S Láskou až do smrti

Už delší dobu jsem věděla, že se mnou není něco v pořádku. Nemohla jsem se zbavit své neustálé bolesti hlavy. Ale bála jsem se navštívit lékaře. Poté, co jsem poprvé omdlela ve škole mi však nic jiného nezbývalo. Mí přátelé mě k tomu donutili a nedali jinak, než že mě k tomu lékaři doprovodí. Nechala jsem si tedy udělat vyšetření a čekala na výsledky.

Mezitím jsem se seznámila s ním. S tím nejlepším, co mě mohlo v životě potkat. Konečně jsem byla šťastná. Má duše nalezla svou druhou polovinu v těle mého mílého. Trávili jsme spolu skoro každou volnou vteřinu.

A do toho zasáhly výsledky od lékaře. Byl mi nalezen nádor na mozku. A konečný verdikt zněl - neoperovatelný. Věděla jsem tedy, že brzy zemřu. Jen jsem se snažila před ostatními tvářit, jako že je vše v pořádku. Chtěla jsem odejít s pocitem toho, že mě nikdo nebude litovat a že si mě všichni zapamatují takovou jaká jsem vždy byla. Nejhorší bylo ukončít vztah s mojí láskou. Tomu jsem nemohla lhát a nechtěla jsem ho nechat, aby se se mnou trápil. Tak jsem mu řekla, že jsem ještě mladá a nevybouřená a že nechci žádný vztah. Že si chci užívat života. Bylo to tak těžké a akorát mi má deprimující nálada po tomto rozchodu ještě více ubližovala. Přála jsem si již zemřít.

Můj čas se pomalu, ale jistě krátil ke konci. Poslední dobou mi bylo čím dál tím víc hůř, až jsem musela s pravdou ven. Alespoň mezi rodinou a blízkými přáteli. Chovali se úžasně. Když jsem musela do nemocnice, protože jsem potřebovala neustálou péči, chodili za mnou na návštěvy a vzpomínaly se mnou na vše, co nás kdy potkalo. Bylo to velmi krásné a já každý večer usínala s úsměvem. Jen část mé duše mi chyběla.

Nevím jak, ale i on se dozvěděl, co se mnou je. Když za mnou přišel, málem jsem přestala dýchat. Byl to on, tak krásný, tak úžasný, tak můj! Dobrá zpráva byla, že se můj stav zhoršil a on si mě tak mohl odvést domů.

Poslední dny jsem trávila se všemi, kteří mi přirostli k srdci. Měla jsem však své poslední přání. Podívat se ještě naposledy na místo, na kterém jsme se potkali s mojí láskou - na zříceninu jednoho hradu.

Nejprve jsem však musela udělat něco, co jsme slíbila svému drahému. Stát se jeho ženou. Byla to krásná svatba. A ze mě se stala paní.

Ještě při hostině jsem se rozhodla. Musela jsem jet na náš hrad teď. Trvalo mi dlouho všechny přemluvit, aby mě pustili. Věděla jsem to já a věděli to i oni. Že tam jedu opustit pozemský svět. Bylo to těžké, ale přesto jsme se všichni rozloučili a dali si poslední políbení.

Můj milovaný a drahý přítel mi pomohl vyšplhat na vrcholek hradu, tam se usadil mezi kameny a vzal mě do náručí. Tulila jsem se k němu ve svých bělostných svatebních šatech a prohlížela si jeho krásnou tvář. Říkali jsme si slova lásky a hleděli si do očí. Oběma se nám v nich třpytily slzy. Když na nás dopadly poslední sluneční paprsky vydechla jsem naposledy!