Ozvěna

Procházel se špinavou ulicí, tak jako každý. Jenže tuhle noc ho cosi neznámého táhlo ven, cosi silného, co tentokrát nedokázal popsat. Prázdný básník.

[Oblékl si černé sako na modrou košili. Ano, připadal si v tom více seriózně. Pak vyšel ven]

Byla zima na tohle roční období a tuhle dobu. Po kachlích zapuštěných někde hluboko v zemi, ležících na šedivém štěrku, se procházel pouze on. Nikdo jiný ho nerušil v cestě za svým cílem. Věděl, že něco není v pořádku, ale přesto šel. Pomalu, ale přesto.

[Pocítil zvláštní pocit, že by měl něco udělat. Možná se jít projít?]

Odbočil do ještě prázdnější a temnější ulice, než byla ta, kterou šel před chvílí. On vlastně vůbec nevěděl, kam jde. Intuice mu říkala, kam má jít. A taky mu říkala, aby tam nechodil.

[Ztahaný z práce dorazil domů. Stereotypní záležitost, ten jeho život. Hodil aktovku do rohu, sundal si kabát a šel si udělat pozdní oběd. Možná palačinky?]

Zkontroloval čas. Dvacet tři padesát pět. Za pět minut dvanáct. Od pohledu na hodinky ho ale něco odpoutalo. Něco silnějšího, než pud vlastní sebezáchovy. Byla tam ona. Žena tak krásná, že se mu zachvěla kolena pod náporem toho pocitu, jež ho zaplavoval. Už ji jednou viděl.
Byla nahá. Na konci ulice, obklopena zaprášenými domy, seděla ona. Jeho vrtkavé, plesnivé srdce na chvíli oněmělo – poté se opět monotónně rozbušilo. Tub tub, tub tub…

[Třiadvacet let. Na svůj věk nevypadal – vypadal mnohem starší a vyzrálejší. Žádné ambice, žádná ctižádost. Prostě žil]

Rozhodným krokem se vydal směrem k ní. Přes tu zimu byly slyšet pouze jeho kroky, ozývající se prázdnem, a její mrtvý dech. Zastavil se pár kroků od špiček její levé nohy, tu pravou měla schovanou pod zbytkem těla. Zastavil se pár kroků od ní – od jeho nové múzy, jeho nové lásky. Stál před jeho novým vším.

[Noviny hodil do papíru. Třídil odpad. Je přeci správné, dělat to, co společnost považuje za správné]

Pomalu usedl vedle ní. Pohlédla na něj svýma modrýma očima, jež bohatě kontrastovaly s její chladnou, studenou kůží. Napadlo ho, že jí daruje sako, ale věděl, že ho odmítne. Havraní vlasy se konečky dotýkaly jejích ramen, pod kterými se rýsovala drobná ňadra.
„Neplač“, pronesl tiše. Ozvěna mu pouze přizvukovala. „Tvé slzy jsou příliš drahým zbožím, než abys jimi mohla plýtvat.“

[V polední pauze vyluštil křížovku. Chtěl si přečíst horoskop, ale zrovna jeho kozoroha zachvátila chyba tisku – místo textu tam byla jen velká černá šmouha]

Pohladil ji po tváři. Odvrátila pohled. Oči jí těkaly až na opačnou stranu ulice, kde ještě byly vidět poslední odrazy nějakých vzdálených lamp. Zhasly. Pocítil obrovskou touhu políbit ji. Připadal si jako středověký rytíř, jež přijel pro svou princeznu až na konec světa do kamenné věže. Pohlédla na něj a z očí jí ještě stále řinuly prameny slz. Pomalu odstrčil malinký pramínek vlasů, který jí zakrýval ústa. Políbil ji.

[Lidé na ulici se mu se zkoumavými pohledy vyhýbali; připadal si jako vyděděnec, jen nevěděl proč. Naskočil do ranního metra a s karikaturami obličejů se rozjel na svou směnu]

Cítil její chladné rty na těch svých. Cítil její ledovou ruku, kterak mu zajíždí do vlasů. Cítil její kůži, vůni, její blízkost. Cítil strach. Pochopil.

[Zdál se mu sen. Sen, ve kterém byl on. On a ještě krásná žena – tak krásná, že v životě neviděl hezčí. Její ústa jako by bez hlásky říkala : „Zkusil jsi to, ty hrdino. Sbohem.“ Jen v ozvěně z temné ulice jakoby slyšel : „…můj rytíři.“]