Proroctví upíru 2

Isabel byla trochu zaskočena. Ale v obličeji to nedala vůbec znát. Upír udělal další krok směrem k ní. "Je mi ctí, že vás zase potkávám, lady Isabel." Upír mluvil potichu a srozumitelně. Isabel sledovala jeho ústa, aby porozuměla každému slovu, které řekl. Upír se znovu uklonil, tentokrát zůstal v předklonu. Ztišil hlas, aby jej slyšela pouze ona. "Byla jste vybrána … musíte jít se mnou." Alexandr se odmlčel a narovnal. "Měli by jsme jít…" a ukáže směrem na západ. Isabel, která do teď mlčela, promluvila, měla také hlas klidný. Nebo jí aspoň připadalo, že ho má klidný. "Nemohu jít..." a po rameni jí spadly její dlouhé černé kadeře. V tom zaslechli kroky, oba zbystřili. "Musíme jít…" prohlásil upír naléhavým tonem.

Dívka ale byla rozhodnuta. Zase jen zavrtěla hlavou. Kroky se rychle blížily. Upír se podíval směrem, kterým slyšel kroky… Naposledy se podíval po Isabel a poté se rozběhl směrem na západ. Dívka se za ním ještě dlouho dívala. Do té doby než kroky došly až k ní.
Byla to její matka. Už z dálky ji poznala. Ale nevěděla, že tím rozhodnutím, které pronesla před upírem, že poté dopadnou upíři v tom městě velmi zle. Odsoudila je tak k jisté smrti. Jenže to se dozvěděla, až byla zase o něco starší. Nevěděla o tom, dokud zase nepotkala Alexandra. Viděla jej jen proběhnout. Jeho plášť, který byl předtím tak krásně černý a sametový, byl teď roztrhaný a zmáčený krví. Už ani skoro nešustil. Isabel neváhala a rozběhla se za ním. Snažila se ho dostihnout, ale její dlouhé modré šaty jí v tom vadily. Nakonec Alexandra ztratila z dohledu před náměstím. Dlouho chodila mezi lidmi, ale nikde jej nenašla.

Každou noc chodila ven, aby jej vyhlížela, jestliže se vrátí. Doufala, a nedoufala marně. Opět jej viděla, jeho plášť byl zase krásně černý, po krvi, kterou na něm měl předtím, nebylo ani památky. Zjevil se před ní jako přízrak. Zase se uklonil tak ladně a tak jemně. Ale tentokrát mu moc nebylo vidět do obličeje. Měl v obličeji kapuci. Dívka se spěšně uklonila: "Zdravím vás…" řekla zase stejným tonem jako poprvé. Ale teď v něm byl strach. Strach a bolest.

"Už je pozdě … něco napravovat," prohlásil rozhodným hlasem, jako by jí četl myšlenky.

Isabel se na něj omluvně podívala… a po tváři ji stekla slza. Za ní druhá… "Pláč nic nevyřeší, Isabel." Dál pokračoval stejným tonem. V ten okamžik někdo v dáli vykřikl. Dívka se prudce podívala tím směrem. Utřela si slzy rukávem. "Jak vám můžu pomoci?" zeptala se spěšně a pohlédla upírovi zpříma do očí, jako rovný rovnému. Upír ihned uhnul pohledem, jako by se bál toho pohledu. "Měli by jsme jít," řekl už trochu důraznějším tonem a zase ukázal na západ. Dívka se rozešla směrem, kterým upír ukázal. Šla jistým, rychlým krokem. Jako by věděla, co ji čeká. Byla rozhodnuta napravit svoji chybu. Alexandr měl občas co dělat, aby jí stačil. Asi hodinu před svítáním došli do vesnice, která byla postavena uprostřed lesa na mýtině. Byla zde spousta upírů jako Alexandr. A všichni se na Isabel dívali s úctou a nadějí. Isabel byla zmatena, nevěděla, jak se chovat. Tak se snažila chovat aspoň trochu přirozeně, ale moc jí to asi nešlo. Ti, kterým se podívala zpříma do očí, ihned uhnuli pohledem. A v očích měli strach. Došli před velkou budovu. Tam Alexandr pokynul Isabel, aby se zastavila, a on sám vešel dovnitř. Asi po deseti minutách z domu vyšel Alexandr po boku nějaké dívky, vlasy měla stejné barvy jako Isabel. Oči měla zelené a v obličeji měla slabý usměv. Dívka se lehce uklonila: "Vítejte, lady Isabel," a pomalu se narovnala. "Jmenuji se Lúthien", pokračovala dívka, aniž by dala Isabel možnost mluvit. "Jsem ráda, že vás opět vidím, ani jsem už nedoufala, že se vrátí…" Upírka větu nedokončila . A podívala se po upírech kteří postávali kolem. Ti se ihned uklonili.


Isabel se po nich podívala zmateně. Nevěděla, co dělat. "Alexandře, zaveď ji do jejího pokoje!" začala Lúthien rozdávat rozkazy. Znova se podívala po upírech a ti se v mžiku rozešli po okolí. Isabel se trochu uklidnila, ale nervózní byla stále, i když to teď na sobě nedala moc znát.

"Jistě…" odpověděl Alexandr na rozkaz a pomalým krokem se vydal směrem ke skromnému domku. Ve dveřích se objevil malý chlapec. Nemohl mít více než deset let. Ale jeho dlouhé zlatě žluté vlasy mu padali do obličeje. Isabel se na tváři objevil slabý usměv. Došli až k chlapci. A ve dveřích se objevila i postarší dáma. "Alexandře, vítej," rozevřela náruč. Alexandr ji vroucně objal. "Jak ráda tě vidím, myslela jsem si, že tě zabili a že se nám už nevrátíš," mluvila tichým hlasem a na krajíčku očí měla slzy. Alexandr od starší dámy odstoupil. A sklonil se k malému chlapci a rozházel mu vlasy. "Rád tě vidím, bratře," řekl s úsměvem na tváři a radostí v hlase. Malý chlapec se Alexandrovi vrhl kolem krku.

"Vítám tě, paní …" vzhlédla žena k Isabel a lehce se uklonila. Isabel úklonu opětovala. Alexandr se opět narovnal a pohlédl na Isabel s láskou a něhou. Žena ustoupila ze dveří a Alexandr pokynul Isabel, aby ho následovala. Počkala, až se Alexandr rozejde a pomalu ho následovala.