Proroctvi upíru 4

A kdo nebo co jsem?" vyptávala se Isabel u večeře. Alexandr se na ni jen usmál.

"Jsi náš vůdce, o tobě praví proroctví.." Odmlčel se a zase sklouzl pohledem na přívěšek, jež měla Isabel na krku. "Vidíš? Máš amulet! Jen ten, o kom praví proroctví, ho smí nosit, aniž by jej spálil." Isabel amulet jemně uchopila do ruky. " Smím vědět, co ještě praví proroctví?" Alexandr se jí zadíval do očí. "Ne…je mi líto, více říct nemohu. "Isabel se smutně usmála. "Nevadí…" řekla si spíš pro sebe a zase amulet pustila z ruky. "Víš, je to složité … Nesmím ti nic říct, ale nejraději bych ti toho řekl tolik…" pokračoval Alexandr. Podíval se po ostatních, co seděli kolem stolu. Ti se okamžitě zvedli a odešli z místnosti. Jakmile za posledním upírem zaklapli dveře, tak se Alexandr postavil a něco si pro sebe řekl. Znělo to jako dodání odvahy. Ani Isabel nemohla říct přesně, co řekl. Po zádech ji přeběhl mráz, Alexandr popošel blíž k Isabel. Zase cítila tu jeho vůni. Sotva si chtěl vedle ní sednou, najednou se rozrazily dveře a v nich stála Lúthien. "Yen… rychle, potřebuje pomoc…" Alexandr a Isabel se kolem Lúthien jen prohnali a v momentě stáli na náměstí. Na zemi ležela dívka, vlasy měla slepené krví …a ze zad ji trčel šíp. Nad ní stál kůň černý jako uhel a jemně do Yen strkal hlavou. Alexandr se nad Yen sklonil, po tvářích mu stékali slzy. Isabel mu položila ruku na rameno. "Můžu jí pomoct…?" a klekla si vedle Alexandra. "Co k tomu potřebuješ?" vyhrkl na ni Alexandr a rukávem si utřel slzy. "Jen svůj plášť, mám v něm bylinky … a taky trochu horké vody a čisté plátno."
Isabel stála u postele a skláněla se nad spící Yen… Vlasy už neměla slepené krví. Měla je krásně vlnité a stejné barvy jako Alexandr. Ležela na břiše a rána už nebyla tak ošklivá. Isabel ji zrovna měnila obvaz. Alexandr seděl opodál a sledoval každý pohyb Isabel. Šaty se na ní vlnily. Dýky měla položené na stole a vlasy v copu. "Bude v pořádku," řekla Isabel tichým tónem a postavila se vedle sedícího Alexandra. Alexandr se postavil naproti ní, a pak ji objal. Objímali se dlouho a ani nepostřehli, že je někdo sleduje. "Smím poprosit a vodu?" ozval se písklavý hlas. Alexandr se prudce otočil: "Yen…" špitl Alexandr a během chvilky byl u ní a objal ji. "Běž radši za ní … má tě hodně ráda…." Yen se odmlčela… "Podle toho, co říkala," dodala tak potichu, aby to slyšel jen Alexandr. "Nebudu vás rušit…" řekla Isabel smutně a pomalu šla ke dveřím. "Isabel, počkej…" Prudce se otočila… "Nerušíš, je to moje sestra…" Alexandr šel pomalu k Isabel… "Zůstaň tady, prosím…" Došel až k Isabel. "Zůstaň, prosím…" zopakoval Alexandr. "Jen si běžte a zavolejte Lucia…" Alexandr se podíval na Yen a přikývl a pomalu odcházeli s Isabel ven ze dveří.