Umírání

Zabila jí, ona ji zabila.
Hledí do malých, modrých očí, které mžouravě hledí na svět. Malé ručky se k ní vzpínají, úsměv proniká do hlouby duše. Malé, bezbranné… Stačilo by tak málo a pomstila by se. On ho zbožňuje ode dne, kdy poprvé vykřiklo. Stará se o to děťátko, které si udělal. Jí má jen jako loutku… nemiluje jí… vždy si násilím vzal vše, co chtěl. Tentokrát tomu nebylo jinak. Holčička klidně leží v kolébce, tak malá… tolik toho neví o krutosti světa. Musí ji uchránit… a pomstít se… mohla by to skloubit v jedno, nedokáže se ubránit.
„Zabila jsem jí!“
Představy a vzpomínky. Zabila jí… Proč by nemohla udělat to, co chce. To ubohé dítě. Nesmí to dopustit… nástrahy života. Její život. Nesmí ho prožít i dcerka. Za chvíli se On vrátí. Přijde sem… za dítětem… pak ho omrzí a znovu jí bude chtít ublížit. Láska je hrozná vlastnost. Ale ona ho nemiluje… pomstí se… a ochrání dcerku. Není jiné řešení. Na stole leží nůž na dopisy. Kov studí v ruce, kolébka se modře leskne ve svitu slunce.
„Jsem vrah!“ Vzpomínky. Musí je zastavit. Pomalu jde k postýlce. Malé ručky se k ní znovu vzpínají. Je to tak lehké… chce to… nekonečné jsou sekundy. Hodiny pomalu začnou bít.
Bim… bam… bim… bam… bim… bam.
“Zabila, zabila jsem!“
Vrátí se domů, za pár minut… Nedovolí mu zničit té malé život. Zvedá ruku.
“Nikoho nezabila mami. Já jsem tady, vidíš? Stojím u tebe.“
Proč se topit v mysli… proč. Nůž dopadne. Otevře oči.
Vedle postele někdo sedí. Blonďaté vlasy jí padají na ramena, oči na ní starostlivě hledí.
„Klid… jsem tu… nezabila jsi mě. Táta čeká… oslava tvých narozenin, pamatuješ?“ Pomalu vstává, ale… vždyť… je mrtvá… zabila jí… svou dceru… co tu dělá? Vydá se chodbou za poskakující blonďatou hřívou. Venku už čeká On. Usmívá se, líbá jí na tvář. Ten okamžik… nůž… vše byl sen? Dcera žije… žije! Pociťuje radost i smutek. Pomalu dýchá. Pamatuje si to, určitě se to stalo, ale… kdo je tohle?
„Miláčku, jsi v pořádku?“ Ten hlas… je jeho… to mluví na ni? Kývne hlavou. Je krásný, letní den, ptáci zpívají, všude je teplo. Pomalu se pouští do slavnostního dortu. Otevře oči.
Ticho. Skrz mřížku dopadá dovnitř teplé světlo. Leží na tvrdé posteli. Zabila jí. Zvedne se a začne přecházet sem, tam, Za chvíli přijdou a pustí ji na dvůr. Zamřížované dveře, malé okénko a závěsná postel v místnosti 4x4 metry. To je teď její život. Zabila své dítě. Ne, ten pocit ne… pálí. Lesk v očích, hubená silueta proti letnímu slunci v okénku. Jediná slza, pomalu stékající po tváři. Zabila.
Zavře oči. Pomalu a… otevře.
Modř je krásně zbarvená v západu slunce. Její manžel se vrátí domů. A jí tu, takhle. Třesoucí se ruce pustí onen nástroj. Všude krev. A řev. Řev dítěte, tuhnoucí v žilách. Hodiny ukazují 6.29. Zakrvácené tělíčko leží v přikrývkách.
“Zabila jsem jí.“ Musí to říct nahlas, jinak je to příliš neuvěřitelné. Uchránila a pomstila se. On už si nikdy nevezme nic násilím. Miloval svou dceru a teď jí nemá. A to dítě nepozná zrůdnost svého otce. Splnila, co chtěla. Její manžel už nic nedostane. Od ní nikdy, nic. Leží na zemi. Lesklá, kovová věc. Už mu nic nedá. Najednou je klidná. Všechno zmlklo. Tady… tady je mé srdce. Sem patříš… noži…
Zabila jsem jí, zabila, zabila, zabila, zabila, zab….
Hodiny odbily půl sedmé. Kdesi v domě vrzly dveře.