Poslední úsměv

Byla temná, hluboká noc. Zvířata již dávno zalezla do svých nor a doupat a ptáci umlkli, jen občas si některý z nich dovolil přerušit ticho svým zvukem. Měsíc se schoval za mraky, jen jediná žlutě žhnoucí hvězda byla vidět na černém nebi. Les se zahalil do oblaku tmy a ticha a uložil se k nočnímu spánku. V bezvětří se nepohnul ani lísteček, v širém okolí zavládl klid.
Jen v hlavě jednoho mladého muže vše žilo. Rostliny ho pozorovaly svýma velkýma, černýma očima, vyplazovaly na něj jazyky, rudé jako samotný oheň. Jindy klidné okolí se mu posmívalo, hluboké hlasy stromů křičely jednu nehezkou věc za druhou. Připomínaly mu proč nežít, říkaly mu, že by měl zastavit, že to nemá cenu, už nic nemá cenu. On ale šel dál, prodíral se vpřed, snaživ se nevnímat ony hlasy, zapomenout na svět. S každým jeho krokem se ozve zasténání, po tváři steče další slza, zem přijme další kapku krve. Opuštěn uprostřed žalu a bolesti rozhrnoval větévky stromů, překračoval kořeny, pomalu se prodíral vpřed s posledním přáním ve zraněném srdci. Jakoby neexistovalo nic, jen pravidelné došlapování, nicota, zoufalství a ony hlasy, snažící se shodit ho až na úplné dno. Kladl jednu nohu přes druhou ve stále stejném šouravém rytmu, bojoval o další jiskřičku naděje. Tíživé vědění mu pomalu pronikalo do mysli a on se z posledních sil chytal oné věci, která ho ještě držela naživu. Vzpomínky se mu nelítostně hrnuly do mysli a on vzpomínal na svůj rodný kraj, na lesy a pláně a na tu malou, krásnou vesničku lemovanou horami a na tu dívku, pro kterou musí jít dál. Spatřit ji, obejmout. Cítit její vůni, dotknout se jí. Zamrkat při odmítavém úderu. Pak by mohl opustit tento svět. S posledním obrazem s jejím úsměvem ve tváři. Nechce odejít bez onoho štěstí, sám, opuštěn. Bojí se. Nikdo mu nevyprávěl, jaké to je. Snažil se představit si onen okamžik, když život vyprchá a duše pomalu opustí tělo. Nedokázal to však. Jeho fantasie odmítala přejít hranici uprostřed jeho mysli. Musí jít dál. Jen to je důležité. Neustále prosí boha, aby mu dovolil, dal sílu pokračovat v cestě, neumírat sám.
Jako by ho snad onen nahoře vyslyšel, něco se změní. Les zašustí. Úsměvy na tvářích květin a keřů zmizí. Krajina zasténá a stromy neochotně odstoupí z cesty, poháněné nějakou podivnou silou. Hlasy se vytratí a přímo před chlapcem se vytvoří cesta s malou mýtinou na konci. Do mladíkova vědění se vetře únava, zelená tráva se jeví jako úžasné místo k odpočinku. Někde hluboko uvnitř mladík cítí, že když zastaví, možná nebude mít možnost znovu se rozejít. To on nemůže dovolit. Šouravé kroky plné vysílení se nejistě vydají vpřed. Vstoupí na trávu a pokračují dál. Nesmí zastavit, ví to. Najednou se něco stane. Tělo uprostřed mýtiny zakolísá, v očích se objeví hrůza, kolena vydají nepříjemný zvuk. Chlapec se sesune k zemi, neschopen znovu vstát. Zradilo ho vlastní tělo. Není schopen na nic myslet. Ze sklopené hlavy pomalu kapou na zem lesklé slzy. Stiskne pěsti, nehty se bolestivě zaryjí do hlíny, celá silueta se prohne v podivné křeči. Výkřik plný bolesti, zoufalství a beznaděje se ozve celým krajem.
Chce vstát, nesmí to vzdát, nesmí se podvolit. Křečovitě tiskne zuby, zvedne se, ale nohy se mu znovu podlomí a on se zřítí na zem. Proud slz začne nanovo. Nikdy se tam nedostane. Nikdy… Na mýtině sedí schoulená postava, plačící, s němou prosbou o milost na rtech.

Kdesi vysoko, v neznámu se odehrává jiný děj. Tam, kde se vzpíná hranice mezi životem a smrtí. Na místě, kde se krajina nedá nijak popsat, protože by se tam jakoby smíchal ráj s peklem, krása s prokletím, sedí dvě bytosti. Jedna s úsměvem, druhá se smutkem v očích. Jedna sedí ve světle, druhá ve tmě. Dvě naprosto rozdílné bytosti, spojené osudem onoho chlapce. Všude vládne tíživé ticho, sem tam přerušené smíchem nebo povzdychnutím. Andělova záře jako by vyhasla, zato temnota kolem smrti se stále rozrůstá. Náhle se však anděl pohne a otočí se k největšímu strachu lidského života. Hledí mu do tváře a potom medovým hlasem řekne:
“Tohle jsi chtěla? Proč lidem tolik škodíš, když jim máš pomáhat? Máš jim ulehčit, když už nezvládají dál žít.“ Sklopí pohled a pozoruje ubohého smrtelníka pod sebou. Na hladké tváři se třpytí malé perličky. Druhá postava se otočí jeho směrem, pod kápí jsou vidět jen prázdné oční důlky, černý plášť zakrývá celé tělo. Ozve se nepříjemný hlas.
„Umřít musí! Na tom jak již nezáleží. Baví mě pozorovat jeho utrpení. Nadešel jeho čas.“ Vzduchem se roznese chraplavý smích, pomalu přechází v řev, který se mění v ryk. Když se anděl pořádně zaposlouchá, může rozpoznat slova plná krutosti a obrovského nadšení z lidského utrpení. Zanedlouho je slyšet jakousi píseň, skládající se jen z oněch slov. V soucitných andělských očích se objeví stříbrný lesk. Smutně hledí dolů na mladé, rozpadlé srdce. K zemi padá třpytivá kapka. Hluboký vzdech zaniká ve zpěvu smrti. Soucit se dostává do všech buněk této nebeské bytosti. On je tu přeci od toho, aby pomáhal lidem. Někde ve svém nitru cítí obrovskou potřebu pomoci mu. Aniž by anděl na cokoliv pomyslel, od zad se mu oddělí dvě velká, stříbrná křídla a doširoka se roztáhnou, přičemž do všech stran vyšlou odlesky. Teprve potom si uvědomí, co udělal. Smrt ustane ve svém tanci a chraplavě vykřikne svým nepříjemným, skřípavým hlasem:
„Chceš se mnou bojovat? Umře! Už je můj!“ V jejím hlase je ale slyšet u smrti podivná vlastnost, strach. Světlá bytost tam dlouho jen tak stojí, jako by přemýšlela, potom se otočí a upře na smrt své velké, lesklé oči.
“Já vím,“ zašeptá svým krásným hlasem, naprosto rozhodnuta, co udělá.
„Ale proč takhle?“
Nahoře zůstane po oné postavě jen slza, pomalu se vpíjející do podivného povrchu. Anděl se rychle řítí k zemi, kolem něj se míhá nejprve světlo, potom tma. Myslí mu víří různé obrazy. Hlavně lidí, kterým nedokázal pomoci. Teď dostal novou naději. Pak se jeho tělo začne měnit. Nesmí dopadnout na zem ve své podobě. Nohy se mu zmenší, vlastně se zmenší celý a změní tvar. Je zvědavý, v co se změní. On si to vybrat nemůže. Se zájmem pozoruje, jak se mu změní dokonce i pohled, zorné pole se zúží. Pomalu ale jistě nabírá tvar jakého si zvířete... Dole na zemi dopadne do trávy malé, bílé stvoření. Chvíli tam stojí, jako by se rozhlíželo po okolí, ale potom se králíček vydá vpřed.

Hluboko uvnitř svého vědění chlapec zaregistruje malé zvířátko. Dívá se na něj, zkoumavě pozoruje hýbající se vousky a ten rychlý pohyb, když mu vyskočí do klína. Po chvíli se do vzduchu váhavě zvedne hubená, světlá ruka a zlehka dopadne na hebkou srst. Uběhne pár vteřin. Proud slz ustane a místo něj se v očích objeví podivný klid. Rty se váhavě otevřou, ale místo všeho, co chtěl říct, s čím se chtěl svěřit, z nich vyjde jen tichý vzdech. Malý, drsný jazýček váhavě přejede po kůži. Na mladé tváři se objeví úsměv. Neví, co se to s ním děje, nechápe proud věcí. Dlouho tam sedí, cítí, jak se mu pomalu vrací energie, vzpomínky ožijí, znovu se v něm ozve naděje. Hladí onoho králíčka, netušící, kdo se skrývá pod tou maskou. Chtěl by vědět, co se děje. Před očima se mu objevují všechny krásné chvíle, které kdy prožil, jeho vědomí rozhrne beznaděj, která se mu usadila v srdci. Znovu prožívá celý svůj život, ale pozměněný, zbavený všeho zlého a špatného, pouze život, jaký by si mohl přát. Život, kvůli kterému by nemusel umírat. Ale něco v něm chybí, něco, co teď musí získat. Chlapec vidí, jak přímo před ním noc roztrhla svůj plášť a všude kolem se rozlilo světlo krásného letního slunce. Naděje se najednou stane ještě jasnější, chlapec někde v podvědomí ví, že tohle nějak zařídilo ono zvíře.
“Díky,“ zašeptá a znovu pohladí bílou srst, nyní se krásně lesknoucí ve slunci. Jeho úsměv zahání poslední zbytky smutku. Potom se pomalu zvedne, napřímí se a podívá se kamsi do dálky. Vzpomene si, kam chtěl jít, tiskne k sobě malé tělíčko, únava je pryč. Vykročí a postupuje dál za svým přáním. Nevnímá ostré trny šípků, neslyší posměšky stromů. Jako by byl někdo jiný, přejde les, pole a další les. Přechází hory, prochází skrz osady a města, jakoby neslyší slova, která mu lidé říkají, nemají pro něj cenu, ničím se nezabývá, nad ničím se nepozastaví. Neví, jak dlouho jde, dny? Týdny? Roky? Potkává hodně různých osob, ale vidí je jen ve svém podvědomí. Je poháněn nějakou podivnou silou, která mu nedovolí zastavit. A tak jde dál, bez zastávky, připadá si, jakoby se jeho tělo rozložilo a on teď plul ve vzduchu v malých částečkách. Netuší nic o únavě, o bolesti, pokračuje v cestě, než konečně po dlouhé době stane na vrcholku té nejvyšší hory, kde upře zrak dolů, na malou vesnici a po chvíli pohledem najde malé stavení. Opravdu, jeho rodný dům stále stojí, vypíná se nad všechny ostatní, i když ve skutečnosti je ve srovnání spíš jeden z menších. Jasně si pamatuje, jak s Majdalenkou dováděli na jeho střeše, když byli ještě malí. Znovu vidí svou mámu, ten její vlídný úsměv i lišácké mrknutí táty, když provedl nějakou vylomeninu. Vybaví si, jak tenkrát z té střechy spadl do sena, připraveného na zemi, nebo jak trhal první jarní sněženky a nosil je domů, mamince pro radost. Prožívá všechny chvíle svého dětství. Jak je to dlouho, co odešel? Přesto, že ví, že nebyl pryč déle než pár měsíců, připadá mu to jako roky. Přeje si rozběhnout se dolů a už nikdy neodejít. Po čase se donutí, odtrhnou zrak od toho stavení, rozhlédne se okolo a uvidí, jak k němu po cestě jde nějaká postava. Je to mladá dívka. Sukně jí mírně vlaje ve větru, i z dálky vidí odlesky tmavě hnědých vlasů. Nepotřebuje být blíž, aby viděl oči a rysy jejího obličeje. Okamžitě ji pozná, rozejde se k ní, potom přejde do běhu, šťastně ji sevře v objetí. Vnímá její vůni, připomínající mu lesní jahody, hladí její vlasy, líbá krásná ústa. Nechce, aby ten okamžik skončil. Užívá si ho. Z očí mu pomalu tečou slzy štěstí a skrápějí zvířátko na zemi. Jen tak tam stojí, tělo k tělu přitisknuté. Nechce se od ní odtrhnout, bojí se, že by mu utekla. Nemůže ji znovu ztratit. Dlouho trvalo, než ji pustil a zahleděl se do těch velkých, oříškových očí. Dívka tam stála, koukala na něj a v nejmenším nevypadala, že se chystá utéct. Váhavě vztyčil ruku, snad se bál, jestli se mu to nezná. Dívka se usmála, ruce se spojily. Naposled ji políbil a usmál se. Svíral její ruku ve své, hleděl jí do očí a otočil se. Pomalu zamířili po úzké cestičce lemované keři dolů, za novým životem.
Kdesi daleko, přes více než půlku celé země, přes hory, lesy, města i bažiny, na malé mýtince uprostřed nočního lesa, kam se většina lidí neodváží a kolem kterého se točí spoustu legend a pověr, leží bezvládné tělo mladého chlapce. Paže mu leží na těle, hlava spočívá v trávě. Kouká se nahoru, na poblikávající hvězdu nad hlavou. Ale nevidí ji, před očima má malou vesnici. Právě do ní s jakousi mladou dívkou vkročili. Vesničané jim vycházejí vstříc, vítají je. Objímá svou mámu, tátu. Zdraví se se všemi známými, rozdává úsměvy. Dívka jde po jeho boku, nepouští jeho ruku. Je šťastný, šťastnější, než kdy byl. Neví, že se mu to jen zdá, že by snad jeho splněný sen mohl být jen dalším snem, představou. Nadšeně se s dívkou vydá k jeho domu a překročí práh. Vše tu zůstalo, jak si pamatoval. Přejíždí prsty po věcech a cítí, že tohle je úžasný další začátek, nová šance.
Na mýtině sebou chlapcovo tělo trhne. Víčka mu zatikají, ruka, do teď hladící králíčka po jeho boku, se znovu zvedne, aby vykonala další cestu po hladké srsti. Mladík ji však neovládá, dělá to jakoby naprosto sama. Dotkne se malé hlavičky a pomalu jede níž. V polovině zvířecího hřbetu se však zastaví a zacuká sebou. Zvedne se do vzduchu. Naposledy se zachvěje a potom spadne zpátky na malé tělíčko, oči se zavřou, hruď naposledy klesne v tichém výdechu. Po chvíli mladík vypadá, jako by snad jen spal. Ona jediná hvězda, tyčící se vysoko nad mraky, zahájila svou cestu k zemi. Neviditelná rána v chlapcově srdci vydala poslední kapku krve. Zemřel.
Někomu se může zdát, že umřel sám, nešťastný, ve společnosti ubohého zvířete, které mu nijak nepomohlo. Může se jevit jen jako další osamělá duše co ztroskotala na své těžké cestě životem, jen další člověk co se utopil ve smutku. Kousek od něj ale stojí podivná, stříbřitá bytost, změněná zpátky do své podoby, která může spatřit, co nikdo jiný ne. Se slzami v očích hledí dolů, na tělo, na jeho obličej, na kterém vidí onen spokojený jev, který by podle ní nikomu neměl být odepřen. Ať už člověk žil jakkoliv, ať byl chudý, nebo bohatý, neměl by umírat sám, opuštěn. Nemělo by mu být odepřeno odejít ze světa šťastný. Stříbřitá slza dopadne na zem. Na světě je tolik lidí, kterým ještě může pomoci. Kdesi daleko na obzoru se na nebi objeví první červené paprsky, přinášející s sebou nový den. Nové naděje. Nové životy. A on jim pomůže krásně žít. Anděl rozevře svá křídla do slunce a s hřejivým pocitem v srdci nechá chlapce smrti, ale dlouho ještě před očima vidí jeho obličej a v něm ten krásný, poslední úsměv.