Proroctví upíru 1

Díl první: Prolog

Kdysi se v jednom dalekém opevnění narodila dívka jménem Isabel. Jak dívka rostla, dovídala se o svých schopnostech. Dokázala mluvit se zvířaty, mluvit řečí světa a třeba také číst myšlenky. Jenže co se nestalo: nastal zlý čas a dívka se i se svojí rodinou musela odstěhovat pryč. Daleko od svých přátel. Byla z toho smutná, ale za nějakou dobu si zvykla. Přistěhovaly se do domu, ve kterém s nimi žil upír. Strážil kroky Isabel. Nedopustil, aby se jí něco stalo. Držel nad ní strážnou ruku, jako by byla jeho sestra ... Byl jí nápomocen do té doby, než se zase odstěhovaly. Zůstaly na stejném místě, jen v jiném domě. Isabel si po nějaké době na upíra ani nevzpomněla. Zapomněla, že někdy někdo takový existoval. Nikdo jí o něm neřekl, nepřipomněli jí ho. Nechtěli a nesměli. Nebo o něm snad nevěděli? To nám zůstane už asi záhadou. Nikdo nám to nepoví. Nebo snad možná někdy, ale zatím je nám to záhadou. Od té doby ho Isabel neviděla. Nebo o něm aspoň nevěděla. Nebo snad nechtěla vědět … Možná jej potkala… možná taky ne.Ale nebyla si jistá do onoho osudného snu. Na ten sen by nejraději zapomněla. Nikdy o něm nechce mluvit a tak to asi i zůstane.

Viděla jej, jak jí zachraňuje ve snu život. Zachránil ji před někým, kdo ji chtěl velmi ublížit, byla na pokraji sil, na rozhraní života a smrti. Jenže to nevěděla, že se sen stane skutečností. Když poté sen prožívala, byla si jistá, co se stane, věděla….že se tam objeví ona postava. A poté jí bude vděčná za život. V jeho očích viděla strach, obavy, a také nesnesitelnou bolest. Jeho oči nebyly chladné. Byly plné pochopení a soucitu. Tvář měl kamenně chladnou, ale přesto z ní vyzařovalo teplo. Byl krutý, ale také věděla, že by se jí nic zlého nestalo. Nevěděla, co má dělat a ani se tím zabývat nemusela. V jednu chvíli ani o světě nevěděla. Omdlela a vzpomíná si pouze na to, že se probrala někde úplně jinde. Po chvílí se rozpomněla na to, co se stalo a také už věděla, kde je Byla ve svém pokoji… Myslela si, že to byl jen další sen ,ale skutečnost ji přesvědčila o opaku. Našla u sebe dar. Dal se považovat za amulet či talisman. Od té doby ho začala zase vídávat. Ale už se jí nezdál tak hrozivý.jako předtím, když jej viděla naposledy, když jí zachránil život. Hned, jak spatřil, že se na jejím krku houpe malý přívěšek, tak se mu po tváři rozlil usměv… Který zase v zápětí zmizel.

Isabel viděla, kam směřuje jeho zrak. A jemně talisman uchopila do ruky. Něco pro sebe zašeptala. Ani upír její slova nemohl slyšet. Sama si neuvědomovala, co říká. Ale věděla, že strach mít nemusí. Zase talisman pustila a udělala krok k upírovi. Lehce se uklonila a pozdravila jej. Upír úklonu opětoval. "Jsem Alexander…" Jeho černý plášť mu při úkloně zašustil o kotníky. Isabel se už už nadechovala, že také řekne své jméno, ale upír ji umlčel jediným gestem ruky. "Já vím, kdo jsi…"