Jablečný koláč

Ráno jsem přišel do práce dřív než ostatní, abych si všechno v klidu připravil. Manažer kuchyně, co to tu každý den úzkostlivě kontroloval mě nevrle pozdravil, a pronesl něco ve stylu, že máme nějakou velkou spotřebu zrovna těch nejdražších surovin, prý že to je nějaká podivná náhoda na kterou se ještě podívá blíže.
Člověk by řekl, že na tom nebude tak bazírovat, když má k dispozici rozpočet jednoho z nejdražších hotelů ve městě s vyhlášenou restaurací.
Ironií toho všeho bylo, že dostával prémie za to, když se mu podařilo seškrtat položky v kolonce výdajů, aniž by to bylo poznat na chodu kuchyně. No, není to trochu na hlavu?

Můj šéf byl taky blbec, i když docela jiný druh. Neustále se sice s manažerem hádal o tom, jak se mu nedostává kvalitních surovin, vyhrožoval mu, že zajde jednou do samoobsluhy a koupí vepřové koleno, které naservíruje na večeři a odejde s hrdostí, když už nemůže vařit podle svého, ale nikdy by ničeho takového nebyl schopen. Mohlo by mu totiž hrozit to, že lépe placený flek, kde může v klidu peskovat všechny ostatní, nenajde.

Já osobně jsem byl vedoucím cukrářů, což je samozřejmě ta nejtěžší a nejhorší práce ze všech. Všechno musí být krásně připravené, voňavé, chutné, naaranžované a do detailu propracované, a to ať už si ke stolu sedne prezident, ředitel ČEZu, nebo popová hvězda s lhůtou trvanlivosti do včerejšího večera.
Nejvíc mě dožírá fakt, že lidé, co už za sebou mají deset chodů, si do mnou vyrobeného dezertu stejně jenom obligátně zabodnou vidličku a počkají na kávu od trénovaného baristy, kterému pak potřásají rukou a dávají mu tučné dýško za to, že zmáčkl pár knoflíků na svojí hýčkané italské mašině Espresso 2000 se slovy, že lepší kávu ještě neměli.

Zapomněl jsem zmínit tu nejdůležitější věc, a tou je můj jablečný koláč. Kvůli němu se tu trápím několik posledních měsíců. Neustále se snažím svůj starý recept vylepšit, něčím ho vyšperkovat, ale i když mi okolí uznale pokyvuje hlavou a ostatní hoši z kuchyně mi jen tiše závidí, tak mi ho šéf nedovolí zařadit do našeho menu.
Já osobně se domnívám, že za tím je pouze a jenom čirá závist, ale pravda že pár svých posledních výtvorů jsem už ani neochutnával, jak mi ta jablka už lezou krkem. Nemůžu cítit jejich zápach, jejich chuť a už je nemohu ani vidět, jak je začínám nenávidět. Přesto jsem si řekl, že se nevzdám, a že budu bojovat, dokud neudělám takový koláč, ze kterého se ten debil posadí na zadek, to je moje poslání.

“Aleši, zapomeňte už na ten koláč prosím, nechám pro něj posílat do cukrárny, když ho neumíte udělat, ano?” Vylekal mě hlas vedoucího, který mi dýchal na záda zrovna ve chvíli, kdy jsem se piplal s marcipánovou růží velikosti otylého batolete. Mlčel jsem, a čekal, až odejde, abych mohl zlostí praštit do stolu, jenomže ten hnidopich za mnou pořád stál a kontroloval mojí práci.
“Růže většinou mívá na stonku lístky, víte? A trny.” Poučoval mě.
“Já na to myslím pane, děkuji za připomenutí.” Snažil jsem se pronést co nejpokorněji.
“No to tedy vidím! Kdybych vás neustále nekontroloval, tak tuhle cukrářskou divizi můžeme rovnou zrušit!” Neodpustil si znovu rýpnout. Nůž ode mě byl na dosah ruky, a já po něm hodil významný pohled. Kdybych měl možnost zabít toho hajzla bez toho, aniž by to někdo zjistil, hned bych to udělal.
“Víte, Aleši, nemůžu si dovolit vás vydržovat přes vaši ustavičnou neschopnost, kterou tu prokazujete. Jablečný koláč je prostě základ. Už moje babička to říkala, a nemusím vám říkat, kdo moje babička byla, že? Nebo víte co? Ono by vám prospělo, kdyby jste se o ní ještě něco přiučil...” Začal svůj oblíbený monolog, kterým ve skutečnosti neoslvavoval svou babičku, ale sám sebe. Jeho drahá, chválabohu mrtvá, babka, sloužila královské rodině, která na ni prý nedala dopustit.

“...a tak jsem si řekl, že to udělám jako tehdy ona. Dávám vám ultimátum.” Pronesl s naprostou vážností. “ Do pátečního večera vám dávám volno, aby jste si mohl ten svůj slavný jablečný koláč natrénovat, neplacené, samozřejmě. V sobotu za mnou osobně přijdete, a předvedete mi svůj výtvor, nebo, pokud si nevěříte, mi jich přinesete více. Já je ochutnám, a rozhodnu se na místě. Stejně už bohužel vím, jak to dopadne, Aleši. Je mi to líto.” Řekl hnusným, ironickým tónem beze špetky soucitu.
Nevěděl jsem, co mám říct. Já, cukrář a kuchař s tuctem doporučujících dopisů z fajnových restaurací, ve kterých jsem za ty roky dělal, je vláčen po zemi mezi spadanými, nahnilými jablky, ze kterých, podle svého šéfa, snad dělá koláče, protože jinak prý jedl lepší kousky I ve školní kuchyňce o jedné z těch směšných hodin, které absolvujete ke konci základky, co nesou označení “Životní minimum”, nebo tak něco.
“Pane Janoto, já si uvědomuji, že můj jablečný koláč není ještě zdaleka připraven, ale to přeci není důvod...” Nestihl jsem doříct, protože mě přerušil jeho hurónský smích.
“Není důvod? Poslouchejte se proboha!” Glosoval neglosovatelné a sledoval okolí, které se muselo smát s ním, I když ho z duše určitě nenávidělo stejně tak, jako já.
“Běžte mi už z očí, a vy Opletal, pojďte dodělat tu růži, nebo se z toho zblázním.” Vyštěkl poslední rozkazy a odkráčel s vítězoslavným výrazem na tváři z kuchyně, aby sdělil své stanovisko I manažerovi, který bude jenom rád, pokud bude moci někoho vyhodit na doporučení šéfkuchaře.

Přišel jsem domů úplně zničený, a byl jsem rád, že se můžu v klidu natáhnout bez toho, aniž by se mě někdo ptal na to, co se mi dnes stalo. Někdy prostě nemám chuť vykládat lidem, co mě trápí, zvláště když vím, že by to stejně nepochopili. Co oni vědí o tom, jak moc mi záleží na jednom stupidním, malicherném, pošetilém koláči z jablek? Nevědí nic, jsou to jenom prázdné skořápky, co jen nabírají vodu, ach bože...

Pátek byl tady a můj maraton hledání receptů u všech možných I nemožných zdrojů byl u konce. Teď přišla chvíle, kdy se ukáže, jestli vyhraju já, nebo ten zpropadený koláč.
Celý den jsem strávil v kuchyni. Vypnul jsem mobil, zapnul hi-fi věž na plné obrátky s nějakým mix-cd co mi zbylo ještě ze střední školy, na což jsem si vzpomněl ve chvíli, kdy tam skočila jedna písnička, kterou se teď stydím jmenovat.
I když jsem se snažil u všechno toho pečení, vaření a míchání uvolnit, tak mi to nešlo, jak bych si býval byl přál. Když váš osud závisí na něčem tak krkolomném, jako je jablečný koláč, nejste zrovna v klidu, to mi věřte, přátelé. Jednou jsem musel celou várku nastrouhaných jablek vyhodit, protože jedno z nich bylo příliš kyselé, s dalším jsem zase rozmixoval jadřinec, což jsem si nemohl dovolit dát ochutnat, jelikož ten zpropadený tyran měl sakra vyvinutou chuť. Dokonce vystavoval své certifikáty degustátora po celé kuchyni, měl I nějaké medaile z nějakých soutěží, šílené hobby. Nemluvě o přípravě na takové klání. Celý den neděláte nic jiného, než že ochutnáváte různé pokrmy a sepisujete jejich ingredience, aniž by jste asistovali u jejich přípravy. Koho tohle může bavit?

Celkem jsem připravil sedm různých koláčů. Na tři z nich jsem byl opravdu pyšný, a tak jsem si s trochou optimismu říkal, že by to mělo vyjít, pokud ho nezastihnu ve zrovna špatné náladě.

Zazvonil jsem u příjezdu k jeho vile, a po krátké chvilce se mi otevřela na dálku ovládaná vrata. Vjel jsem dovnitř a ruce se mi začali třást, jak jsem bál toho, co přijde. Neměl jsem z toho dobrý pocit.
Ani mě nepozval dovnitř. Vyšel ven před dům s plastikovou vidličkou, která jak říkal, používá se pouze na nečisté jídlo, které se chystáte vyzvracet, hned jak zmizíte z dohledu. Povzbudivé.
Pozdravil mne pouze kývnutím a pokynul mi, abych začal servírovat. Vytáhl jsem svojí soupravu plastových dóz, kterou jsem kdysi dostal darem a začal je otevírat.
K prvnímu kousku si ani nepřičichl, zabodl do něj vidličku a se slovy: ”Špatná kozistence.” Se vrhl na další koláč, kterému jsem již věřil více.
“Aleši, no tak.” Vyplivl sousto na zem. “Já vím, že se říká, že špetka soli patří všude, ale tohle bylo nějak moc, nespletl jste si to s hrstí? Víte jak se značí špetka? Vždyť to vědí I volejbalisté, proboha,a to jsou snad ti nejhloupější lidé vůbec.” Kroutil hlavou, a já tak přemýšlel, jestli se nechlubil nějakou medailí z volejbalu, mám pocit že doopravdy ano, nějaký firemní turnaj, blbec, sám sebe takhle utřít. Nahlas jsem samozřejmě nic neřekl a podával další dózu. Třetí převaloval v ústech hodně dlouho, což vypadalo slibně, ale mé ukvapené nadšení zmizelo, když vyndal z úst ten nejdrobnějí kousek skořápky, jaký ještě můžete vidět bez lupy se slovy, že na tom si můžete ledatak vylámat zuby.
Čtvrtý a pátý se obešli bez zvláštního komentáře, a já měl sto chutí ubodat tu svini vidličkou, což bych nejspíš udělal, kdyby na to ta plastová stačila. Moc dobře asi věděl, proč si sem nebrat nic kovového, býval by mi I hliník stačil.
“Aleši, čekal jsem něco lepšího. Tohle moc dobře nevypadá, to vám povím.” Odmlčel se, a mě šli do očí slzy, které se mi naštěstí podařilo zastavit ještě než mi začali téct po tvářích.
“Já mám ale dneska dobrou náladu, a tak vám dám ještě jednu šanci, víte... a dám vám dokonce radu. Oprostťe se od zaběhnutých postupů a zkuste konečně udělat něco svého, jste hrozně čitelný, nejste umělec, jak bych čekal od někoho na vašem místě.”
Bylo mi jasné, že si se mnou jen hraje. Že je vypočítavá mrcha, co mě sem nechá ještě jednou přijet plného nadějí, a pak mě složí naposledy, s noblesou.

Zalezl jsem do auta a vycouval z příjezdové cesty plný myšlenek na pomstu, na kterou nikdy nezapomene. Měl jsem pro něj přichystané něco, co mu posere ten jeho perfektní život, který si tak držel. Domů jsem jel rychlostí, která nepatřila mezi povolené s otevřenými okny a řval jsem s plných plic ty nejhorší nadávky, jaké jsem byl na jeho účet schopen vymyslet.

Doma jsem naplácal všechny zbytky do silikonové formy, kterou jsem šoupnul do trouby na stoosmdesát, a jal jsem se připravovat sladkou polevu, kterou završím tuhle kapitolu svého života, který mi nevyšel.
Vzal jsem misku s polevou, ve které byly nahrubo nasekané ořechy, a s úsměvem na tváři se vydal ke své kolekci gay porna, které zdobilo poličku mé ložnice. Vytáhl jsem si příběh jednoho začínajícího kuchaře, který všude přimíchává své semeno, čímž mění zapřísáhlé heterosexuály na gaye, kterým postupně ukazuje jejich pravou sexualitu důmyslným sváděním, které je popsáno opravdu jen na zadní straně obalu. V pornofilmech to holt chodí trochu jinak, než v reálném životě.

Poprvé, po tolika týdnech sttresu jsem byl schopen se udělat. Bez nadsázky mohu říci, že to byl třetí nejlepší orgasmus mého života. První byl ten první, druhý byl ten, kdy mě můj bývalý přítel vykouřil po tom, co jsem mu vyznal lásku, ale tenhle měl v síni slávy čestné místo.
Vím, že to nebyl styl boje čestného chlapa, ale na zlo jedině zlem, to je jediný skutečný recept, ha, recept.

V rozmíchané polevě nebylo po konzistenci mého semene ani stopy, a tak jsem jí s radostí rozetřel po povrchu koláče, který se už dopekl, a vyrazil na svou poslední bitvu, kterou tentokrát, hodlám vyhrát já.

Brána už byla otevřená, jak jsem přijížděl. Hudba vyhrávala nahlas, a u bazénu se potloukaly hromady dětí, které tu měly nějakou narozeninovou oslavu soudě podle té záplavy špičatých čepiček. Chvíli jsem tam postával se svým Koláčem vítězství, jak jsem ho pojmenoval a sledoval ten rej, který se okolo mě točil. Z reproduktorů se řinul křik nějaké upištěné mladé punk-rockerky, která, podle jejích slov, měla chuť “Rozbít celý svět”, a já sledoval majitele domu, jak si to ke mě rázuje.

“Aleši, tak se na to podívejme.” Vytáhl plastikovou vidličku a zabodl jí s veselým výrazem, jaký jsem na jeho tváři ještě neviděl, do koláče, který byl doslovným vyvrcholením mé cukrářské kariéry.
K mému dodnes nekončícímu údivu se usmál a pronesl ”Aleši, vy jste to našel. Konečně jste do toho promítnul sám sebe, svého ducha, a já vám můžu pogratulovat. Věděl jsem, že to ve vás je, chlape.” Řekl přehnaně přátelským tónem a poplácal mě po rameni.
“Jestli vám to nevadí, tak bych si ten koláč vzal, a dal ho sem dětem, stejně vám to je k ničemu. Vsadím se, že na jablka teď pár dní nesáhnete, nemýlím se?”
Byl jsem otřesen svým zjištěním. Ten muž se choval jako člověk, a já mu udělal takovou hroznou věc. Proboha, kdybych já se tenkrát probral z toho hrozného snu, mohlo to všechno vypadat jinak. Promítal jsem si své představy do každého nevinného gesta a nenáviděl muže, který si to nakonec asi ani nezasloužil.

Poděkoval jsem, rozloučil se stiskem ruky a nasedl do auta za zvuků té písničky, kterou jsem měl I na svém cédéčku ze střední. “Stand up! For the champions, for the champions, stand up!”

Musím říct, že za svůj život HIV pozitivního, jsem neměl smíšenější pocity ...

Nakonec jsem si začal zpívat nahlas spolu s Right Said Fred, a víte co? Cítil jsem se docela dobře. Stejně tu už dlouho nebudu, tak kurva co ...