nerad s kýmkoli cokoli sdílím. Slíbil jsem mu, že už se do toho domu nevrátím. Chvíli u mě bydlel jen tak a později si u mě nahlásil trvalé bydliště. Našel jsem si brigádu v knihovně a tak jsme se vídali méně.
Přesně týden po mém svátku byl Svátek matek. Byli jsme ten den s dědou na hřbitově, u rodinného hrobu. Moji rodiče zemřeli, když mi bylo 11 let, pár týdnů před Vánoci. Zemřeli při atentátu na jednu banku. Oficiálně se útočníci nenašli, ale vsadím boty, že v tom jela i policie. Ředitel oné banky, který mimochodem při atentátu také zemřel, se v tu dobu odvážil obvinit vysoké policejní důstojníky z nějakých machinací. V době atentátu jsem byl zrovna ve škole. Dlouho jsem pak na rodiče doma čekal. K večeru přišel děda a pověděl mi o tom, co se stalo. Nemohl jsem tomu věřit. Nechtěl jsem tomu věřit. Zhroutil se mi celý svět, najednou nic nemělo smysl. Jako by mě někdo vydlabal jako dýni. Uvnitř jsem měl prázdnotu. Byl jsem apatický ke všemu a ke všem. Ale zanedlouho jsem se s tím smířil a pomalu se vrátil do normálu.
Večer byla bouřka a děsný liják. Tak nějak na mě všechno padlo. Vzpomněl jsem si na ten dům, a co jsem v něm před půl rokem viděl. Zase jsem vzal jo a baterku a vydal se tam. Vím, že jsem dědovi slíbil, že už tam nepůjdu, ale ani ve chvíli, kdy jsem mu to říkal, jsem to nemyslel vážně. Když jsem vklouzl do toho domu, nemohl jsem uvěřit svým očím. Všecko bylo pryč. Žádný nábytek, jen holé stěny a opravený poklop od sklepa. Venku řádil silný vítr. Myslím, že začaly padat kroupy. Všude kolem mě to skučelo, hvízdalo, klapalo a bouchalo. Vtom se jedna z těch ran dotkla přímo mě. Někdo mě kopl přerostlou nohou do zad tak, že jsem odletěl asi pět metrů. No… možná to trochu přeháním, ale v té chvíli mi to tak aspoň přišlo.
Když jsem se trochu vzpamatoval a otočil se, stál proti mně plešatý obr. Ten chlap musel měřit aspoň dva metry. Na jednu stranu to pro mě bylo vlastně dobré. Takový kolos se jistě nemůže pohybovat příliš rychle. Než jsem se postavil a sebral jo, obří chlápek zaútočil znova. Tentokrát mě chtěl udeřit svou silnou pěstí do obličeje, ale uhnul jsem mu a praštil jsem ho jedním koncem jo do břicha. Nevypadal na to, že by mu to působilo sebemenší bolest. Otočil se a pokusil se mě chytit za krk. Proklouzl jsem mu pod levou paží, odrazil se od stěny a skočil mu na záda. Škrtil jsem ho svým jo a chvíli to vypadalo, že to funguje, pak mě ale čapl a hodil přes rameno. Moje potenciální energie s úmyslně přidanou energií protivníka zkombinované s dopadem zády na tvrdou zem mi způsobili vyražený dech. Pomyslel jsem si, „To je můj konec. Teď mě zabije.“ Snažil jsem se ještě bojovat, ale bez dechu to jde poměrně těžko. Tenhle zápas netrvající snad ani minutu skončil silnou ranou do zátylku… mého zátylku.
Nejdřív jsem ucítil svá záda. Pak hlavu a krk. Upozorňovali na sebe dost intenzivně a vytrvale. Posléze jsem si začal uvědomovat sám sebe. Otevřel jsem oči, ale nic jsem neviděl, tak jsem si nebyl jistý, jestli jsem je skutečně otevřel. Taky mě napadlo, jestli jsem neoslepl, ale hlava mi třeštila tak, že jsem nad tím nemohl déle uvažovat. Pokusil jsem se pohnout, ale bolest mi prostřelila celým tělem. Byl jsem vyčerpaný. Začal jsem přemýšlet o… už ani nevím. Hnedle jsem zase usnul.
Když jsem se probudil podruhé, už jsem v šeru kolem sebe rozeznával místnost. Byl jsem naživu. Neuvěřitelné! Proč mě ten obr nezabil? To nikdy nepochopím. S pachem čisticích prostředků se mísil smrad z hnijícího lidského masa. Tak mě napadlo, jestli to není moje maso… ale nebylo.
Ležel jsem ještě asi půl hodiny, než jsem si uvědomil, že mě šíleně zábnou záda. Pokusil jsem se sednout si. Záda bolela, ale šlo to. Absolutně jsem nechápal, kde jsem. Chvíli jsem tak ještě seděl na studené zemi a cítil, jak ze mě vysává všechno tělesné teplo. Postavil jsem se a kulhavým krokem obcházel stěny. Nikde nebyl východ. Ani na zemi nebylo nic, čím by se dalo někam vlézt. Logicky jsem usoudil, že východ musí být na stropě. A taky že byl. Tři metry nad mou hlavou uprostřed holé místnosti. Nikoho jsem neslyšel. Nebyl jsem si jistý, jestli je to spíš dobře, nebo špatně. Nevěděl jsem, jestli mám křičet. Radši jsem zůstal potichu. Stejně jsem byl ještě dost slabý na pořádný výkřik a pak, bůhví kdo by přišel.
Čas se neuvěřitelně táhl. Pozvolna jsem znovu nabýval síly. Miska teplé polévky by mi teď bodla. Mohl to být klidně celý den, co jsem bloumal po tmavé místnosti. Začínal jsem už trochu panikařit. Přepadla mě tíseň, ztěžkl mi dech a podlamovaly se mi kolena. Za celou tu dobu jsem neslyšel jiný zvuk, než hvízdání větru mezi spárami ve zdech. Začínal jsem ty zdi nenávidět. Nejradši bych je rozdrtil na prach. Z ničeho nic se pod stropem objevil pruh světla. Šlo to z malého okénka. Bylo něčím zakryté a kdosi tu překážku odstranil. Předtím jsem si toho okénka vůbec nevšiml. Uslyšel jsem důvěrně známý hlas. Nikdy dřív jsem ho neslyšel tak rád. „Alexi! Alexi! Jsi tu?“ Byl to dědův hlas. V tu chvíli bych ho nejradši objal. Najednou se mi celé tělo zahřálo snad na 45°C, dech se mi zrychlil a srdce zuřivě rozbušilo. Měl jsem pocit, jako bych právě zdolával nějakou senzační adrenalinovou atrakci. „Jo! Tady jsem!“ Vykřikl jsem.
„Pomoz mi ven! Sám to nedokážu.“ Křikl jsem ještě. „Hlupáku! Proč ses sem vracel? Slíbils mi, že to neuděláš!“ Ach jo… jak jsem mu měl říct, že není vhodná doba na poučování a výčitky? „Co? Neslyším tě! Dostaň mě odtud! Prosím!“ Pak děda nechvíli zmizel. Říkal, proč jsem se vracel? Takže jsem v tom domě… určitě jsem v TOM sklepě. Ve chvíli, kdy jsem si to uvědomil, se okenní tabule nad mou hlavou roztříštila na miliony malinkých střípků. Pak se rozbitým oknem dovnitř spustilo lano. „Hej! Mohls mě aspoň varovat!“ Křikl jsem na dědu. „Dělej! Někdo sem jde!“ To mi stačilo, abych zmobilizoval všechnu svou sílu a rychle se vyšplhal do okna. Nevím, kde děda vzal to lano. Dokonce ani nevím, kde ho tam mohl přivázat. Ale bylo mi to jedno. Byla mi zima, měl jsem žízeň a hlad a akutně jsem musel navštívit jednu speciální místnost.
Při cestě nahoru mi blesklo hlavou, že v tom nemůže jet policie. Ta by všechny svědky hned zabila. Když jsem se konečně vyšplhal nahoru a postavil se, slyšel jsem za sebou cvaknout kohoutek pistole. Otočil jsem se a… děda mi mířil doprostřed čela. Jeho výraz nevypadal vůbec odhodlaně. „Co se to tady děje?!“ Vykřikl jsem se zoufalstvím v hlase. „Musím tě zabít, Alexi. Je mi to líto, ale musím.“ Řekl děda chvějícím se hlasem. „C - cože? Proč? Já… Mám právo to vědět! Jestli mám zemřít, je to moje poslední přání!“ Nevěřícně jsem koulil očima. Děda na okamžik křečovitě zavřel oči a dal se do vyprávění: „Nařídili mi to. Policie. Alexi, já jsem policejní agent. V tom domě… vyvraždili rodinu jednoho vysoko postaveného policisty… kvůli jedné tajné věci… a celé je to příliš tajné. Alexi, když jsem tenkrát zjistil, že ses do toho namočil! Nezazlívej mi to. Oni mě poslali tě sledovat. Proto jsem se k tobě nastěhoval.“ Pozorně a nevěřícně jsem naslouchal každému jeho slovu. „Ta organizace, co to udělala… jejíž lidé tě hodili do toho sklepa… Nikdo o nich nesmí vědět. Nikdo živý!“ Zbraň sevřená v dědových dlaních se třásla… pak, jako by klesala… „Odpusť. Miloval jsem tvou matku, mojí malou holčičku… ale tebe jsem nikdy neměl rád“ V okamžiku vyřčení této poslední věty se naprosto uklidnil a v jeho obličeji se zablesklo pevné odhodlání. Zbraň opět stoupla do úrovně mého čela… a ukazováček mého vraha dokončil zamýšlený pohyb.

*jo = [džó] zbraň, tyč většinou o délce 128 cm a průměrem do 3 cm