devadesát minut

Devadesát minut


Je mu třicet tři let, je plný síly, má svoje představy a sny a snaží se je v rámci možností uskutečňovat. Nikdy netíhnul k duchovnímu pojetí světa, to co se dá změřit, zvážit, vypočítat je pro něj závazné. Konec konců, je i taková doba, vládne tady dělnická třída železnou rukou a vybočení z houfu se nese se značnou nelibostí.
Možná by chtěl žít trochu jinak, možná někde jinde. Touží cestovat, ale není mu přáno, možná by chtěl i jinou ženu ale s touhle má dvě děti ( jedním z nich jsem i já), asi by si poradil i s více penězi, než si vydělá jako plánovač na polesí. Ale les je pro něj vším a je ochoten spokojit se s tím co je, jen když může večer vyrazit na posed, na lov.
Hledá jak utéct z šedi všedních nenaplněných dnů. Někdy ( většinou) to znamená utéct z domova, od ženy, od dětí, od hádek kvůli penězům. Les, ticho na čekané, cigareta zmáčknutá v dlani a touha lovit vyplňuje prázdnotu dní. Bere to jako normální mužskou přirozenost – muž lovec a žena v kuchyni. Nejsou to žádné vysoké cíle, ale je to způsob, jak prožít život v přesvědčení, že vše je tak, jak má být.
Ale je…?
Sehnal chalupu, není jeho, ale může se o „ní“ starat na dobu neurčitou. Každý víkend v pátek naloží rodinu do trabanta a jede se na vysočinu. Kam jinam, než doprostřed lesů. Zvelebuje to místo a věnuje mu veškerý svůj volný čas a snad všechny své myšlenky. Když je možnost odjede i sám v týdnu na den, dva. Práce se tam vždycky najde…a večer – do lesa.
Jeho syn, tedy já, k němu chovám respekt. O prohřešcích se příliš nediskutuje, platí zde - škoda rány která padne vedle. Na druhou stranu možnost jít někam s tátou je maximum a těším se na to, jako na nic jiného. Těch příležitostí bylo vždy poskromnu a s příchodem chalupy se prakticky vytratily. Ačkoli se na jednu stranu v jeho přítomnosti bojím abych nějakou neslízl, je mi s ním dobře a chybí mi, když se mnou není.
Dnes už chápu potřebu dětí být v těsné blízkosti rodičů, rozumím jejich potřebě. Taky se jich kolem mě motá požehnaně… Chtějí „své“ dvě hodinky pozornosti, aby se cítili součástí, aby byly „naše“. A pak, po „dobití baterek“ zase odběhnou a rodiče skoro nepotřebují, spíš jsou jim na obtíž v jejich hrách.
Tenkrát? Kde ty věci. Přišly prázdniny, byli jsme se sestrou odjeti k babičce ( tam jsem se vždycky hrozně těšil, nemohl jsem dospat a měl jsem v noci křeče do nohou – říkal jsem tomu „zkřížené nohy“) a po třech týdnech nebo měsíci si nás rodiče vyzvedli. Byly to bezva týdny, ale když nás táta vezl domů, nevadilo mi to.
Taky mi „chutnalo“ jít si s tátou po obědě lehnout. Nesměl mi dýchat do obličeje, kouřil a jeho dech nebyl z nejlehčích, ale když jsem se mohl stulit do klubíčka s hlavou strčenou pod jeho paží, čuchat ho a usínat s myšlenkou, že takhle „smrdí“ jen MŮJ táta, byl to zážitek. Dnes „voním“ podobně a věřím, že to mým dětem nevadí…
Těch devadesát minut na které má každé dítě svaté právo, jsem si snažil u otce vydobýt úplně intuitivně. Prostě jsem otce mořil a mořil, až jednou za čas povolil a byli jsme jen mi dva - spolu.
Vraťme se do doby kdy jsem sváděl každodenní boje o svých devadesát minut, aniž bych věděl, že to dělám právě kvůli vlastní identitě, a kdy se můj otec bránil v domnění, že to je jen další rozmar jeho slušně řečeno velmi impulsivního syna…

* * *

„ Tati, vezmi mě s sebou na posed, prosím, prosím!“ škemrám jako vždycky, když se otec chystá na čekanou.
„ Ne,už jsem ti to říkal stokrát.“
„ Tati, vezmi mě, já chci vidět srnce, prosím!“ nedám se odbýt.
„ Už jsi se mnou byl a viděli jsme kulový. Na posedu se nesmí mluvit a ty tu klapačku nezavřeš ani na minutu.“
„ Já budu fakt potichu, slibuju.“
„Už jsem řekl,“ končí otec rozhovor a vychází ze dveří.
„ Až se vrátím ať už spíte, zítra nás čeká hodně práce,“ otočí se ještě a přejede mne i sestru přísným modrým pohledem.
Copak ségře, té je to fuk, stejně by se tam bála, myslím si. Ale já jsem zklamán. Už jsem jednou byl na posedu s tátou a bylo to fajn. Kouřil cigarety a vůbec to nesmrdělo jako když jedeme k babičce a on „hulí“ v autě. Byla to příjemná vůně mísící se s jehličím, která mi vůbec nevadila. Když mi byla zima, zavinul mne do svého velikého hubertusu a v těsné blízkosti našich těl jsem cítil jeho „vůni“ a bezpečí. Fakt je, že pusu jsem nezavřel a žádnou zvěř jsme ten večer neviděli. Vůbec mi to nevadilo, být na posedu s tátou mi stačilo.
„ Já na tebe počkám, jestli něco střelíš,“ navrhuji.
„ To víš že jo, ty už budeš dávno v limbu až se vrátím a opovaž se že ne,“ hrozí mi prstem a odchází.
Jen co slyším bouchnout venkovní dveře, beru si boty a nic nedbaje na protesty matky, která se mne snaží zastavit, vybíhám ven a z povzdálí sleduji odcházejícího otce. Vidím, jak přechází asfaltku vedoucí nad chalupou a přes pole míří k lesu, po jehož okraji stoupá do kopce. Běžím až na cestu, nevolám na něj, to už vím, že nesmím. Na kopci se otec zastavuje, otáčí se, zapaluje si cigaretu a po chvilce postávání vstupuje mezi stromy, aby se mi definitivně ztratil z dohledu.
Jde na „svážnici“, starou lesní cestu, kde se už netěží a zvěř tam chodí na pastvu. Tam jsme byli kdysi spolu. Sám se tam bojím a obdivuji, že takhle za soumraku klidně kráčí do temného lesa. Pomalu se šourám domů. Pro jistotu si ještě vylezu na kaštan a zkontroluji stav bunkru, který jsem si v jeho koruně udělal. Sedím v rozsoše tří silných větví a hraji si na čekanou. Vidím vycházet matku, která mne jde hledat. Neodpovídám na volání, jsem přeci ve svém tajném úkrytu a čekám až zajde zpátky do domu. Pak se sklouznu po větvích a hladkém kmeni a utíkám domů abych přišel ještě před tím, než se vyhubování změní na výprask.

* * *
„Hej hochu vstávej už je den,“ slyším hlas a v polospánku vystrkuji hlavu z pod peřiny. Máma stojí nad postelí a tahá ze mě peřinu.
„Nevíš kdy do postele ani z ní,“ hubuje, ale myslím že jen tak naoko.
Vstávat prostě neumím. Nikdy mi to nešlo a vlastně mi to zůstalo do dneška, s tím rozdílem, že dnes se vzbouzím sám a i přesvědčování sebe sama, že vstávat včas je normální je už jen a jen na mě.
Trvá mi to hodnou chvíli než se vyhrabu z postele a došourám se s očima zalepenýma od ospalků do kuchyně. Tam je teplíčko, v kamnech to praská, máma už chystá vodu na vaření a kávu.
„Co máme na snídani?“
„To už můžeš počkat do oběda, je půl desáté, povaleči líná.“
„ Co dělá táta?“ ptám se. „Střelil něco?“ vzpomenu si a hned jsem vzhůru.
„ Běž se podívat na dvorek, uvidíš.“
Vybíhám ven a s úžasem zůstávám stát. Ve stínu u plotu leží veliké černé zvíře, vypadá to jako …
„ Tati, tati, tys střelil medvěda!“ křičím a pobíhám splašeně po dvorku.
„Ty jsi taky medvěd ty jelene. To je divočák,“ ozve se z kůlny a objeví se otec.
Má v ruce velikou sekyru a jde se mnou k mrtvému zvířeti.
„Vidíš ty zbraně, jaké je má veliké, to je kňour jak řemen!“
Žádné zbraně sice nevidím, ale prase je to teda pořádné.
„Můžu si ho pohladit?“
„No jasně a dávej pozor ať tě nesežere,“ směje se táta a jde na zahradu.
Po snídani, která se pro mne i přes pozdní hodinu našla, běžím ven a sháním otce. Je na zahradě a kácí starou jabloň.
„Můžu ti pomáhat?“ ptám se
„Radši běž dál, aby se ti nic nestalo,“ slyším obvyklou odpověď.
„Ale já ti chci nějak pomáhat!“
„Tady není co, běž si někam hrát,“ odbývá mne otec a ohání se sekyrou jen to lítá.
Jdu trochu stranou a přemýšlím jak mu pomoct a být mu užitečný. Vždycky mi dělá dobře, když pak u oběda říká, hlavně před sestrou, jak jsem mu pomohl, nebo jak jsem šikovný. Moc často to není, protože zas tak šikovný nejsem, ale snaha mi rozhodně nechybí.
„Budu ti tu jabloň držet, chceš?“ nabízím se po chvíli, když otec na okamžik ustává v zápase s houževnatým stromem.
„No já bych radši, aby už spadla!“ odfukuje a zapaluje si další ze svých cigaret.
Vlastně každá jeho činnost se skládá ze dvou fází. Z práce a z přestávek na „jednu“. Fascinuje mě to a nechápu jak to dělá, že na to nikdy nezapomene. Jednou, když jsme loupali kůru z klád co měly sloužit jako sloupky k plotu, se mi zdálo, že na kouření zapomněl a říkám: „Nechceš si zakouřit?“ Zasmál se: „ještě že tě mám,“ a opravdu si zapálil.
Měl jsem radost, že jsem mu byl užitečný i v tak dospělácké záležitosti. Až budu velký budu taky kouřit, říkal jsem si, aspoň budu mít pořád přestávku.
„Tak jak ti mám pomáhat?“ mořím a přistupuji k podlomenému stromu. Tlačím do něj ze všech sil ale nic.
„Můžu si půjčit sekyru? Než to dokouříš tak budu pracovat já,“ navrhuji.
Zamítnuto.
„Tak budu řezat tou pilou.“
Zamítnuto.
„A co mám teda dělat?“
„Dej mi pokoj a běž si hrát.“
„Já chci být tady s tebou.“
„Proboha a proč? Vždyť tu není nic tak zajímavého, akorát tu můžeš přijít k úrazu!“
„Co je to úrazu?“
„Ježiši, nezačínej zase s těmi otázkami!“
„Co je to ježiši?“
„Huš odsud,“ oboří se na mne. Bere do ruky sekyru a obdaruje mne ještě jedním svým
„vyhazovacím“ pohledem. To už končí legrace, musím zmizet.
Šourám se pryč a přemýšlím, proč se tak rozčiluje, když se začnu vyptávat. Jak se to mám jinak dozvědět, ne?
Jednou jsme spolu byli na třešních v oboře. To byla dobrá práce, akorát že mi bylo večer hrozně zle. Strašně jsem se přejedl. Tam jsme si dost povídali, já seděl v koruně, on byl na žebříku a odpovídal na mé otázky.
Pod strom přišla paní oborníková, chvíli tam stála, pak se začala smát a volala na tátu:
„Koukám milej pane, že máte taky na co odpovídat!“
Pak se smáli oba, já tomu sice moc nerozuměl ale byl jsem rád že je veselo.
Jdu domů a jsem uraženej. Chvíli se motám a pak mi maminka řekne ať jdu zavolat tátu na oběd.
Sláva můžu zpátky na zahradu.
„Tati je oběd!“ volám a běžím za ním.
Jabloň leží na zemi a otec stojí obkročmo nad ní. Pot z něj jen leje, a má spokojený výraz tváře.
„Uf , ta mi dala!“ ulevuje si.
„Je oběd, máš jít jíst,“ opakuji.
„No jo hned, ještě jí osekám tyhle větve a jdu,“ odpovídá.
„Tak já ti to přidržím,“ spěchám s pomocí.
„Prosím tě stoupni si sem a nemotej se mi tak blízko u těla,“ napomíná mě otec, udobřen výhrou nad starým stromem.
Postavil jsem se za něj, aby mohl pracovat, a nakukoval jak se dovedně ohání sekyrou.
Najednou jsem ucítil strašnou ránu do hlavy. Nepamatuji si přesně co bylo hned potom, jenom jsem slyšel něčí hlasitý výkřik. Později mi došlo, že to byl můj vlastní hlas, který nesnesitelnou fistulí křičel a křičel.
Otec se skláněl nade mnou a volal:
„Viktore co je ti, slyšíš, neřvi, neřvi, co je?!“
Nejsem k utišení. Z hlavy se mi hrne spousta krve, stéká mi po tváři a nasládle končí v ústech, když si ji olizuji.
„Asi mi teče krev,“ kňučím a uhýbám před otcem ze strachu, aby mi nedal pohlavek. Cítím, že jsem udělal něco špatně, akorát nevím co.
Táta se ke mně sklání, ale ne proto aby mne udeřil, ale aby mne posbíral ze země. Bere mne do náručí ( to už tu nebylo snad rok) a odnáší mne do domu.
Co se vlastně stalo? Otec odtínal jednotlivé větve jabloně a pospíchal, abychom mohli jít jíst. Jedna z větví byla suchá a síla s jakou do ní zaťal byla obrovská. Sekera projela jako máslem uschlým dřevem a pokračovala setrvačností kolem otcových nohou dozadu. Tam jsem stál já, zvědavě pozorujíc, jak mu to pěkně jde. Pohyb sekery zastavilo až moje čelo. Přiznejme, že se ztrátou desítky…
Cesta do chalupy není dlouhá, ale pro mne se zdá nekonečná. Není to kvůli tomu, že bych trpěl nesnesitelnou bolestí. Vůbec ne. Cítím se v otcově náruči příjemně. Slyším, jak hlasitě oddechuje, jak volá na mámu, aby otevřela, cítím jak se o mne bojí, jak se soustředí jen na mne a na to, co se mnou vlastně je. Celá jeho mysl je zaměstnána pouze mnou a to je něco,
co se nedá necítit. Vím, je to trochu drsné vydobýt si pozornost tímto způsobem, ale účel světí prostředky. Teď je tu táta jenom pro mne a já si to užívám se vším všudy. Má na sobě starý šedý svetr a levé rameno mu zkrápí potok krve z mé hlavy. Svetr je nasáklý jeho potem a já se k němu tisknu co to jde. A přeji si aby tenhle „transport“ nikdy neskončil.
V kuchyni mi otírají ránu na čele a přikládají na ní fáč. Ten je v tu ránu úplně červený a krev se řine dál.
„Proboha co se stalo?“ naříká maminka.
„Vzal jsem ho sekyrou,“ zahučí otec a snad poprvé v životě slyším v jeho hlase provinilost.
„Cože?!!“ nevěří matka.
„Motal se tam kolem mě, ulítla mi sekyra a trefil jsem ho. Snad se tolik nestalo, ukaž to!“ naklání se ke mně a odkrývá fáč.
„Musíš ho zavést k doktorovi!“ přikazuje matka
Hurá, k doktorovi! jásám v duchu, to bude něco, až tohle řeknu ve škole.
„Prosím tě a kam, tady žádnej není!“ rozčiluje se otec.
„Tak ho dovez třeba do Chrudimi, ale dělej něco nebo tady vykrvácí!“
Trochu ve mně hrklo. To bych teda nechtěl, vykrvácet. To už mi nepřipadalo jako taková legrace.
„Ok, už jedu, podrž ho já připravím auto,“ řekne táta a odbíhá ven. Zřejmě i jeho ta možnost vykrvácení trochu zaskočila. V tomhle máme my chlapi výhodu, nevidíme tak dopředu a tak barvitě.
Maminka se ke mně naklání, slzy v očích a naříká:
„To je hrůza, tak jemu nestačí, že večer zastřelí prase, teď ještě zabije vlastního syna!“
„Ale mami, dyť mě nic není,“ bráním se.
„A ty buď taky potichu ty nemehlo! Motáš se jen tam, kde nemáš!“ uleví si matka i na mě.
Přibíhá otec, tak trochu mi to připadá jako v zrychleném filmu, všichni pobíhají, křičí, tváří se zmateně. Začínám vše vidět tak nějak svrchu, dokonce vidím sám sebe, jak ležím na lavici a rodiče mě plácají po tvářích.
„Hej, hej, Viktore, neomdlívej hochu no tak!“ slyším z velké dálky tátův hlas.
Pak mne začne něco strašně pálit v krku a začnu kašlat a dávit se.
„Cos to do něj nalil?“ slyším maminku.
„ Myslivce,“ huhlá otec, „ten je dobrej na prokrvení!“
„No prokrvený je myslím dost! Jeďte už, ať jste u doktora co nejdřív!“ přikazuje maminka a mě se moc líbí, protože takhle ráznou jsem jí ještě neviděl.
V autě ležím na sklopené přední sedačce a táta má jednu ruku položenou na mě. Jedeme do nejbližšího městečka, Hlinska, na pohotovost. Je to těch nejvydatnějších devadesát minut, jaké jsem zatím s otcem prožil a užívám si to.
„ Vždycky jsem si myslel, že jsi praštěnej,“ říká mi otec, „a teď je to alespoň pravda.“
„ No a sekerou!“ dodávám a smějeme se tomu, jako dva blázni.

* * *

Už je to víc jak třicet let, co jsem si vybojoval svých devadesát minut pozornosti tímto způsobem. Mám o tři děti víc a můj otec o jednu rakovinu. Cigarety udělaly své. Mezi námi panuje zvláštní vztah. Mám svého otce rád, ale nežiji takovým způsobem života, kterému by věřil. Já jsem spíš na duši a bylinky, než na chemii a doktory. On naopak nezměnil nic ve svém pohledu na život a jeho materialistický a čistě vědecký základ. Dá se říct, že mi nerozumí.
Přesto věřím, že se mi podaří vybojovat ještě jedněch devadesát minut, ve kterých bychom si rozuměli natolik, abychom mohli alespoň projít možnosti, které tu ještě jsou. Abychom se spolu mohli ještě jednou zasmát tak upřímně, jako tenkrát v autě.