Jízda

Jízda

Motoráček rachtal po kolejích, polykal svou denní dávku kilometrů a poctivě skřípal v každé z bezpočtu zatáček na trati. Ta se vinula zvlněnou krajinou křivoklátských lesů a výhledy z okna do malebné krajiny byly cestujícím odměnou za nepohodlné a zdlouhavé sezení na dřevěných lavicích.
Mě tolik ne. Sedmiletému klukovi, kterého celodenní cestování už vůbec nebavilo, byla krajina za oknem úplně volná. Jediné na co jsem se těšil bylo, až vystoupíme u babičky a já vyrazím za kamarádem, kterého jsem celý rok neviděl. Zpravidla jsme jezdili k babičce pouze na prázdniny, protože to bylo moc daleko a tátovi se tam nikdy nechtělo. Byla toho spousta, co jsem musel dohnat. Však také po několika týdenním pobytu mě babička celá ráda předávala mamince a těšila se na další prázdniny. Hlavně proto, že byly až za rok…
Měl jsem vlaky hrozně rád. Líbilo se mi, jak jsou hlučné a mohutné ( v jejich přítomnosti jsem se zdál být tichým dítětem, protože mne konečně nebylo slyšet ), že nemají gumy a další technické vymoženosti. Měl jsem vydatnou podporu ze strany dědy, který na tom byl s vlaky podobně jako já. Jak do nadšení, tak do znalostí. To mu však nijak nebránilo v tom, aby mne při každé procházce dotáhl na „malé“ nádraží u nás ve městě a tam někdy i hodinu „zasvěceně“ debatoval s místním personálem. Bylo mu jedno, jestli to byl posunovač, průvodčí právě odjíždějícího vlaku ( tam byl trochu limitován jízdním řádem), nebo paní z úschovny zavazadel. Hlavně, že si mohl s někým popovídat. A zamávat mašinfírovi, když se vlak hnul ze stanice. Někdy jsem měl dojem, že se na to nádražíčko těšil víc než já.
Do babiččina městečka to bylo dvěstěpadesát kilometrů, což představovalo skoro deset hodin ve vlaku. Právě teď jsme absolvovali poslední hodinku a půl a měli toho s maminkou oba plné zuby. Na rozdíl od maminky, která se občas alespoň částečně uvolnila dobře míněným i mířeným pohlavkem, já tuto možnost neměl. A tak jsem hledal rozptýlení v průzkumu vlaku, směřujícího z Rakovníka do Žlutic.
Motorákem nebylo možno procházet tak, jako vlaky na hlavních spojích a mě musel stačit jeden vagon a naši spolupasažéři. Šel jsem od cestujícího k cestujícímu a zkoušel na ně své fígle. Byli ke mně kupodivu milí a věnovali mi mnohem víc času a trpělivosti, než matka a já pochopil teprve časem, že to bylo hlavně proto, že na další zastávce vystupovali s vědomím, že už toho drzého spratka nikdy neuvidí.
Jediný, kdo se ohromně bavil, byl průvodčí. Seděl na svém postraním dřevěném sedátku a sledoval moji pouť vagonem s neskrývaným zájmem a potěšením. Zpestření každodenní rutiny je vítáno vždy a je lhostejno, jakým způsobem se tak stane. Všiml jsem si, že ze mne nespouští oči a pouze na zastávkách, očividně nerad, přerušoval sledování tohoto představení, aby se vynořil ze dveří a odmával strojvůdci odjezd.
Bylo mi necelých sedm a moje otázky byly, řekněme, velmi odlehčeny od zaběhlých společenských konvencí.
„ Proč po tobě nechce pan průvodčí vidět jízdenku?“ oslovil jsem paní sedící přes uličku. „My už jsme ji ukazovali dvakrát!“
„On mne zná. Já tu jezdím pořád.“
„Jo? A to nemusíš mít jízdenku?“
„Já mám takovou jinačí. Ta platí furt,“ odpovídá mi paní .
„Fakt jo?! Ukaž!“ nechci věřit vlastním uším. To by bylo něco, jízdenka na pořád!
Maminka zpozorněla. Začal jsem být hodně osobní a to vždy věstilo nějakou nepříjemnost.
„Viktore! Neotravuj paní!“ houkla na mě a byla připravena „ke skoku“.
„To je dobrý mladá paní. Je roztomilej, jen ho nechte,“ uklidňovala maminku paní a nic zlého netuše, šila si bič sama na sebe. Vytáhla z peněženky režijku a podala mi jí. Pozorně jsem jí prozkoumal a zeptal se:
„A kde máš dírku?“
Ve vagonu se ozval potlačovaný smích.
Paní trochu zčervenala, ale potom pochopila, kam svou otázkou mířím a vysvětlila mi:
„Tahle jízdenka se neštípe. To jenom ty papírové, bez fotky.“
„A ta fotka, to jsi ty?“
Lidé ve vagonu se už řehní celkem nahlas.
„No jasně! Něco se ti na ní nezdá?“ ptá se paní.
„Jsi na ní jiná. Teď vypadáš hůř, “ namítám a porovnávám fotografii s originálem.
„No jo chlapče, to je fotka před dvaceti kily,“ směje se už i paní a dodává:
„Hele, když jsi takový kontrolor, běž na chvíli kontrolovat i někoho jiného, ano?“
„A koho,“ ptám se a se zájmem vyhlížím další oběť.
„Třeba támhle toho strejdu. Ten má úplně stejnou jízdenku jako já,“ říká paní a ukazuje na průvodčího.
Nevěřícně se podívám na průvodčího a nechápu.
„Ale to je přeci pan průvodčí. Ten žádnou jízdenku nepotřebuje. Ten je tady furt!
„Máš recht mladej, já bych tu mohl i bydlet,“ řehtá se průvodčí a ostatní s ním.
Maminka pocítila potřebu trochu zbrzdit běh událostí a snaží se mne stáhnout zpátky na naše místo ve vlaku.
„Viktore, už toho nech a pojď se dívat z okna. Je tam rybník!“ láká mě k sobě.
To zrovna! Teď když je to tady takový zajímavý, myslím si a dělám, že neslyším.
„A na co máš teda tu jízdenku?“ pokračuji ve zpovědi průvodčího.
„Třeba když nejsem v práci a někam jedu,“ objasňuje mi situaci průvodčí.
„Tak si vezmi uniformu. To tě každý pozná,“ rád poradím.
„Dobrý nápad,“ uznává průvodčí.
Chvíli přemýšlím o tom co jsme si povídali, ale myšlenky jsou čím dál rychlejší a na jazyk se dere další milion otázek.
„A ten co řídí tenhle vlak, má taky takovou jízdenku?“
„No jasně.“
„A kolik stojí?“
„Ta je zadarmo.“
Tak tomu se říká síla informace. Stojím s ústy dokořán a nemohu uvěřit vlastním uším. Jízdenka zadarmo! To by bylo něco. To bych mohl jezdit kam bych chtěl.
„Fakt zadarmo?! My jsme do Prahy platili šestnáct korun! Teda máma. Já ještě neplatím, ale nesmím říct že už mi bude sedm…“ Zarazil jsem se a provinile se podíval na maminku. Ta seděla, trochu zaražená a neschopna vrátit vyřčené zpět.
„Mám pro tebe návrh hochu,“ povídá průvodčí, když se dosyta vysmál.
„Až budeš velký, budeš nádražák a já ti to pro tentokrát odpustím. Co ty na to?“
„ANO!“ vykřiknu a pak dodám:
„Ale nebudu štípat lístky. Já budu mašinfíra, ten je nejdůležitější!“
„To je řeč,“ pochválil mne průvodčí.
Mamince se očividně ulevilo a vzhledem k dané situaci se rozhodla nechat mne ještě chvíli „na svobodě“. Viděl jsem jí to na očích a honem se vrátil k „svému“ průvodčímu.
Povídal mi o vlacích a věděl toho opravdu dost. Poslouchal jsem ho a přerušoval bezpočtem otázek, které se mohou vylíhnout jenom v hlavě malého kluka. A průvodčí se vlivem našeho rozhovoru měnil v druhého takového. Bylo to fajn a rozuměli jsme si.
Nevím, čí to byl nápad, který dal celému našemu výletu úplně jiný směr a který mne na dlouhou dobu směroval životem, ale v jednu chvíli se otevřely dveře vedoucí do kabiny strojvůdce a průvodčí povídá:
„Tak se pojď podívat, ty nevěřící Tomáši, že je tady mašinfíra. Kde si asi tak myslíš, že by měl být? Na „motoru“ je to prostě všechno v jednom.“
Reagoval tím na moje celkem logické námitky, že tenhle vlak nemůže mít mašinfíru, protože nemá ani mašinu.
Otevřela se mi brána do jiné dimenze. V kabině strojvůdce jsem nikdy nebyl. Rozpačitě jsem se otočil k mamince, jako bych se očima ptal, zda mohu. Byla z toho chuděra sama tak překvapená, že pro tuto chvíli bylo rozhodnutí jen a jen na mě.
Nezaváhal jsem. Jsou situace a příležitosti, které se v životě objeví jen jednou. A záleží na nás, jestli je promarníme, či nikoli. Kdybych byl stejně rozhodný i dnes, po více než třiceti letech, bylo by mi podstatně lehčeji u srdce.
Prošel jsem dveřmi a průvodčí je za mnou zavřel.

* * *

Kabina strojvůdce byla malá. Na sezení tam byla pouze stará dřevěná židle, kterou si strojvůdce očividně přinesl z nádražní čekárny a na dveřích byl přišroubovaný věšák, na kterém viselo modré sako a placatá nádražácká čepice. Přední sklo bylo obrovské, rozdělené do dvou oken a před ním byla „palubní deska“.
Nevěděl jsem na co se mám dívat dřív. Jestli na koleje, valící se naproti vlaku a ztrácející se pod ním, nebo na mašinfíru, který se ke mně otočil a s cigaretou visící mu z koutku úst mi povídá:
„To je dost kámo, že jsi tady. Už jsem z toho “kerování“ celý ušoupaný. Vezmeš to za mě?“
Zmateně jsem se obrátil na průvodčího. Byl to teď jediný člověk, kterého jsem „znal“ a čekal jsem, co on na to.
„Však ho nestraš Franto. Nech ho ať se kouká, aby viděl!“ směje se průvodčí a postrčí mne dopředu.
„Tak co, už jsi se někdy vezl ve vlaku jako první?“ zeptal se mě strojvůdce.
Nebyl jsem schopen odpovědět. Kdo nikdy nebyl uvnitř a nezažil výhled z kabiny strojvůdce, bude těžko chápat to, co jsem v tu chvíli prožíval. Před očima se mi otvírali výjezdy ze zatáček, železniční přejezdy a můstky. V každé další zatáčce jsem trnul, jestli se proti nám nevyvalí druhý vlak a nesrazíme se. Při brždění v zastávkách jsem žasl nad tím, jak se strojvůdce vždy přesně trefil k nástupišti a držel mu palce, aby nepřejel. Úmorné cestování se změnilo v jeden velký splněný sen. A ten sen zdaleka nekončil.
Když jsem se trochu osmělil a byl schopen znovu zahájit svůj „křížový výslech“ vyptával jsem se mašinfíry na vše co stálo v kabině za optání. Na palubní desce byly dvě veliké kliky. S jednou se točilo a druhá se jen přitahovala k sobě. To byl „plyn“. Na straně, po pravé ruce u okna, byla malá, červeně natřená páčka. Zdála se příliš malá na to, aby mohla zastavit celý vlak. Přesto to dokázala a u každé zastávky jí strojvůdce velice jemně obsluhoval. Určitě tam bylo ještě tisíc dalších důležitých drobností, ale mě uhranuly tyto tři.
„Chceš to zkusit mladej?“ zeptal se mě strojvůdce.
„ANO!“ odpověděl jsem rychle. Jasně! Pro všechno na světě – HNED! Řídit vlak - to nemá chybu!
„Prosím!“ dodal jsem, když jsem se vzpamatoval.
„Tak jo, až ti řeknu, přibrzdíš. Ale to ti povídám, ne že za to budeš rvát! Jinak tu bude mamina, co by dup,“ dodal a řehnil se jako kůň.
Postavil jsem se k červené brzdě, stiskl její rukojeť a čekal na pokyn. Za zatáčkou se vynořila zastávka.
„Brzdi hochu, brzdi,“ pokynul mi strojvůdce a já zatáhl za páku. Kupodivu šla hladce, o trochu více než jsem čekal. S vlakem to cuklo, se mnou taky a myslím, že s cestujícími ve vagonu též.
„Prr, musíš pomalu, jinak tu budeme mít na návštěvě celý vagon,“ uklidňoval mne strojvůdce, chytil brzdu a pomalu ji přitáhl, aby mi ukázal, jak na to.
„Kapišto?“
Zkusil jsem to znovu a vlak začal plynule zastavovat. Přistáli jsme u nástupního peronu.
„Výborně chlapče, ještě chvíli a skočím si do jídelňáku pro pivo,“ směje se strojvůdce a já vyhlížím z okna, kdy nám průvodčí odmávne.
„Volno! Můžeme jet,“ hlásím a mašinfíra se zvedá ze stoličky.
„Tak si pojď sednout, zkusíš to celé.“
Sedl jsem si na židli strojvůdce a uchopil plynovou páku. Strojvůdce odbrzdil a já poprvé zatáhl za plyn. Vlak zabručel a začal se rozjíždět. Sen byl naplněn, řídil jsem vlak. Strojvůdce si zapálil novou cigaretu o tu právě dohasínající a vyklonil se z okna.
Koleje mi letěly vstříc a já se vezl k babičce na prázdniny. Nevěděl jsem, co mne v následujících třech týdnech čeká, ale to co jsem prožíval právě nyní, by mi vynahradilo i celé propršené prázdniny.
Byl jsem strojvůdce! Řídil jsem vlak!
V té chvíli nebylo nic víc, po čem by moje klukovské srdce toužilo.

* * *

Když jsem se vrátil z prázdnin, čekal mne doma děda. Ten druhý, vláčkař. Vyprávěl jsem mu svůj vlakový příběh a on ani nedýchal. Široce otevřenýma očima mne horečně sledoval, když jsme mu popisoval řízení vlaku. Vyzvídal podrobnosti a všude kam jsme spolu šli se se mnou „vytahoval“. Jaký jsem hrdina, že umím řídit vlak.
Jak malej kluk…
Nechápal jsem tehdy a později tomu nevěnoval výraznou pozornost, co se mezi námi dělo.
Dnes, s odstupem času si uvědomuji velikou vazbu mezi ním a mnou. Silné, nepolapitelné pouto, které nás tehdy spojovalo. Jeho veliké přání řídit vlak.
A já mu ho, i když zprostředkovaně, splnil.